Rychlá zpověď - Lilia Khousnoutdinová: Snesu víc, než jiné ženy

Lilio, prožíváte krásné mateřství, ale do toho jste zmínila, že celou dobu pracujete. Chtěla bych hovořit o tom, jak zvládáte pracovní život a dvě děti.

Karel: A mě k tomu…

Lilia: To je tady ten největší úkol… (smích) Já se mám krásně. Obávala jsem se, co se mnou druhé miminko udělá, protože jsem měla docela náročné období po porodu se synem. Hlavně proto, že jsem byla dlouhé časové úseky sama, když manžel odjížděl na vojenské mise. 

S Isabelkou je to úplně krásný. Naopak mám pocit, že je neuvěřitelný, že jí už bude na jaře rok. A to, co jsem měla tehdy – únavu, izolace, pocit bezmoci – vůbec neprožívám. Nic podobného se nám tentokrát nepřihodilo, a myslím si, že je to hlavně proto, že jsem si již zařídila všestrannou podporu. Jednak ve smyslu péče o sebe – fyzioterapie, rehabilitace, masáže, abych si dala tělo zpátky do pořádku po porodu. A také jsem začala hodně brzo řešit podporu ve smyslu hlídání. Máme na plný úvazek úžasnou slečnu, kterou jsem velmi pečlivě vybírala, a často je tady, i když jsem doma já. Takže to není nutně tak, že bych nechala někomu děti a odjela.

Prodej luxusního mezonetu 4 + 1, Praha, Praha 5

Zobrazit nemovitost

Spíš považuji za velice nepřirozené, aby se o dítě staral jeden člověk. Podle mě je fajn, když jsou aspoň dva, ideálně však celá vesnice. (smích) Mám proto doma dalšího dospělého člověka, další ruce, které s něčím pomůžou, něco převezmou. A já tím pádem můžu být doma, v klidu pracovat, věnovat se synovi, zatímco malá je obstarána. Nebo naopak můžu být s malou, ale vím, že syn má večeři uvařenou, úkoly udělané a tak dále. To mi přijde fantastický.

Karel: Tak počkej, taky díky mně, ne…? (smích)

Spousta maminek má takovou podporu v babičkách. Co vaše maminka, pomáhá ráda?

Lilia: Moje maminka se stala babičkou velmi za mlada, poprvé ve čtyřiceti čtyřech letech. Což bych řekla, že mi i trochu zazlívala, protože takhle mladou babičkou neplánovala být. Máma s Isabelkou tráví čas, přijede a pohlídá, ale rozhodně nemůže být babičkou na plný úvazek, když sama pracuje, čerstvě se vdala a má malé dítě. Mému bratrovi je méně, než mému synovi, takže by bylo trochu nefér to od ní očekávat.

Kolik je vám let?

Mně je třicet.

Určitě ještě plánujete další děti…

Určitě. Když jsem zmínila minimum tří dětí, myslela jsem svých vlastních. Mám teď také tři nevlastní skrze Karla. Už tak mám hodně velkou rodinu, ale ráda bych měla ještě větší. Hlavně mě obrovsky baví těhotenství a porod. To je něco, co chci zažít vícekrát.

Jako vážně?

Opravdu, nemyslím to ironicky.

Mám kamarádky, které už odrodily, a ani jedna mi neřekla, že je to nejkrásnější období života ženy. Jak je možné, že vy to takhle vnímáte?

Samozřejmě, mám štěstí a uvědomuji si, že mám zřejmě dobré genetické vybavení, takže jsem v těhotenství zpravidla zdravá, nemám potíže, které některé ženy mívají. Potom chápu, že je to hodně zabarvené. Obecně mi ale to bytí „2in1“ přijde jako naduvěřitelný zázrak.

Vím, že kolem porodu koluje spousta strachů a nepříjemných příběhů. Jsem velmi ráda, že jsem kdysi narazila na dokumentární film, který mě naprosto šokoval – v tom nejkrásnějším smyslu slova. A tak začaly i pracovní aktivity k tomuto tématu. Zjistila jsem, že lze opravdu rodit jinak, nádherně, s radostí, důstojně a způsobem, který je posilující. Není to ani o tom rodit doma, nebo rodit v porodnici, to jsou polarizované debaty, které jsou o ničem. Krásně nebo děsně lze porodit kdekoli, i když určité podmínky nám samozřejmě pomáhají víc, a jiné méně. Proto dnes podporuji například projekt „Ať stojí“ pro vznik porodních domů v ČR. 

S Leem byl porod krásný, ale náročný. Ten příběh jsem kdysi popisovala v knize Ženské příběhy. Ale s malou Isabelkou to bylo tak, že to úplně předčilo i má celkem odvážná očekávání.

Už jste ale věděla, co se bude dít…

No, právě že to bylo úplně jiné. To říká spousta lidí, že porody nikdy nejsou stejné. Čekala jsem, že to bude nádherné, ale dlouhé a náročné. A ono to bylo krátké a téměř bezbolestné.

Aktivní fáze probíhala hodinu a půl. Vrátila jsem se z procházky po Kampě o půlnoci a ona se narodila asi v jednu padesát pět. A to jsem ještě mezitím stihla uvařit čaj a zavolat fotografku. Ani jsem vlastně nedošla do bazénku, protože jsem stále měla před sebou vizi toho, že mě ještě čeká mnoho hodin a že ještě jsem teprve na začátku. 

V určitém bodě má racionální část, která měla určité znalosti, vyhodnotila, že dítě rotuje skrz pánev ven, ale já si říkala, že to není možné, že to přece čekám až ráno. A ona byla do deseti minut na světě. Hlavně jsem očekávala bolest. Můj první porod byl nádherný, ale bolelo to. Ten druhý až na pár posledních minut byl téměř bez bolesti. Což pro mě dříve bylo takové, že jsem byla ráda, že to teoreticky existuje, ale těžko se mi tomu věřilo. 

Dům na prodej 7kk - Praha 6, 307m2, Praha 6

Zobrazit nemovitost

Mně taky.

Tím, že jsem to s ní zažila, vím, že je to skutečně možné. A teď se snažím zformulovat pro sebe, co bylo tím klíčem.

To mě zajímá. Když ženy zhlédnou vaše webovky a to, o čem tam mluvíte, chtějí recept, jak na to?

Samozřejmě, ale není nic, co člověku zaručí extatický porod, žádné peníze, dohoda s primářem, nejlepší kurzy na světě. Můžeme jen zvýšit pravděpodobnost toho, že to dobře dopadne.

To je na tom i svým způsobem kouzelné. Pravě určitá pokora je do jisté míry ten hlavní klíč. Potom jsou zde věci, které pro sebe můžeme udělat, abychom tu pravděpodobnost nejlepšího výsledku zvýšily. O tom lze přednášet, vyvíjet cvičení, doporučení… A tady věřím, že určitý kvalitní recept již mám. Koneckonců například nejznámější český orgasmický porod, zmiňovaný v rozhovorech a knize, zažila žena, která ke mně docházela na kruhy. Když se na to celkově připravíme, možnosti jsou otevřené.

Příběhy a zpětné vazby, ze kterých se dozvídám, že to zafungovalo, jsou koneckonců hlavní důvod, proč mám ráda svou práci. Vědomí, že jsem někdy možná přispěla k tomu, že miminko přišlo na svět lépe a jeho matka skutečně prožila krásný porod, fakt stojí za to.

Toto je tedy náplní vaší práce? Vedete se ženami debaty? Jak probíhá kurz?

Kurzy dělám jako „offline“ semináře, anebo jako online vzdělávání. Jeden z těch kurzů je skutečně předporodní příprava. V minulosti jsem vedla hodně seminářů předporodní přípravy pro páry. A chodívala jsem i k porodům. Teď už to nedělám, kvůli mým dvěma dětem moc nejde držet pohotovost. Ale dula musí být k dispozici v době kolem porodu.

To je jedna část práce, kterou dělám a mám ráda, ale zároveň mám dvě firmy – dovážíme zboží, šijeme šaty, navrhuju šperky, provázím zájezdy. Organizujeme prožitkové cesty do mnoha zajímavých destinací. Podílela jsem se na čtyřech knihách v různých rolích, většinou jako hlavní autorka. S kolegy máme nadační fond Šťastné Česko, který se ve spolupráci se Sociologickým výzkumným střediskem STEM zabývá zkoumáním bhútánského modelu hodnot. A to jsem ještě určitě na něco zapomněla…

Tohle vše je nesmírně zajímavé, potřebovali bychom k tomu více času. Ale ještě mě zajímá ten Bhútán…

Bhútán je úžasný.

Proč tato země?

Byla jsem na vysoké škole úplnou shodou náhod spárovaná, ve smyslu, že jsme si měli jako studenti navzájem pomáhat, s tehdejším korunním princem Bhútánu. A to já jsem tehdy nevěděla, že Bhútán vůbec existuje.

Říkala jsem si, že jeho pohádky o tom, že je to ta nejkrásnější, nejúžasnější země na světě, jsou fajn patriotismus. Nicméně jsem tam jela poté, co jsem odmaturovala, a čekalo mě velké překvapení. Bhútán předčil veškeré mé nejodvážnější představy.

Na Bhútánu mě fascinuje například ekologie. Ta země je opravdu světovou jedničkou v ochraně zvířat, životního prostředí a v tom, jak se zamýšlejí nad vlastní udržitelností. Stejně udržitelně se chovají i ke svým tradicím, řemeslům a dědictvím, která jsme tady v Evropě za posledních sto let často ztratili. Nikdo ani neví, jak se to stalo, ale už třeba málokdo umí tkát, šít, vyšívat, vyřezávat… Před sto lety to ženy ještě stále uměly. Chlapi uměli zase ty základní věci, udělat doma stoličku.

Karel: Co?

Lilia: Že bys vyrobil stoličku? (smích)

Karel: No rozhodně.

Já tomu rozumím, řemesla prostě zanikají.

V Bhútánu si opravdu lidé dávají záležet na tom, aby svoje dědictví, i to umělecké, zachovali. Například kroje, nádherné látky… To je vlastně to, co dovážíme, a z toho šijeme šaty.

Z toho pak čerpáte pro obchod? A mají o to lidé tady zájem?

Ano, je to určitá kategorie, protože látky jsou samozřejmě dražší původem i ruční prací. Ve chvíli, kdy to trvá devět měsíců výroby, tak to nemůže stát jako H&M. Je to zároveň skupina zájemců, která musí mít zájem o udržitelnost, umění i určitou extravaganci, protože ty látky nejsou zcela konzervativní, naopak jsou velmi barevné.

Je to krásné. Vždy jsem se snažila dělat vše tak, abych vyplnila díru na trhu v tom, co chybí mně. Sebe beru jako svou cílovou zákaznici. Je tu určitá skupina a nikdy jsem se nesnažila ji rozšířit nebo jít do mainstreamu, protože pro mě je komfortní a přirozené dělat věci takto. Ať už jde o služby, knihy, šperky nebo šaty, cokoliv navrhuji pro koeficient sebe. Má to i pozitivní dopad v tom, že dnes mám spoustu kamarádek a známých, které jsem poznala právě skrze svou práci.

Zajímají mě také ty rituály. Říkala jste mi, že jste na Bali prošli nějakým rituálem…

Ano, v lednu jsme byli na tradičním rituálu požehnání na novoluní.

A na Bali jste udělali také určitý sňatek.

To bylo v Bhútánu, a to bylo dávno. Rok a půl zpátky.

Kdy ten sňatek uděláte doopravdy?

Karel: Jak doopravdy?

Lilia: Jako, že by to chtělo další svatbu, víš?

Nevidím žádné prsteny…

Karel: To nebude nikdy, já prsten nenosím.

Lilia: My máme přívěšky, nejsme úplně mimo. (smích)

Chcete v rámci českého právního systému váš vztah legalizovat, anebo vám to vyhovuje tak, jak je to teď?

Odpověď na tu původní otázku – kdy… Tak až se postaví na jedno koleno s prstenem, tak tehdy. Což nevím, kdy se může stát, a jestli se to může stát. Dlouho mi to přišlo jako zbytečná věc, ale tím vším, co se odehrálo v rámci afér kolem našeho vztahu, jsem přišla na to, že právní institut manželství má v naší společnosti skutečně obrovskou sílu. Reálně poskytuje, a to obzvlášť ženě, velkou ochranu a štít nejenom po stránce zajištění, ale hlavně po stránce důstojnosti, respektu, sociálního uznání a jaksi „nevulgarizace“. Já jsem chtěla jen rituální svatbu, ale tím, co následovalo, jsem přišla na to, že právní svatba by byla pro nás s Isabelkou dobrá věc.

Teď přeci jen žijete v určitém svobodomyslném vztahu. Mohlo by se také stát, že po svatbě byste se museli rozvádět. Nevidíte i v tom riziko?

To mi nevadí, tak se rozvedeme. Po dobu trvání vážně myšleného vztahu mi manželství už přijde jako logické. Když se to rozpadne, tak se holt rozvedeme. Naopak mi připadá nelogické, když spolu někteří žijí třeba deset let, a stále si nejsou jistí, jestli je to ten pravý. Ale pokračují, protože těch deset let už spolu byli, tak proč ne. A razítko mi na tom nepřijde to nejzajímavější, i když teď už uznávám, že je asi dobré jej mít. 

Mně přijde zajímavý rituál svatby, i proto mě baví novodobé rituály a možnost si udělat celou ceremonii dle svých potřeb a přesvědčení. To možná navazuje i na tu svobodomyslnost, jak jste to nazvala. Dát si svatební sliby, které opravdu myslíme vážně. Ne to, co nadiktuje paní matrikářka, protože musí ze zákona, ale co „manželství“ pro ten daný pár opravdu znamená. Což se může pro různé lidi lišit a je dobře si udělat jasno – do čeho vlastně jdu a k čemu se chci zavázat. To je například něco, co děláme na rituálu příprav nevěsty – co ta svatba je, čeho má docílit, čím se liší stav před a po, o co opravdu jde, na jak dlouho si to slibujeme…

To ale přece nemůžete nikdy vědět…

To ne, ale mohou se nad tím zamyslet. A poté si mohou dát sliby, které jsou opravdové, které pro ně mají hluboký význam a které nejsou jen papouškováním nějakého zákonem daného paragrafu. V tomto mi přijde svatba, jako obřad, velmi zajímavá. A ten papír je spíše jako protekce.

Co byste tam slíbila? Na jakou dobu byste to slíbila? Například věrnost…

Lilia: Zatím mi vycházely vztahy po 7 letech…

Karel: Tak se mnou minimálně sedm krát tři, tedy 21!

Lilia: To je myslím dobrý začátek. Slibovala bych odhodlání dávat vztahu a rodině hlavní prioritu, čas, energii a vytvářet krásné zázemí pro společný růst, tvoření a děti. Samozřejmě pečovat o naši lásku a vášeň, prohlubovat pocity důvěry a intimity, podporu ve všech směrech, i pracovních. A ano – věrnost, tak, jak ji chápu já.

Je otázka, co znamená věrnost, protože pro mě je věrnost pravda a citlivá ohleduplnost. Vnímám svého partnera jako věrného do té doby, dokud vím vše, co se děje, souhlasím s tím a vím, že kdyby to mně působilo bolest, tak to neudělá.

Vím o sobě, že mám určitou toleranci – a věřím, že větší než spousta žen – k tomu, co já sama si myslím, že je zajímavé, hravé, zábavné, hezké a co vše se dá v rámci vztahu zkoušet. Rozhodně bych tomu poté neříkala nevěra, pro mě je nevěra lhaní, a na lhaní mám nulovou toleranci. Považuji to za velmi sprosté. Hlavně naprosto bezúčelné. Pro mě, jakmile je v intimním vztahu lež, ten vztah nikdy nemůže být hluboce intimní, protože už tam vzniká zeď odtažení a skrývání.

Myslíte si, že když si takhle věříte navzájem, nelžete si, nebo aspoň tomu oba věříte, tak je intimita mnohem hlubší, než mají lidé, co občas něco zatají?

Nechci mluvit za jiné lidi, ale u mě to tak je. Ve chvíli, kdy bych měla něco skrývat, nebudu schopna jít do určité, pro mě hodně zajímavé, hloubky intimity.

Pane Janečku, vy se tak koukáte… Chcete něco dodat?

Karel: Mohu dodat, že naše spojení vnímám jako fenomenální, nic podobného jsem ještě nezažil. Jsem nadšený z toho, že mám ženu, se kterou si rozumím ve všem, a můžeme spolu budovat domov i tvořit pracovní projekty. Začátek našeho vztahu byl takový, jaký byl, ale věřím, že to mělo svůj účel. Ukázala se pravda, a kdo je co zač. Potom, čím jsme prošli, vím, že Lilii můžu absolutně věřit. A věřím, že vše špatné jí již brzy vynahradím.

Lilia: No jo no, po většinu těhotenství to bylo dost peklo. Ale díky externím vlivům… Od té doby, co skoro před rokem Karel definitivně ukončil vztah s Mariem, je to stále lepší a lepší. Poslední, co potřebujeme dořešit, je ten jeho rozvod. A těší mě, jak i přes šílené komplikace Karel vytrvale bojuje o čas s Yaniskem. S dětmi je úžasný a bezmezně je miluje. Dnes už i mého syna. Věřím, že brzy bude všechno dořešené, a v klidu si budeme užívat rodinného štěstí.