Marek Hilšer se do povědomí veřejnosti dostal v červenci 2016, kdy se dostal mezi devítku prezidentských kandidátů. Tento lékař, vysokoškolský pedagog a vědec má už z dětství zakořeněno, že lidem by se mělo pomáhat, ať už jako lékař, nebo politik. Nyní proto kandiduje do Senátu a dokonce postoupil do druhého kola volby. V rozhovoru pro Luxury Prague Life se rozpovídal nejen o politice, ale i o soukromém životě, osobních radostech a vášních.
Já už jsem si na kampaň tak nějak zvykl. Jedu takto, dá se říct, třetím rokem, protože prezidentskou kampaň jsem začínal asi dva roky před volbami, před půl rokem byly prezidentské volby. Teď, dalšího půl roku, připravuji senátní kampaň, takže mi přijde, že jsem v permanentní kampani. Musím ale říct, že už se těším na to, až to skončí, ať to dopadne, jak to dopadne. Budu rád, že z toho „kampaňování“ na nějakou dobu zase vypadnu.
Už od střední školy jsem byl třeba ve společenství, kde jsme různě debatovali. Tatínek mě vždycky směřoval ke službě lidu. On byl zubař v Chomutově na sídlišti, ošetřoval tam i Romy. Měl pro ně pochopení, zatímco jiní se jich zbavovali, tak on nikdy nikým nepohrdal. A právě tam jsem viděl ten životní základ, v té službě. To ve mně je.
Já jsem už jednou stál před rozhodnutím, zda do politiky jít, ale byl jsem mladý. Když jsem studoval politologii a mezinárodní vztahy a končil jsem bakalářský cyklus, rozhodoval jsem se, co dál. A řekl jsem si, že nechci jít do politiky jako mladý člověk. Tehdy, v těch čtyřiadvaceti letech, mi připadlo, že politika není řemeslo, které bych chtěl dělat hned od začátku. Někde křivit páteř v nějakých stranických sekretariátech a být na ní životně, existenčně závislý. Šel jsem proto na medicínu. Ta pro mě splňovala něco podobného jako politika, nějakou službu. Ale službu takovou, že si ji můžu dělat, jak uznám za vhodné, podle svého svědomí.
Dělám vědu a učím, ale nemyslím si, že bych byl člověk, který přijde na nějaký světový objev. Kolem politiky jsem se ale vždycky motal, ať to byla akademická politika, nebo aktivismus. Bojovali jsme třeba za to, aby fakultní nemocnice nebyly skrytě zprivatizované. Takže mě to vždycky provázelo a jsem v tomhle ohledu člověk, který je rozkročený hodně doširoka.
Ale teď mám obavy z toho, co se děje v téhle zemi, s nástupem komunistů a tak dál. To mi vadí a myslím si, že kdybych seděl někde v laboratoři se založenýma rukama, byl bych možná víc nešťastný. Věděl bych, co se kolem děje, a já se k tomu nějak nevyjádřil a nesnažil se tím něco udělat.
To ne, ona si mě tak už brala. I když asi netušila, že budu kandidovat třeba na prezidenta. To pro ni bylo velké překvapení, protože jsem jí to oznámil asi dva měsíce po svatbě. Ale nebrání mi v tom a nijak mě od toho neodrazuje. Někdy říká, že té kampaně už bylo dost a byla by radši, kdybych s ní byl doma. Nebo abychom někam šli spolu a věnoval jsem jí víc času. Teď už vlastně i rodině, máme malou holčičku. Není ale proti tomu a dá se říct, že mě v podstatě podporuje. Ví, že chlapovi nemůže nijak bránit v tom, co cítí a vnímá jako nějaké svoje poslání. Protože to by nedělalo dobrotu.
Samozřejmě je to takové, že jdete po ulici a vidíte, že vás lidé sledují nebo se otočí. Zatím jsem se ale opravdu nesetkal s negativními ohlasy, spíš je to vždycky pozitivní, lidé mě vnímají pozitivně. V něčem je to příjemné, ale na druhou stranu se člověk cítí tak trochu ostře sledovaný. Jedete tramvají a cítíte, že vás poznávají. Ztráta soukromí má určitá negativa a lidé se občas chtějí fotit. Ale když jim to dělá radost, tak mi to nevadí.
Já mám v tomhle lidi rád, rád se s nimi bavím. Ale někdy, když už je to třeba celý den a musíte být přirozeně furt pozitivní, tak už je to potom náročné. Člověk ze sebe vydá hodně energie, přijde domů a už není tak pozitivní, jak by měl být.
Asi jste možná chtěla říct na prezidenta, protože mladých politiků je dneska docela hodně. A je to fajn. Vždycky když se podívám do Sněmovny, tak tam vidím samé tlusté páprdy a mám nějak zafixováno, že to je spíš pro ty starší.
Mně lidé často říkají, že vypadám o deset let mladší a že by mi těch dvaačtyřicet neřekli. Je to asi trochu nevýhoda, nicméně jedním z důvodů, proč jsem kandidoval na prezidenta, bylo to, aby tam byl zástupce generace, která vyrostla po listopadu 1989. Chtěl jsem nabourat stereotyp, že politik a prezident musí být tím mužem se šedinami a že to je jediná dobrá volba. Chtěl jsem představit mladého tažného koně, který bude mít snahu posunout věci dopředu. Co si budeme říkat, když je člověk starší, a já už to pozoruji i na sobě, tak se snaží setrvávat v nějakých stereotypech.
Myslím, že naše země teď stojí opravdu na prahu důležitých celosvětových změn a výzev, a že by tomu mladý člověk prospěl. J. F. Kennedymu bylo třiačtyřicet let, když se stal prezidentem, a dokonce na přelomu 19. a 20. století byl v USA čtyřicetiletý prezident. Vidíme Macrona ve Francii, devětatřicetiletého prezidenta, v Kanadě je pětačtyřicetiletý premiér. Není to úplně nezvyklý jev a myslím si, že naši budoucnost by mohl představovat mladý prezidentský pár.
Ono někdy se říká, že moudrost přichází s věkem, což samozřejmě platí, ale nemusí to tak vždycky být. Někdy můžeme říct, že věk přichází sám, bez té moudrosti.
Bude to znít asi paradoxně, ale musím se přiznat, že jsem neměl nějaký úplně zásadní smutek. Je to dané tím, že jsem byl možná trochu v euforii z toho, že jsem se snažil s tím něco udělat. V tomhle ohledu jsem měl pocit: „Jo, bojoval jsem.“ Sice jsem neuspěl, což se ani nedalo čekat. Ale pro mě to byl úspěch.
Pro zemi to nebyl úspěch. Když vyhrál Miloš Zeman, bylo to špatně. Co jsem tak slyšel, reakce lidí byly takové, že třeba práskli dveřmi. Nebo někdo mi nedávno říkal na ulici, že jeho manželka použila poprvé v životě sprosté slovo.
Samozřejmě mě to trápí a mrzí mě, že si český národ zvolil člověka, jako je Miloš Zeman. Je to pro mě těžko uchopitelné a bolí mě to, protože to o nás něco vypovídá. Co to vypovídá, to už nechám na každých, ať si nějak vysvětlí sám. Myslím, že jsme se v té době vraceli do minulosti, lidi ovlivnily ty staré dobré časy, které Miloš Zeman reprezentoval. Ale podle mého názoru ty časy nebyly vůbec dobré.
No to už právě dlouho nebylo… Ale před těmi kampaněmi, když byl čas, jsem tančil tango, to mám strašně rád. Teď už jsem dlouho nebyl, to mě mrzí. A asi nějakou dobu ještě nebudu.
Ne, já jsem začal tančit tango ještě dřív, než jsem svou ženu poznal. Přiznám se, že bych ani s manželkou to tango moc tančit nechtěl. Jednak jí ten tanec moc neříká, je pro ni takový smutný. Ona by spíš tančila twist nebo něco takového. A to máme v plánu.
Mně to je v podstatě jedno, ale to tango je pro mě opravdu, skoro bych řekl, nejvrcholnější životní zážitek. Aspoň co se týče prožitku hudby nebo uměleckého prožitku. U tanga je to prožitek bolesti, je to o tragédii, zhrzených srdcích. Je tam taková hodně hluboká hudba, kterou mám rád. A když si jí spojíte ještě s pohybem, a navíc ještě s tím, že k vám přijde partner, se kterým si velice dobře rozumíte v tanci, tak to jsou ty vrcholné zážitky.
V Berlíně, kde je taková velká tango scéna, byla vždycky jedna tanečnice, se kterou jsme si zatančili a vůbec se spolu nebavili. Nepromluvili jsme spolu ani po skončení toho tance, který nás vynesl někam do nebes. Až k takovému zážitku bych to přirovnal. Kdo to nezažije…
Není to tak, není to sexuální zážitek.
Říká se, že radost je vážná záležitost. A když se člověk veselí, je to strašně fajn pocit, ale když prožíváte bolest, tak to jde až na dřeň. To tango je hodně o té bolesti, tam v podstatě prožijete tu vážnou radost. Jak říkám, já to tak prožívám.
Tango není o partnerkách, tango je takový kavárenský tanec. Není to ten trhavý, mluvím o argentinském tangu, které vzniklo v Buenos Aires jako taková společenská zábava, jako když se chodilo do tanečních nebo na čaje.
V tangu je dokonce ta zvláštnost, že se vždycky tančí série po čtyřech skladbách, a po nich je takzvaná záclona. To je čas, kdy máte možnost, a většinou to tak je, rozloučit se s tanečníkem, kterého máte, a pokračovat s jiným. Je to super, třeba tančíte dvě série, a ta záclona vám dává možnost se slušně rozejít, když si nesednete.
Čili tango je taková romance na dvě a půl minuty. A když si s tím partnerem sednete, je to strašně silný emocionální zážitek. Ten nemůžete vydržet celý večer, takže si musíte odpočinout. A odpočinete si tím, že jdete tančit s někým jiným.
Pak strašně rád lezu na skalách na písku. Můj kamarád z vysoké mi to ukázal, jsou to taky moc hezké zážitky. Teď už jsem ale skoro dva roky nebyl.
Tak já zatím nekynu. Můžu lézt i sám, ale samozřejmě je to jiný. Kamarádi mají děti, takže je méně času. Když jsme byli študáci a děti nebyly, tak jsme lezli víc.
Já jsem tak různě cestoval.
Já už jsem jednu emigraci zažil, takže jsem si řekl, že už nechci emigrovat. Proto jdu do politiky. To je taky jeden důvod. Nechci jen tak přihlížet a chci se zasadit o to, abychom emigrovat nemuseli.
Na věky věků ne. Mám rád svou zemi, mám tady kamarády. Dělám tady ještě hudbu, to jsem ještě neříkal. Zpívám, to je jediný koníček, co mi teď zůstal. Chodím zpívat do sboru, máme komorní sbor. To jsou všechno silné vazby, které nechci zpřetrhat. Už si nedovedu představit, že bych si je vytvářel někde jinde, to je velká životní hodnota. Moje žena taky nechce do ciziny, má tady rodinu.
Děkuji za rozhovor.