Rychlá zpověď - Mikolas Josef: Chci k sobě holku, která vidí Mikyho, ne Mikolase
Ještě před necelými dvěma lety o Mikolasovi Josefovi neměli Češi ani ponětí. Přestože se čtyřiadvacetiletý umělec věnuje hudbě celý život, do povědomí se zaryl až obřím úspěchem na Eurovizi, kde obsadil šesté místo, což se žádnému Čechovi do té doby nepodařilo. Od té doby je Miky doslova na roztrhání. Domluvit si s ním rozhovor je nadlidský úkon, ale když se to konečně povede, stojí to za to. Tenhle kluk, který udělal doslova díru do světa, je skutečně velmi zajímavou osobností. Člověk by si řekl, že mu sláva rychle stoupla do hlavy, ale opak je pravdou. V rozhovoru pro LP-Life.cz se hudebník rozpovídal nejen o slávě, ale také o pokoře a těžké dřině, která ho k ní dovedla. A budete se divit, jaké cíle si tento mladík klade před sebe.
Nedávno jste vydal zbrusu nový singl. Jak vznikal?
Singl se jmenuje Colorado a vznikal nejrychleji ze všech písniček. Píseň Acapella vznikala čtyři roky, Colorado vznikalo jeden měsíc. A to je hodně rychlé.
Jak je to možné?
Rozhodnutí vydat ještě nějaký singl před Vánoci přišlo na poslední chvíli, protože jsme podepsali smlouvu s novou partnerskou zahraniční společností. Song všichni schválili jako demo, které se poslalo do všech rádií. A všem našim promotérům se líbilo a řekli „ano“. Věděli jsme, že to musíme stihnout ještě do listopadu. Byly to celkem perné chvíle, ale dali jsme to a celkem s grácií. Musím říct, že je to opravdu připravené tak, jako asi ještě nikdy žádný jiný release (vydání, pozn. red.) předtím. Což nechápu, ale radost mám obrovskou.
https://www.youtube-nocookie.com/watch?v=J_rhVlQLJ7g
Je něco, co vás dokáže nadchnout o trochu víc než hudba?
Určitě to bude můj soukromý život, rodina. Zbytek už moc ne.
Kde se v teprve čtyřiadvacetiletém klukovi vzal ten obrovský entuziasmus? Spousta lidí ve vašem věku ani ještě neví, co chce v životě dělat.
Asi jsem se s tím už narodil, je to tak trochu dané. Vy o tom mluvíte takhle, ale já se pohybuji kolem mladých lidí, i mladších než já, a ti hudbou žijí ještě víc než já. Tím, že jsem v téhle komunitě, tak asi takto působím. Kdybych v ní nebyl a byl jsem sám, tak bych se třeba nechal víc strhnout tou vlnou „ještě si rozmyslím, co budu dělat, prodloužím si to a půjdu do školy“. Ale tím, že jsem měl hudbu v sobě už v zárodku a lidi mě posouvají ještě dál, pak přechází moje nadšení do takových trochu extrémů.
Ten extrém přišel až po Eurovizi, nebo už před tím?
Už dávno před. Měl jsem to tak už opravdu dlouho. Na kytaru jsem se učil od pěti let, do studia jsem šel poprvé ve čtrnácti. Od té doby jsem jel jenom pořád hudbu.
To ano, v Česku jste ale začal být známý až po Eurovizi. Teď máte fofr. Takhle jste to měl už předtím nebo až po tom obrovském úspěchu? A kdo vám řeší schůzky, časový rozvrh?
Tým se vedle vás objeví až poté, co uvidí, že vše myslíte vážně. Tým se hodně dlouho budoval, dnes už je mnohem větší. Všichni ti lidé se musí přesvědčit, že si jejich pozornost zasloužíte, protože je to investice. Nedělají tu práci jen pro hudbu, je v tom spousta peněz. Opravdu musí vědět, že časová i finanční investice do vás se vyplatí. Nevyplatí se jim to u člověka, který nemaká.
Po Eurovizi přišly koncerty, už začaly být mnohem větší a časová náročnost byla úplně na jiném levelu. V ten moment jsem začal hledat nový tým a zároveň mě začali oslovovat lidi, až to narostlo ještě o něco víc. Jsme ještě pořád v takovém zárodečku, týmy obrovských hvězd jsou násobně větší, takže se ještě budeme určitě rozrůstat.
Kam to chcete dotáhnout?
Tam, kam to jde.
Co sláva, není na obtíž?
Je, fakt je! Dobrá část toho je to, že máte nějaký vliv, který můžete pozitivně využívat. Když jsem jel v Uberu, řidič mi řekl: „Teď jsem s vámi četl článek ve Forbes magazínu a úplně mi to otevřelo oči.“ Říkal jsem si, že to je hezký, to je důvod, proč to dělám. Spoustu lidí tím můžete nadchnout, posunout dál. A stejně jako já jsem se inspiroval u jiných lidí, tak dnes se nacházím v pozici, kdy já jsem třeba inspirací pro někoho.
Po Eurovizi jsem se najednou stal veřejnou osobností. Z kluka na ulici, který neměl žádnou práci, jsem najednou hrál před halami, kde bylo dvacet tisíc lidí. Vycházíte z haly a zablokujete s fanoušky ulici, to si řeknete „wow“.
Ta nepěkná stránka je, že jste neustále hodnoceni za to, co máte na sobě, jak dneska vypadáte, jestli jste spala. Je tam už taková mezera ve svobodě, co si můžete a nemůžete dovolit. To vám trošku vadí. Pak si řeknete „ok“, je to součást téhle profese, tak buď se na to vykašlu, nebo to skousnu a budu to dělat dál. Já jsem udělal to druhé rozhodnutí, vzal jsem to jako součást mého života a už si na to ani nepostěžuji. Ale rok a půl zpátky jsem to aktivně řešil.
Berete to dnes už s nadhledem, když o vás napíší něco nepěkného? Třeba sexuální orientace, což je dost osobní…
Jsou to samozřejmě osobní věci, lidi to zajímá. Měl jsem o tom několik rozhovorů dokonce i s šéfy mediálních společností. Už jsem si ale vytvořil svůj osobní mír a klid, že to k tomu prostě patří. Lidi nějakým způsobem víc věří tomu, co se píše, než tomu, jak vás vnímají. Potom je to i krásný filtr na lidi, kteří jsou skutečně pro vás, a ty, které zajímá Mikolas Josef jako bulvární osobnost. Hezky to vyčistí lidi kolem vás. (směje se)
Co váš soukromý život a fanynky? Jak poznáte, kdo se o vás skutečně zajímá, a kdo se o vás zajímá jako o toho slavného zpěváka?
To je těžké rozeznat, to je velká pravda.
Jak se s tím mladý člověk vyrovná? Každý, kdo se stane trochu slavným, třeba protože se ukázal v reality show, má najednou pocit, že všechno ví a všechno může. Podle mě to musí být na psychiku mladého člověka něco hrozného, lusknete prstem a skočí na vás deset holek. Kde pak najít pravého člověka, soul mate? Jak poznat, že je to ta pravá?
To je moje téma. Ano, je mnohem jednodušší si někoho nabrnknout jen proto, že je vaše jméno vidět. To ale nejsou lidi, se kterými chcete být. Chápu ty, kteří se stanou velmi rychle velmi slavnými bez předchozí práce. Že z té obrovské touhy, které ale nepředcházela ta obrovská práce, můžou být trošku crazy.
Ale tím, že já jsem hodně dlouho, opravdu roky dělal, než přišel tenhle boom, tak už jsem na to byl v hlavě trochu připravený. Když jsem tam pak skutečně došel, nezamávalo to se mnou tolik, jako by se asi stalo, kdybych šel někam do reality show a ta mě rázem někam katapultovala.
Samozřejmě chci k sobě holku, která vidí Mikyho, a ne Mikolase Josefa, a to je nesmírně těžké. Vždycky budete v podvědomí lidí jako někdo, kdo je v televizi, dělá to, co dělá, nějakým způsobem vydělává, má nějaký status. Problém je, že lidi, které tohle přitahuje, mě kontaktují a motají se kolem mě. Takže otázka spíš je, kde já najdu ty lidi, které tohle nepřitahuje.
Na to se právě ptám.
To se ptáte výborně, to sám nevím. Nepohybuji se v žádném každodenním životním stereotypu. Nechodím do školy, práce, kde se tihle lidi objevují. Chodím vystupovat na akce, do studia. Kde je mám potkat? Doufám, že se to nakonec stane.
Nechci říct, že toho lituji, ale soucítím s lidmi, kteří to takhle mají a potom bojují se samotou. Michael Jackson už byl pak tak hrozně sám, že chodil do parku a bavil se náhodně s lidmi jen proto, aby měl nějaký kontakt s lidmi. Jsem singl, druhého člověka hledám a nechci se zaprodávat tomu, že zavolám a někdo dorazí. Ony by skutečně dorazily, v tom problém není, ale nechcete to. Když vidíte jen to povrchní, chcete přesně to druhé. Takový jsem byl vždycky.
Co znamená vaše tetování na krku?
To jsou jména mojí maminky s mým tatínkem, dokonce se jmenují stejně jako bratr se sestrou, takže jsem se rozhodl jim takto vzdát hold. Inspiroval mě k tomu filipínský boxer Manny Pacquiao, který má takhle napsaná jména všech lidí z rodiny, takže si jich tam ještě pár přidám.
Dneska už to tak asi není, ale když měl někdo dříve takhle viditelné tetování, okamžitě byl řazen do nižší třídy. A třeba byl vnímán jako méně inteligentní. Nebojíte se, že vás za to bude někdo soudit?
Vůbec. Ani si nemyslím, že je to dnes tak, že když má někdo tetování, rovná se něco méně. Doba se mění a je to moje svoboda. Vím, že už nikdy nebudu dělat v officu a dávat si límeček nahoru, aby to nikdo neviděl. Jsem, kdo jsem, díky bohu jsem si to vybojoval a můžu si to dovolit, být takhle veřejný. Jsem za to rád.
Poslední dobou jste několikrát navštívil Kanadu. Proč? Kdo vás tam nasměroval?
Zavolal mi song writer Jenson Vaughan, který dělal pro Britney Spears nebo Madonnu, udělal se mnou písničku Colorado. Zavolal mi, že je v Torontu a jestli chci přijet.
Znali jste se předtím? Jak se vám v Kanadě líbilo?
Vůbec jsme se neznali. Dorazil jsem do Toronta a první věc, která vás na letišti šokuje, je to, že se tam na vás všichni lidi usmívají. Komunikace je tam na úplně jiném levelu. Mají tam Tim Hortons (řetězec kaváren, pozn. red.), který zbožňuju a kde jsem byl každý den. To, jak město funguje, jak jsou lidi komunitní, je těžko popsatelné. Je tam hodně jiný vibe, a ten mám rád, takže se tam vydávám hodně často. Byl jsem se teď podívat na Niagara Falls, jezdím také často do Halifaxu, což není tak daleko. Přeletíte oceán a hned jste tam.
Tam jste jel ale primárně dělat hudbu.
Samozřejmě, pokaždé tam jedu dělat hudbu. Nikdy tam nejedu na dovolenou, což je škoda.
Nepřemýšlel jste nad tím, že byste se tam přestěhoval?
Přemýšlel jsem nad tím častokrát. Potom dojdete ke zjištění, že máte nějaké místo, kde zůstáváte a žijete, to je pro mě Praha, ale cestujete tak hodně, že se vlastně stěhovat nikam nepotřebujete. Mě to tady pořád baví, mám tady svou rodinu a svoje kamarády, dnes už není vůbec problém vydat se kamkoliv. I kdyby to mělo být na dva měsíce kvůli práci, je to naprosto normální. Taková ta myšlenka někam se přestěhovat už mě opustila, protože cestuji tolik, že o stěhování už nemusím vůbec přemýšlet.
Cestujete hodně za hudbou. Také ale v zahraničí můžete poznávat nové kultury a užívat si tu zemi…
Když někam jedu, snažím se už zabookovat si den navíc. Přiletím třeba do Athén a program je následující: auto, hotel, akce, hotel, auto, letiště, na shledanou… A nikdy nic nevidím. Dneska už to dělám tak, že se snažím aspoň trochu té kultury nasát a podívat se kolem. Jde to, stačí to, podívat se, kde vlastně jste, mám z toho zážitek.
Jakou další zemi kromě Kanady byste vypíchnul jako vaši oblíbenou?
Nevím, jestli se to dá takhle říct, všude je to jiné. Kanadu miluji, ale taky například Řecko je úžasná země, úžasní fanoušci. Přijel jsem tam a oni čekali na letišti a mávali vlajkami. Těch zemí je spousta, Španělsko, jižanské národy celkově. Taky Polsko, polští fanoušci jsou naprosto neuvěřitelní. Teď tam budu vystupovat pro 40 tisíc lidí v rámci jejich oslav. Vystupuji tam také na Miss Supranational, kde se zúčastní 140 zemí. Ti lidi jdou slyšet, hodně jdou slyšet. Tam to mám rád.
Vánoce znamenají pro hodně umělců vánoční koncerty. Těšíte se na svátky a budete odpočívat?
Budu, ale až od osmnáctého budu odpočívat, do té doby jedu turné po České republice. Pak do Vánoc budu odpočívat.
Jen do Vánoc? Nebojíte se o svoje zdraví? Je vám 24, zatím se to dá vydržet…
Já jsem měl spíš větší problém to vydržet pár let zpátky. Sanitka mě odvezla ze studia, pak jsem měl problém se zády. Nebylo to o tom, že bych málo spal, ale o nastavení v mojí hlavě. Pak jsem to přenastavil a teď je to mnohem lepší.
V prosinci vás čeká vaše první vánoční turné. Kde všude budete hrát?
Vánoční turné se jmenuje Closer to You, je to moje úplně první turné. Hrajeme 10. prosince v Liberci, následuje 12. Brno, 14. Ostrava, 16. Praha a potom má Mikolas Josef volno. (směje se)
Těším se na to, že přiletí zase Afričani z Johannesburgu, kteří se mnou zpívají, je tam kapela postavená celá ze zahraničních lidí, úplně jsem to překopal. Máme úplně nový design, s Lukášem Macháčkem jsme tvořili i nové kostýmy.
Vzal jsem si inspiraci z Habsburské monarchie po Franzi Josefovi, po kterém jsem pojmenovaný. Maminka s tatínkem se dlouho dohadovali, jestli budu Mikolas, nebo Josef, nakonec jsem Mikolas Josef. Mám rád ten romantický příběh o Franz Josefovi a Sissi, takže jsme se jejich dobovými kostýmy inspirovali a rozhodli se z toho udělat verzi 2020. Na to se také těším. Čeká mě na to hodně zkoušek a myslím, že to bude stát za to.
Co byste si přál do nového roku? Jen pro sebe.
Aby to zůstalo tak, jak to je. Abych měl nablízku rodinu, hodně kamarádů a bylo to tak, jak to je doteď. A aby naše muzika ještě rostla dál. Aby bylo víc lidí, kteří dělají práci, kterou bych já dělat neměl, abych se mohl soustředit jen na psaní hudby. Přál bych si, aby všichni kolem mě byli zdraví a bavilo je to tak, jako mě. Protože to je strašně důležité.
