Rychlá zpověď - zakladatel babyboxů Ludvík Hess: Největší právo je právo na život
Život je tím nejcennějším darem, který jsme od rodičů získali. Ať už jste měli jakékoliv dětství, šance vyrůst, poznávat a svobodně se rozhodovat mnohým z nás odepřena nebyla. Smutné je, že taková šance na život není samozřejmostí. Proto se Ludvík Hess, spisovatel, publicista, básník a chovatel koní, rozhodl zřídit babyboxy. Díky nim doposud dostalo šanci na nový život 200 dětí, z toho konkrétně 111 dívek a 89 chlapců. Ale předtím, než byla v roce 2005 v Hloubětíně otevřena první „záchranná schránka pro děti“, musel Ludvík projít dlouhou a trnitou cestou.
V současné době dostalo díky babyboxům šanci na život 200 dětí. Jaký je to pocit?
Po tolika dětech už to nevnímám tak silně jako na začátku. Ale samozřejmě mě to těší, jsou to dobré zprávy.
Jména pro nalezené děti vybíráte vy. Podle čeho se rozhodujete?
Schválně, jak si myslíte, že by se jmenovala holčička, kterou by nalezli v tuto chvíli?
To já nevím, pojmenoval byste ji po mně?
No zcela jistě! Dostala by jméno Nela!
Takže vybíráte jména podle toho, s kým sedíte zrovna na kávě?
Ano, i takhle se to dá říci. Samozřejmě nesmím zrovna sedět s nějakým mým úhlavním nepřítelem, toho člověka musím mít rád a musí se mi líbit.
Setkáváte se s nalezenými dětmi v průběhu jejich dospívání?
Ano, s některými se stýkám. Zrovna nedávno jsem otevíral babybox ve Frýdku-Místku a tam za mnou dvě děti přišly. Jejich rodiče mi to předem oznámili a já jsem se s nimi vyfotografoval a vytvořil novoročenku. Bylo to moc milé.
Co nejčastěji vede matky k tomu, že své dítě odloží?
Myslím, že to jsou různé důvody, ale především asi sociální či rodinné. Znám příběhy, kdy druhý partner dítě nechce, a tak mu maminka vyhoví tím, že děťátko odloží. U některých je to samozřejmě i nenávist či odpor k narozenému dítěti. S řadou matek jsem ale měl možnost mluvit a většinou převládaly oné zmiňované sociální důvody.
V kolik hodin se děti nejčastěji odkládají?
Obvykle v odpoledních hodinách.
Vidíte, já bych zrovna čekala, že mi řeknete v časovém rozmezí od půlnoci a dále…
Ne, zdaleka ne. Děje se to normálně za denního světla.
Jaká je cesta miminka z babyboxu?
Okamžitě do nemocnice, kde se mu provede základní zdravotní vyšetření. Pokud vše dobře probíhá, tak nemocnice jeho existenci oznámí příslušenému orgánu sociálně-právní ochrany dětí a ten poté navrhne opatrovnickému soudu svěření dítěte do pěstounské péče. A tak dále a tak dále…
Myslíte si, že když odložené dítě vyroste, má tato skutečnost velký dopad na jeho psychiku?
Podívejte, každé dítě podle mezinárodní úmluvy o právech dítěte by mělo mít právo znát své rodiče hned po narození. Ale já vám tady ručím za to, že jenom v českých zemích jsou statisíce dětí, které své rodiče neznají. První nejčastější důvod je ten, že maminka počne dítě s někým jiným, takže dítě nezná svého tatínka, ale někoho jiného. Druhá nejběžnější varianta je ta, že maminka počne děťátko, ale tatínka přestane mít ráda a do rodného listu ho nenapíše vůbec. Těch variant je mnoho.
Existují ale i případy, že děti dostanou špatné náhradní rodiče a nejsou šťastné. Ale běžnější a pravděpodobnější je ta skutečnost, že když po letech čekání konečně adoptivní rodiče získají možnost mít děťátko, tak se snaží mu ten život vytvořit co nejkrásnější.
Nevylučuju ale ani to, že se může stát, že pro rodiče je adoptivní dítě zklamáním. Znám holčičku z babyboxu, kterou bych si ihned vzal domů, ale znám i děti, které bych domů nechtěl. Já jsem mimo jiné i chovatel koní a z toho vím, že kdybych připustil osla s oslicí, tak se z toho anglický plnokrevník nenarodí nikdy. Ani kdybych ho trénoval a krmil a dal mu ty nejlepší podmínky. Derby by nevyhrál nikdy.
Co vás vedlo k založení babyboxů?
Po celou dobu existence naší společnosti je zvykem pomáhat slabším a bezmocným. A ti nejbezmocnější a nejslabší jsou právě děti. Už ve starém Římě bylo zvykem děti odkládat. Děti se odkládaly v průběhu celé naší historie, akorát se tomu nepřezdívalo babyboxy, ale například „torny“, což vlastně byly schránky ve zdech kláštera, do kterých mohly matky své nechtěné děti vložit. Měl jsem možnost studovat historii „odkládání dětí“ a zjistil jsem, že například v polovině 18. století se v Paříži ročně odložilo až osm tisíc dětí.
Jak moc bylo komplikované v Česku babyboxy prosadit?
Velmi obtížné, velmi. Když jsem poprvé s tím námětem přišel, tak jsem získal i největšího nepřítele, a to tehdejší ministryni zdravotnictví Miladu Emmerovou. Ta vydala tiskovou zprávu o tom, že zřízení babyboxu je proti úmluvě o právech dítěte, kde v článku 7 se uvádí, že každé dítě má mít po narození právo znát své rodiče. Jenže už nejmenovala článek 6, kde je napsáno, že největší právo je právo na život. Její tisková zpráva také obsahovala informace o tom, že babyboxy budou sloužit k odkládání dětí zahraničních dělníků, o které by se Česko následně muselo starat.
Pro zřízení mého nápadu nebyla ani Všeobecná fakultní nemocnice a ani policie. Byla to opravdu dlouhá a komplikovaná cesta. První babybox jsem chtěl původně zřídit v porodnici U Apolináře, ale tím, že mnoho lidí nesouhlasilo, jsem ho otevřel až v červnu 2005 v zámečku v Hloubětíně u svých přátel a zároveň majitelů soukromé gynekologické kliniky.
Vybavíte si nějaký životní příběh, který se vám vryl do paměti?
To mám. Přišla za mnou jedna maminka s tím, že by chtěla své dítě zpět. Já jsem jí pomohl a nabídl jí u sebe ubytování. A to byla chyba. Kromě babyboxů mám i azylové domy v Praze 10, které provozuji. Tuto ženu jsem tam i s dítětem ubytoval, ale po nějakém čase začala devastovat veškeré věci v bytě, pila hodně alkohol a také mě začala fyzicky napadat. Během několika minut byla schopná na mě naházet vše, co jí přišlo pod ruce. Jakmile jí věci došly, šla vedle do místnosti a popadla žehličku, kterou po mně vší silou hodila. Bylo to strašné.
To jste se nijak nebránil?
Víte, jak by to dopadlo, kdybych se bránil? Dovedete si představit, co by to způsobilo? Kdyby tato žena zašla s jedinou modřinou k lékaři a sdělila, že hodný „baby dědeček“, který se stará o děti a pomáhá ženám v nouzi, ji napadl… Ve vteřině bych tím hodným dědečkem už nebyl. Musel jsem zavolat nejprve městskou policii, která mi sdělila, že je tento případ nad jejich kompetenci. A posléze, když přijela státní policie, uprchla i s dítětem.
Od té doby jste ji neviděl?
Ne, neviděl. Každopádně Nelo, tohle byl můj nejhorší zážitek, který jsem zažil. A přiznám se vám, že tomu není tak dávno. Je mi upřímně líto její dcery.
Kolik stojí jeden babybox?
Asi 300 tisíc korun i s montáží. Vlastně existují dva druhy babyboxu. Ty původní byly ještě vcelku primitivní, dnes jich je už jenom osmnáct. Dlouho jsem hledal někoho, kdo by splnil mé požadavky, až se mi podařilo seznámit se se Zdeňkem Juřicou.
Jaké ty vaše požadavky byly?
Vymyslel jsem si, že chci, aby babyboxy byly z antikoru, aniž bych tušil, že do tohoto materiálu je velmi složité vrtat či svářet. Zdeňek to ale dokázal a vyrábí nerezové a především klimatizované babyboxy, na kterých jsem velmi lpěl. Vezměte si, že když na schránku svítí v létě slunce, uvnitř se dokáže teplota bez klimatizace vyšplhat třeba na osmdesát stupňů.
Kde zatím babyboxy chybí?
Rád bych zřídil babybox ve Žďáru nad Sázavou, Lounech a v Tachově. Přál bych si, aby to vyšlo.
