Rychlá zpověď - kuchařka z MasterChefa Ivka Sarauerová: Nebýt maminky, skončila bych s dětmi na ulici

Jsi v MasterChefovi, cvičíš, pečeš dorty. Co pro tebe nouzový stav znamená?

Musím sama za sebe říct, že to skoro nepociťuji, maximálně že jdu do obchodu a vracím se do auta pro roušku. Jediné, čeho se trochu bojím je, když by byl lockdown, že budu mít dětičky doma, to asi pocítím hodně. To bude asi nouze (směje se).

Nechtějí být ve škole?

Mladší Hugo, tomu je devět, mi říkal, že nechce být doma zavřený, že ho strašně nebaví dělat školu přes počítač. Je to nepříjemné, i pro mě.

Co fitka? Ta jsou zavřená.

To je další věc. Co se dá dělat.

Prodej luxusního mezonetu 4 + 1, Praha, Praha 5

Zobrazit nemovitost

Cvičíš jinak?

Zatím jsem si dvakrát zacvičila doma, ale to je taková parodie na trénink. Doma nerada cvičím, to vyloženě nesnáším. Něco jiného je sednout si doma na hodinu na rotoped, to mi nevadí, během toho si vyřídím zprávy. Ale fitko a činky doma prostě nenahradíš. To pociťuji, to je pravda.

Budeš mít brzo nějakou soutěž?

To je právě otázka. Já jsem si myslela že ano, že se chystám na prosinec na závody, moje příprava je ale strašně komplikovaná. Mám i zdravotní problémy, takže začnu makat a pak se zase něco stane, ať už zdravotně nebo pracovně, mám toho teď strašně moc. Formu na závody rozhodně nemám. Ani vlastně nevím, když vidím, co se děje, jestli budou přesunuté nebo úplně zrušené. Člověk neví, na čem je, jestli se má na něco chystat.

Jak tě napadlo přihlásit se do MasterChefa?

To mě vůbec nenapadlo, vůbec to nebyla moje ambice a cíl. Přihlásila mě tam moje milovaná sestřenka Lucinka. Děkuju jí za to.

Musíš k tomu mít ale i nějaký předpoklad. Nejvíc děláš dorty.

Dělám dorty. Od malička ráda a hodně vařím. Samozřejmě od té doby, co jsem s klukama sama, tak už to není vyvařování, jedu svoji stravu a vařím rychlá jídla. Vždycky jsem ale vařila. Když jsem byla na mateřské, jela jsem klasiku, svíčkovou, rajskou, knedlíky, vepřo knedlo zelo.

To jsi ale musela kvůli chlapovi, ne?

Ano. Hodně jsem zvala kamarády a známé, i kvůli manželovi. Vařila jsem hodně, někdy i dvakrát denně.

Jaké to je, vařit a vědět, že to někdo opravdu hodnotí?

Začneš na to koukat úplně jinak, koukáš na to z úplně jiné perspektivy. Je něco jiného vařit si doma jen tak a pro kluky, tady chceš ukázat to nejlepší, co v tobě je a najednou zjistíš, že vlastně nic nevíš, nic neznáš. Začneš se zdokonalovat, studovat. Po natáčení jsem tedy neměla moc času, jezdila jsem večer za klukama, abych je chvíli viděla a pak zpátky na hotel, protože jsme spali na hotelu. Snažíš se číst kuchařky, koukat na YouTube a učit se.

Do té doby jsi to dělala tak, jak jsi byla zvyklá.

Ano, samouk. Když jsem byla mladší a učila jsem se vařit, tak jsem třeba zavolala mamince, ale nikdy jsem nebyla typ na kuchařky, že bych jela podle receptů. Vařila jsem intuitivně.

V soutěži jsi měla nějaký emotivní, plačtivý moment.

Těch bylo asi víc. Bylo to úplně na začátku, první výzva. Zvedáš bedýnku a čekáš suroviny, byly tam ale fotografie z dětství nebo fotky, které zaslala rodina. Většina soutěžících tam měla fotku z dětství, já jsem měla fotku, kde stojím v bikinách v závodní formě a v ruce držím dort. Tenkrát jsem si na svoje první závody podle plavek dělala dort. Do toho jsem se rozešla se svým trenérem, vybavilo se mi, jak mě v tom manžel nepodporoval, emoce z prvních závodů. To jsem hodně brečela, nedalo se to udržet.

Plakala jsi i v další výzvě, kde jste nakupovali. Proč?

Tahle výzva byla hrozně hezká, zajímavá. Dostali jsme sto korun a za to jsme museli nakoupit suroviny a za ně uvařit nějaký skvělý, MasterChefovský pokrm.

A to jde?

Opravdu to jde. Není důležité, co jsem vařila, ale po výzvě jdeš vždycky do zpovědnice, kde tě opravdu dusí. Je to sestříhané a divák z toho vidí jenom pár vteřin, ale jsi tam třeba deset minut a dávají ti hodně osobní otázky, snaží se z tebe dostat emoce. Už si to moc nepamatuji, už je to skoro rok, co se to natáčelo.

Myslím, že se mě tenkrát ptali, jestli jsem někdy zažila ten pocit počítat peníze a nemít je. To si samozřejmě vybavíš, když skončíš s dětmi sama, musíš je uživit a peníze nemáš, najednou jsi někde s holým zadkem v bytě, který nemůžeš ani pořádně poplatit. Oni jdou opravdu pod kůži, chtějí to z tebe vytáhnout, aby ses tam rozbrečela.

Bylo období, kdy jsem musela dětem vybírat kasičku. Bylo to nepříjemné a oni to tam samozřejmě dali. Samozřejmě jsem tam ty peníze vždycky klukům vrátila a věděli to. Ale pocit, kdy stojíš v obchodě s mobilem a na kalkulačce počítáš, co všechno můžeš koupit, protože máš v peněžence tři stovky, je hrozný, a už to nikdy v životě nechci zažít.

Dům na prodej 7kk - Praha 6, 307m2, Praha 6

Zobrazit nemovitost

Proč se to stalo? Manžel tě nepodpořil?

My jsme spolu byli osmnáct let. Náš vztah byl postavený na pevných pilířích lásky, strašně jsme se milovali, měli jsme děti a pak to nějak začalo. Myslím si ale, že po letech byla jeho větší zábava jít večer na pivo. Měl jiné zábavy než se věnovat svojí ženě, rodině. Moc mě v ničem nepodporoval, spíš bych řekla, že mě trošku sundával. Hodně mě ponižoval.

Jak se to stalo, z té velké lásky?

Myslím, že tam byl velký tlak, kdy jsem měla za sebou dvě mateřské. Byla jsem v totální sociální izolaci, to bylo strašné, když na to vzpomínám. Mít za sebou dvě mateřské, nemít mezi tím žádnou práci a pořád dokola se jenom starat o děti a domácnost. Chápu, že na něj byl asi velký tlak kvůli hypotéce a úvěru, uživit nás. Jeho úniky byly vždycky k pivu.

Nebylo to ale tak, že bych si ze dne na den řekla, že takhle to dál nejde. Pět let jsem řvala do tmy. Říkala jsem, abychom to šli řešit, že tady je něco špatně, on nechtěl. Neviděl žádný problém, měl vyloženě klapky na uších a na očích. Neviděl absolutně moji hodnotu, byla jsem jako hadr na holi. Když máte totální nepodporu ve všem… Opravdu se ke mně nechoval moc hezky. Musím říct, že posledních pět let jsem opravdu probrečela doma do polštáře.

Možná, že někdo by už dávno z tak nefunkčního manželství odešel. Snadno se to ale řekne, ale když máš dvě děti a nemáš nic, ani korunu, jsi závislá na manželovi... Snažila jsem se vydělávat peníze sama, dělala jsem zahrady...

Ano, ty jsi vystudovala zahradní architekturu.

Sem tam jsem měla nějakou zahradu, do toho už jsem hlavně doma dělala při mateřské dorty. Hrozně mě to bavilo, byl to pro mě únik od reality. On byl večer na pivu a já dělala dorty, protože jsem dělala hodně modelované dorty.

Do toho jsem začala strašně běhat, po třicítce se to zlomilo. Teď zpětně to asi vidím, proč jsem chodila běhat, protože venku mně bylo nejlíp. Zažila jsem na běhání i závislost, deset patnáct kilometrů denně jsem musela dát, jinak bych večer neusnula. Ozvala se mi ale kolena, musela jsem pak na operace a běhání pověsit na hřebík. To mě ale přivedlo k fitness, kde jsem poznala Míšu. Mého trenéra a kamaráda, který se ke mně choval hezky, věřil, že něco dokážu a byl jako moje spřízněná duše. Vlil mi krev do žil.

On je náš úžasný český kulturista a skvělý člověk. Začali jsme se spolu hodně kamarádit a myslím si, že díky němu jsem teď tady. Řekla bych, že mě dostal z pekla ven.

Co na to manžel? Nevadilo mu, že si najednou děláš, co chceš?

Jeho ego jsem ranila tak, že se mi pomstil. Úplně se seknul a odešel od nás. Psycholog nám doporučil, ať neděláme žádná unáhlená rozhodnutí, abychom si dali malou pauzu a čas na rozmyšlenou, on ale někoho poznal a odešel od nás. Hned s ní začal žít a za dva a půl měsíce ona otěhotněla.

Co kluci?

Hrozný. Tam šlo o to, že začal dělat peklo. Snažil se nás vyštípat z bytu, kde jsme celý život žili, to bylo nejhorší období mého života (pláče).

Nebýt mojí maminky, tak nevím, co by s námi bylo. Strašně mi pomohla. Nejen finančně, ale psychicky. Jsem jí velkým dlužníkem. Pamatuji si tenkrát, že jsem brala půl roku antidepresiva.

Advokátka mi tehdy poradila, abych si zažádala o podporu, myslím že se to jmenuje "vyživovací povinnost vůči manželce", abych měla stejnou životní úroveň jako on, protože jsem opravdu neměla vůbec žádné peníze. Na základě toho mě začal udávat na soud, že dělám dorty načerno, přitom jsem se snažila uživit děti.

Věděla jsem, že zahrady už moc dělat nechci a táhlo mě to k těm dortům. Stála jsem před rozhodnutím udělat si živnost. To je ale najednou placení zdravotní a sociální, hlavně musíte mít jako cukrář profi kuchyň. Advokátka mi řekla, že si tu živnost udělat musím, když mě udává na soud. Tenkrát jsem si ji opravdu udělala. Teď se tomu směju, protože díky němu jsem teď tady. Díky jeho nepodpoře a tomu, jaký byl.

Tohle je hodně otevřená zpověď, tahle veřejně jsem nikde celý můj příběh neříkala.

Teď jste ale už v pohodě, alespoň tak působíš. Máš i díky Masterchefovi víc zakázek, jsi víc vidět.

Za tohle všechno jsem určitě strašně ráda.

Manžel tě asi taky vidí v televizi...

Myslím si, že to moc nedává.

Nejste v kontaktu?

Jsme v kontaktu vždycky, když se sejdeme u soudu.

Nebere si děti?

Bere, jednou za čtrnáct dní na víkend. Jsou sice většinou u babičky, ale má je. Jednou za čtrnáct dní je má na dvě hodiny odpoledne. Moc se ale nevidíme. Nemám ani potřebu ho vidět.

Jsou v pohodě kluci?

Já myslím, že teď už ano.

Jsou na tebe pyšní?

Jsou, moc.

Přeci jen tě vidí v televizi.

Oni už to moc neberou, jsem v televizi a oni jsou na mobilu. Jak už to trvá dlouho, už to tolik neprožívají. Určitě ale jsou pyšní, i mezi kamarády třeba.

Chtěla bys mít jednou svoji cukrárnu?

Určitě. Nechci se ale udortovat k smrti, i když je to krásná práce.

Taky velmi náročná.

Velmi. Jenom to, že musíš všechno nakoupit, přivézt, upéct, neustále myješ nádobí. Myslím, že padesát procent svého času myji jenom nádobí (směje se).

Je něco, co bys chtěla na svém životě změnit?

Jediné, co bych chtěla změnit, je přestěhovat se z bytu, ve kterém jsme. Je malý a strašně drahý. Už asi tři měsíce dávám žádost na sociální byt od Prahy 3. Mám veškeré dokumenty, tento týden to musím podat. Hrozně doufám, že ho dostanu, a kdyby se pak dal třeba odkoupit.

Co láska?

To je samozřejmě další věc. Ona mě hledá.

Neříkej mi, že po tom, jak jsi teď vidět, ti nechodí zprávy.

Určitě ano, na tohle ale nejsem, není to nic pro mě. Moc na to nereaguji, maximálně poděkuji, když je to hezká zpráva, určitě ale nemám ambice scházet se s někým z Instagramu. To radši budu ještě rok sama.

Ivko, držím palce, děkuji za rozhovor.