Rychlá zpověď - Michal Horáček: Proč bych se měl stát prezidentem

Co vás momentálně nejvíc zaměstnává?

Asi vás nepřekvapím, když řeknu, že to je intenzivní kampaň.

Jak moc se v ní angažujete vy a jak moc váš tým?

Zaměstnává mě na tom všechno, řídím to. Nejsem produktem marketingové agentury. Konkrétně se to projevuje hlavně tak, že už třináct měsíců jezdím po celé zemi. Navštívil jsem desítky a desítky různých měst, městeček a vesnic a úplně zapadlých koutů a všude navštěvuji lidi. Je to náročné v tom smyslu, že je chci co nejvíc a co nejpozorněji vnímat. Nejezdím tam jen proto, abych jim něco přednášel, ale naopak, zejména abych se dozvěděl o jejich a úzkostech a taky to, co dělají. Takže jsem třeba absolvoval v jednom dni návštěvu manufaktury na výrobu plochého skla, pak jinou, kde se vyrábějí stěžně (smích), potom továrnu, která vyrábí nejlepší diamantové nástroje na světě. Všude se o tom chci něco dozvědět a protože o tom nic nevím, tak než mi to vysvětlí, je to dost náročné. Večer se s občany potkávám na besedách.

Proč jste se rozhodl kandidovat na prezidenta?

Protože jsem si řekl, že takhle už to dál nejde. Netýká se to jen toho, jak funkci prezidenta vykonává současný pan prezident, i když nekultivovanost nejen jeho, ale celé naší politické scény je alarmující. Nejde jen o to, vystříhat se vulgarit, to je v podstatě povrchní věc. Součástí kultivovanosti je i otevřenost, transparentnost, a to všech politických struktur a každého politika. Ať se o politicích, a o prezidentovi na první místě, ví všechno! O jeho spolupracovnících, jeho vazbách, o zdravotním stavu, finanční situaci. A k tomu dodávám: Přímo volený prezident musí být radikálně nezávislý, protože jen tak může občany a jejich zájmy věrohodně zastupovat. Myslím, že to je zásadně důležité. Má totiž být protiváhou mašinerii politických stran a nedopustit, aby hájily své zájmy častokrát na úkor občanů. Já v tom mám trošku trénink, protože jsem strávil řadu let v herním prostředí, takže umím poznat falešné hráče.

Stala se nějaká situace, která pro vás byla tou pověstnou poslední kapkou, kdy jste bouchnul do stolu a řekl jste si, že podáte kandidaturu?

Ano, vždycky bývá poslední kapka (smích). Konkrétně když přijel náš pan prezident do Číny a tam ohlásil, že se tam jede učit, jak stabilizovat společnost. Řekl to v zemi, kde je ohromná spousta lidí tak zvaně ve výkonu trestu, abych to tak řekl… Trestu za co? Trestu za to, že se staví za lidská práva, mají v mysli nějaké ideály demokracie, jak je chápeme i my a já tu nechci mít stabilizovanou společnost, už jsem ji zažil.

Rozdáváte na ulici autogramy?

Když mě někdo požádá, tak jasně. A rád.

A rozdáváte je jako textař, nebo jako politik?

Rozdávám je jako Michal Horáček. Nevím, co si pod tím ti lidé v tu chvíli představují. Možná obojí dohromady.

Stihl jste letos už nějakou dovolenou?

Mám malou dcerku, která má teď ty nejkrásnější prázdniny v životě, protože právě po nich poprvé nastupuje do školy. Teď už se s ní dá mluvit, je báječnou společnicí, vnímá všelicos a je krásné s ní být. A bylo by hříchem se vzájemně ochudit tím, že bych byl stále jen v práci. Takže každou chvíli se snažím využít, abych mohl být i s ní a manželkou. Zítra například jedeme do Chlumce nad Cidlinou, kde je farma pro malé lvy. Ještě nikdy jsem to neviděl, takže to bude nejen pro ni, ale i pro mě a pro manželku jistě výživná zkušenost. Taky jí chci ukázat podivuhodná místa, která jsem za těch třináct měsíců našel. Třeba Neratov v Orlických horách.

Byla na táboře?

Ne, ale určitě pojede příští rok. Jsem pro. Ona to dokonce vyžaduje, je hrozně ráda ve společnosti jiných dětí.

Nebudete se o ni bát?

Ne.

Máte k nejmladší dceři jiný rodičovský přístup, než jste měl ke svým starším dětem?

Myslím, že ne, ale musím se tady veřejně pokárat, protože člověk, který se věnuje umělecké tvorbě, je sobecký. Když ho něco napadne, tak na tom pracuje a nevidí a neslyší a třeba hledá nějaký rým a připadá mu to daleko důležitější, než aby byl s rodinou. Podobné je to teď v té kampani. Občas se ale zaklepu a řeknu si, že už je to přes čáru, a snažím se s nimi intenzivně být a veselit se a učit se.

Když píšete texty, kde hledáte inspiraci?

Vždy jsou to jen lidi. Ve veřejném prostoru jsem už třicet let a už třicet let píšu texty, které občas někdo laskavě zhudební a třeba to pak někdo zveřejní a pouští a lidi to mají rádi nebo jim to něco sděluje. Všechny ty písničky vznikly ze setkání s lidmi. Já vlastně v životě umím strašně málo věcí, ale umím vnímat lidi. Jsem takový rybář lidí. Strašně mě těší, když se někdo otevře a řekne mi něco, co by jinak neřekl.

Napíšete i politické texty?

Jasně, to bude druhý vrchol mojí kandidatury. Teď se těšte na projevy… řekněme osvěžující.

Už máte nějaké připravené?

Ne, zajíci se sčítají až po honu. Ale tím nejdůležitějším a prvním vrcholem a předností mojí kampaně je moje krásná manželka Michaela - inspirativní a pracovitá ženská.

Co se bude dít, když kandidaturu prohrajete? Unese to vaše ego a umíte vůbec prohrávat?

To není úplně otázka na člověka, který strávil tolik let v herním prostředí. Herní prostředí vás tohle naučí. Naučí vás chovat se kultivovaně v tom smyslu, že když vyhráváte, tak nedáváte ostatním najevo, jaký jste pašák nebo jak oni selhali, a současně musíte umět snášet i prohru, nesvalovat to na jiné lidi, okolnosti, zradu nebo fňukat. Obojí musíte snášet s lehkým úsměvem. Je těžké se to naučit a trvalo mi to léta, to se přiznám. Pro každého člověka je to strašně těžké, ale tady už mám navzpíráno, natrénováno. Nepovažoval bych za prohru, kdyby dali lidé přednost někomu jinému jako svému prezidentovi. Proč? Protože je to jejich svaté právo, které ctím nade všechno. Ale pokud do politického prostoru něco pěkného a hodnotného vnesu, třeba tu radikální transparentnost, už to je svým způsobem výhra. Kéž se stane, aby třeba až budou další volby, někdo řekl: “Ten Horáček všechno tenkrát zveřejnil, to byste měli, pánové nebo dámy, taky.” To by byla pěkná věc, ne?

Existuje někdo, s kým jste ještě hudebně nespolupracoval, ale chtěl byste?

Bob Dylan.

Známá je hlavně vaše spolupráce s Petrem Hapkou. Jaké bylo vaše přátelství?

Dynamické. On byl nevyzpytatelný. Opovážlivě spoléhal na milost boží a vždycky čekal, že zeshora dostane ten nápad, že mu to bude dáno. Takže nikdy nepracoval. Nepamatuju si Petra Hapku, že by pracoval. Ale jakmile dostal nápad, sedl ke klavíru a do umdlení se tomu věnoval, ale strašně ho to bavilo a za práci to nepovažoval. Ale to jsem nikdy pořádně neviděl. On to dělal u svého rozladěného klavíru na Okoři, pak mi zavolal do Roudnice a řekl: “Mám to!” Takže já při té samotné tvorbě nikdy nebyl, stejně tak on nebyl u toho, když já hledal rýmy a správná slova do textů. Práci připomínalo jen to, když jsme byli ve studiu a natáčely se jednotlivé instrumenty. Třeba přišel Michal Pavlíček a zahrál na kytaru. My jsme k tomu občas něco skromně řekli, protože jak učit Pavlíčka, co s kytarou… (smích). A pak přišel nějaký zpěvák a k tomu jsme taky občas něco podotkli, ale jak učit Hanu Hegerovou zpívat šanson? To už jsou jen takové náměty. Ale to bylo to nejhezčí.

Pohádali jste se někdy nad tvorbou? Že by každý chtěl něco jiného třeba…

Kupodivu se to stávalo jen zřídka. Já jsem si stál za svými slovy a on si stál za svou hudbou. Tak jednou dvakrát se za těch třicet let stalo, že jsem něco nechtěl. A z jeho strany taky.

Chtěl byste mít ještě dítě?

Jsem ve věku, kdy už je to ošidné. Předevčírem mi bylo pětašedesát.

Luxusní penthouse Troja 311m, Praha 7

Zobrazit nemovitost

Dodatečně vše nejlepší!

Děkuju moc! (smích) Jestli se mě ale ptáte na čiré přání, bez ohledu na okolnosti skutečného světa, chtěl bych mít třeba deset dětí. To je fakt to nejhezčí, nejkrásněší a nejdojemnější, co člověk může zažít - být s dětmi.

Vy máte vlastně dohromady dvě dcery a jednoho syna. Co je lepší – holky, nebo kluci?

Myslím, že se nic nevyrovná tomu, že je to dítě zdravé. Jestli je z něj doktor práv nebo prodavač v samoobsluze, je vedlejší, stejně jako jestli zlobí víc, nebo míň. Už pětadvacet let podporuju lidi v nesnázích, často jsou to děti s dětskou mozkovou obrnou. Nám se zdá, když se narodí normální dítě, které trošku zlobí, ale jinak prospívá, že je to samozřejmost. To vůbec není pravda. Když má člověk zdravé dítě, musí si toho hrozně vážit. Vše ostatní je za touhle úžasnou skutečností světelné roky daleko.

Vaše dcera teď půjde do první třídy. Jaká myslíte, že bude školačka?

Výborná.

Je studijní typ?

Její maminka je jedničkářka, perfekcionalistka, která do všeho dává obrovskou vášeň a je dobře organizovaná. Myslím si, že to po ní Julie zdědila. Naštěstí pro ni. Já takový nebyl.

Jaký jste byl školák?

Strašný.

Ale vy jste si pak dodělal doktorát…

No ale o čtyřicet let později!

Tak to jste pak chytil druhý vítr?

No věru! Když jsem totiž byl na univerzitě ve svých jednadvaceti, tak jsem patřil k těm nejhorším. Mimochodem byla to Fakulta žurnalistiky a tam se učila taková režimní propagandistika, takže já ani neměl touhu se to naučit, protože to nebylo důležité. Ale možná že bych neprospíval ani jinde. Ale pak jsem nastoupil o pětadvacet let později a byl jsem nejen starší než kolegové, ale i než většina profesorů. Od takového starého borce (smích), by bylo ošklivé, kdyby nebyl připravený a nechodil na přednášky. Mě by hanba fackovala! Ale taky jsem se to fakt chtěl naučit. Studoval jsem kulturní antropologii a to je pro mě něco fascinujícího. Já jsem to hltal.

Takže jste si vybral dobrý obor?

Pro mě jo.

Dokázal byste si představit, že byste studoval něco jiného?

Ano, spoustu věcí. Anglistiku nebo historii nebo archeologii. Jistě by to byl humanitní obor.

Co pro vás znamenají peníze?

Peníze otevírají velkou věc, které se říká svoboda. Třeba svobodu zvolit tu nejlepší školu, když můžete. Nebo svobodu nechat se léčit u nejlepších doktorů. A svobodu cestovat po světě. A svobodu věnovat svůj čas tak, jak si sama přejete, a ne tak, jak vám to někdo nakázal. Otevírá to ohromné možnosti a proto já si peněz moc vážím. Už proto, že vznikají z nějaké tvůrčí činnosti. To ale neznamená, že by to byla nějaká modla, která by mě omezila a diktovala mi, to zase ne. Já to vždycky používám jako nástroj, jako klíč ke dveřím ke svobodě. Co uděláte, až vstoupíte těmi dveřmi, které jste tím klíčem otevřela, to je na vás. Peníze za vás nic neodžijí.

A za co nejvíc utrácíte?

Za cestování a knihy.

Řešíte, jaké nosíte oblečení? Potrpíte si na módu?

Moje manželka je kostýmní výtvarnice, která třeba obléká První republiku, dělá stovky kostýmů a nesmírně tomu rozumí, takže jí stačí jeden pohled a doporučí, co mám mít.

Takže s módou vám radí manželka?

Nikdy přinejmenším neopomenu zeptat se na její názor. Ne, že by mi to kupovala a nosila domů. Taky se to ale někdy stane, třeba teď k narozeninám mi dala oblek. Neřekl bych ale, že trpím na módu.

Jste vždy skvěle upravený, je možnost vás někdy vidět třeba v teplákách nebo v nějakém jiném domácím oblečení?

V domácím oblečení nepochybně a ve sportovním, protože hraju tenis. Semtam běhám, plavu, tak to si beru plavky, to je taky svým způsobem domácí oblečení.

V jakém oblečení píšete texty?

V džínách a bílé košili. Mám rád bílou košili s vyhrnutými rukávy, to je mi nejpříjemnější, v tom se cítím pěkně. Tepláky už jsou na mě přece jen trochu moc, takové moc… rozkydnuté, nebo jak to říct.

Existuje něco, co jste dosud nestihl a chtěl byste?

Spoustu věcí! Skoro všechny! Najednou se ohlédnu, je mi pětašedesát a zjišťuji, že jsem nestihl skoro nic z toho, co jsem stihnout chtěl.

Například?

Ještě jsem nenapsal ten velký román, ještě jsem nenavštívil ta místa světa, která jsem chtěl navštívit, ještě jsem se nesetkal s lidmi, se kterými se chci setkat, ještě jsem si neposlechl všechnu hudbu… Navíc doma mám spoustu knih a přibývají rychleji, než je stačím číst. Je toho tolik.

Zkusil byste si adrenalinový sport?

Na adrenalin já moc nejsem. Nebo vlastně ano, ale ne v tom fyzickém smyslu. I prezidentská kampaň je adrenalinu plná.

Jaké jsou vaše pracovní cíle – kromě toho stát se prezidentem.

Teď je nemám, vždycky se musím soustředit na jednu věc. Já si vždy něco vytknu a pak za tím urputně a vášnivě jdu. Takže teď nemám sekundární plán. Rád bych napsal album duchovních písní, ne ale náboženských! Jsem praktikující katolík, tohle by ale mělo být jakési vyrovnání... Taky bych se chtěl potkat s novými mladými kolegy, kteří neustále dorůstají. A udělat nové věci, které lidi rozpláčí, rozesmějí, prostě jim dají silný prožitek.