Rychlá zpověď - Lubomír Zaorálek: V mládí je zdraví zadarmo, teď už musím bojovat
Vždycky je zajímavé poslouchat, jak život a svět kolem nás vnímají politici, kteří se na televizních obrazovkách nebo v novinách objevují dlouhé roky a jsou tedy takovými našimi souputníky. Je to i případ Lubomíra Zaorálka, který je v politice přes 20 let a momentálně jako ministr řídí kulturu. Setkání s ním je příjemné a zároveň fascinující, protože má neuvěřitelnou paměť na detaily. V rozhovoru pro LP-Life.cz navíc nečekaně otevřeně mluví o svém osobním životě, rodině i těžkém období, když přišel o práci.
Zaujalo mě, že jste začínal kariéru v televizi jako dramaturg. Podílel jste se třeba na seriálu Velké sedlo. Jak jste se k tomu dostal?
Bylo to trochu legrační. Skončil jsem školu a na začátku 80. let pro mě nebylo lehké sehnat práci, takže jsem v kulturním domě v Ostravě Porubě dělal folkový kolotoč. A jednou jsem se přihlásil do konkurzu na dramaturga literárně-dramatického vysílání v televizi. Bylo tam hodně přihlášených a dostali jsme za úkol rozebrat text scénáře, který měli k posouzení. Řekli, že máme udělat rozklad. Ani jsem nevěděl, co to znamená, tak jsem se sbalil a jel domů.
Kdosi mi pak volal, ptal se, jak jsem dopadl, a já mu řekl, že přesně nechápu, co po mně chtějí. On mi odpověděl, že mám říct jen svůj názor a co si o tom myslím. Tak jsem se sbalil, jel zpátky do televize a v autobuse jsem to přečetl. Potom jsem komisi řekl, že ten text je úplná kravina a pakárna a že to lidi otráví. Legrační bylo, že jim se to zalíbilo. Ptali se mě na názor na Jaroslava Dietla, já jsem jim řekl, že jsou to politické agitky, všichni se tam začali řehtat. A potom mi přišlo, že mě přijali.
Vydržel jsem tam tři roky. Vybral jsem si určité autory, třeba Ludvíka Kunderu, Vladimíra Körnera. Ale během krátké doby ti dotyční upadli v nemilost a vedoucí mi řekli, že tu práci s nimi mám přerušit. Byl to případ i Vladimíra Körnera. V televizi šla jeho inscenace Psí život, a kdosi řekl, že ty pasáže jsou skoro stejné, jako věty v textu, za který Václav Havel dostal v zahraničí nějakou cenu. Dneska to zní fantasmagoricky, ale tehdy to způsobilo, že byl Körner „popraven“. A fungovalo to tak, že když přišel příkaz „skonči to“, tak jsem mu měl zavolat a říct mu to. V normální společnosti by ten dotyčný televizi žaloval, ale zkuste to v socialismu… Autoři byli v nerovnoprávném postavení a nemohli si stěžovat.
Já jsem si za chvíli začal připadat jako zločinec. Musel jsem to všechno ukončovat. A pak se ptali: „Kde máš scénáře?“
A vy jste nic neměl…
Přesně. A zadali mi úkol dělat Velké Sedlo s Jaroslavem Dietlem.
Proč jste z televize odešel?
Dostal jsem se do konfliktu s vedením televize a ve výsledku jsem byl z televize odejit v roce 1986. Hodně ve zlém. Bylo to i kvůli tomu, že jsem v Ostravě pořádal přednášky, které se jim „ideologicky“ nelíbily. A po tomto odchodu jsem nemohl nikde sehnat práci. Takže vždycky říkám, že revoluce přišla jako moje záchrana, protože před ní jsem skoro neměl kam složit hlavu.
Když jsem byl v roce 1986 vyhozen z televize, obešel jsem deset nebo patnáct míst a nikde mě nechtěli zaměstnat. Moje situace byla svízelná a bylo to nejdepresivnější období, které jsem zažil. Když máte dvě děti, rodinu a zjistíte, že vás nikde nechtějí zaměstnat, je to strašně frustrující. Tehdy jsem byl hodně na dně, bylo to peklo. A když přišel listopad 89, tak se přede mnou najednou rozsvítilo světlo.
Dělá vám politika i po více než 20 letech alespoň trochu radost?
Kdyby mi politika nedělala radost, tak bych ji vůbec nedělal. Radost mám především z toho, že ty věci jsou zajímavé. Zahraniční politiku jsem dělal s obrovskou chutí a dodnes mě velmi přitahuje. (v letech 2014 až 2017 byl ministrem zahraničí, pozn. red.) Politika mi umožnila dělat věci způsobem, který bych jinde dělat nemohl.
Ale měl jsem i druhou variantu. Po revoluci jsem šest let učil na vysoké škole politickou filosofii a dějiny politických teorií. To byla práce, která mě bavila, a vlastně jsem ji nechtěl opustit. Do politiky jsem moc nechtěl, ale po roce 1989 mě „spolkla“. Lidé na Ostravsku mě znali, protože jsem pořádal ty přednášky, a když vypukly revoluční události, mnoho lidí předpokládalo, že v tom budu figurovat. Tak jsem se tam ocitl, aniž bych se hlásil. (směje se)
V roce 1994 jsem vstoupil do ČSSD a dali mě na kandidátku do komunálních voleb. Byl jsem zvolen. Stal jsem se členem rady města a zároveň učil na univerzitě. A v roce 1996 mě kuriózní shodou okolností a k mému překvapení nominovali do sněmovních voleb, kam jsem šel druhý za Milošem Zemanem.
Najednou jsem se octil v autobuse Zemák, ve kterém jsem se necítil dobře, takže jsem měl malé embéčko, které sotva jezdilo a nemělo brzdy, a s ním jsem za tím Zemákem jezdil. To auto se zalíbilo Pavlu Dostálovi, který se mě zeptal, jestli by nemohl jezdit se mnou. Když jsme pak někam přijeli, tak s námi lidé měli soucit, museli nás dokonce roztlačovat. A někteří mě podezírali, že to je nějaký můj marketingový manévr.
Co děláte ve volném čase, když necháte politiku ve Sněmovně a dostanete se domů?
Čím jsem starší, tím více se snažím hýbat. Dříve to tak nebylo, ještě před pár lety, když jsem byl na ministerstvu zahraničí, jsem si dovolil chodit spát o půl třetí v noci. Vlastně jsem se úplně přestal hýbat. Člověk měl pocit, že má takový kapitál, že si může dovolit pracovat 12 hodin denně a že ho to nezabije.
Ale dneska už si to nemyslím. Mám jiný režim a dbám na to, abych se hýbal, přes víkend chodím do hor. Zdraví má člověk v mládí často zadarmo, potom už o něj musíte bojovat. Ale protože mi to zatím jde a zvykl jsem si na pravidelnost pohybu, tak se mi to daří.
Kolik kilometrů na horách ušlapete?
Třeba deset. To nejsou nějaké velké výkony. Víte, problém není v tom, chodit nějaké velké túry. Když jsem byl mladý, tak mě samozřejmě zajímaly jenom rekordy. Pamatuju si, že jsem jednou přišel k dorostovému lékaři, on mi měřil krevní tlak a ten můj byl tehdy nějak vyšší. A on povídá: „Ááá, vy máte vyšší.“ A já jsem se ho zeptal: „A kolik je rekord?“ (pobaveně) Ale to vás časem přejde, dnes není smyslem podávat výkony, ale pravidelně se hýbat.
Kdy u vás přišel ten zlom?
Práce vás nebaví, pokud nejste v dobré psychofyzické kondici. Je dobré dělat práci s chutí a mít z ní radost. Když jsem dělal zahraniční politiku, tak jsem to dělal rád, ale nebezpečné je, že to pak děláte 12 hodin denně. Zjistil jsem, že když to děláte bez rozmyslu a bez režimu, tak vás to za chvíli přestane těšit, protože jste vyčerpaný.
Stále více jsem si uvědomoval, že je důležité mít režim a práci dělat s lehkostí, ne s jazykem na vestě. Je to důležité i pro lidi kolem, protože záleží na tom, jakou kolem sebe vytváříte atmosféru a jestli se vám daří tvořit mančaft, který táhne.
Už pár týdnů jste v důchodovém věku. Jak vnímáte stárnutí?
Řeším to tak, že více dbám na životní režim. Ale jinak to moc neřeším. Chtěl bych, aby se v tomto vyvinulo i Česko. Když přijedete do Francie nebo USA, uvidíte tam, že v parku běhají i lidé mnohem vyššího věku. Muži, kteří u nás vysedávají na zápraží, tam přednášejí na univerzitách, jsou aktivní a žijí životy naplno. A to bych chtěl, aby bylo i u nás.
Takže vzkaz pro Čechy – neseďte na zápraží a něco dělejte!
Ano, ale ono už to tak často je. Sám znám lidi, kterým je okolo sedmdesáti, jsou leckdy v lepší kondici než já sám a leccos dělají. A výhodou je, že mají více času, protože už mají odrostlá i vnoučata.
V rychlé zpovědi jste zmínil, že hrajete na klavír…
To bylo kdysi, dnes už ne. Klavír jsem si shodou okolností vynutil jako malé dítě v pěti letech, protože mě někde jako nástroj okouzlil. A vyvzdoroval jsem si ho tak, že jsem maminku zatáhl do prodejny klavírních nástrojů, sedl jsem si ke klavíru a řekl jí, že neodejdu, dokud mi klavír nekoupí.
Ona mě ujistila, že to probere s tatínkem a koupí mi ho. Ale já jsem jí v těch pěti letech řekl: „Ne, maminko, to jsi nepochopila. Já neodejdu, dokud nebude zaplacený.“ A chudák maminka musela opravdu zamířit do nejbližší spořitelny, zaplatila klavír a teprve potom jsme mohli jít domů. Takže já sám jsem si ho prosadil, nikdo mě nenutil na něj hrát.
Hrál jsem na něj každý den, byla to pro mě forma sebevyjádření, forma relaxace. Díky němu jsem se mohl „vypovídat“ z toho, co jsem cítil. Učil jsem se na klavír hrát rychleji, než jsem se učil psát.
Máte takový hudební sluch?
Nemám. Jen mě to bavilo, okouzlilo mě to. Klávesy mě přitahovaly a měl jsem štěstí, že mi rodiče tu neřest dovolili provozovat. Hrál jsem všechno možné – i partitury oper. Když jsem potom odešel z Ostravy, nemohl už jsem ho vláčet, tak jsem o něj přišel.
Ale i dneska mě udiví, když někam přijdu a někdo mi řekne, abych zahrál, tak něco zahraju. V těch prstech je to trvale uloženo…
Proč si tedy klavír nepořídíte v Praze?
Je to pryč. Občas v životě něco máte, pak o to přijdete a je to pryč. Čert ví proč. Teď mám navíc jiný režim, do kterého už to nedostanu. Více čtu nebo chodím.
Máte vnoučata?
Mám jedno vnouče, je mu přes rok. A možná jich bude více, vypadá to slibně.
Jaký jste dědeček?
Špatný! (směje se) Pořád pracuju a s vnoučetem moc nejsem. Ale to se možná změní časem.
A těšíte se na další vnoučata?
Já se přiznám, že na to moc nejsem. Vždycky jsem byl příliš racionální typ a děti mě většinou zajímají až ve chvíli, kdy s nimi mohu vést rozhovor, nejlépe filozofický. (směje se) Je to možná jedna z mých špatných vlastností, ale určitě nejsem jediný muž, který to tak má. I mé vlastní děti mě začaly více zajímat, až se mnou začaly komunikovat. Ne že bych je neměl rád, ale co s nimi chcete dělat? Jen mrčí…
Když se mi navíc narodila Tamara, odešel jsem na vojnu, takže jsem přišel o období, o kterém se říká, že je nejlepší. Nám mužům to tehdy bylo odepřeno, možná i proto jsem tím trochu poznamenaný.
Ale zase budete ten dědeček, který nosí chytré knížky.
To je pravda, a ta doba se blíží! Právě jste vystihl významný moment, dokonce už jsem něco vnoučeti takto doručil. Ale bylo to předčasné. (směje se) Ale jednou ta doba přijde a moje knížky začne číst…
Nebo vám řekne: „Dědo, dej pokoj s knihami, já chci koukat na Youtube.“
Tomu bych chtěl zabránit. Myslím, že se s mými dětmi dohodnu, mám pocit, že také sdílejí nedůvěru k tomu, že by podobné technologické výdobytky měly nahradit knihy. Já už asi zůstanu ten milovník starých časů a budu se snažit, i z pozice ministra kultury, aby knihy nevymizely nejen z našeho života, ale ani z života mladých.
Někde jsem slyšel, že máte rád i operu…
Už jako malý jsem hrával na klavír partitury. A také jsem v Ostravě začal chodit na operu, byla to zásluha mého otce, který mě tam jako jedenáctiletého zavedl. A později jsem chodil na operu i sám. Viděl jsem tehdy Kateřinu Izmailovou od Šostakoviče, Maškarní ples od Verdiho, Pucciniho opery… To, co ostravská opera hrála.
Tehdy mi bylo čtrnáct nebo patnáct let a jako takový podivín jsem sám chodil na opery. Něco mě na tom zaujalo, uhranulo mě to. Ale ve škole jsem to raději nikomu neříkal, asi by si mysleli, že jsem pako. Teď si uvědomuju, že jsem se za to možná styděl…
Fungovalo to alespoň na dívky?
Děvčata to moc neohromilo. Nevybavuju si dívku, kterou bych v té době ohromil tím, že jsem viděl Lohengrina. Bohužel jsem na takovou nenarazil. Proto je jisté, že kvůli tomu jsem to nedělal. (směje se)
A co ministrování? Působí na ženy více? Jsou ženy, kterým imponuje moc a vliv…
To je takový první omyl – mocný, vlivný. Možná to tak vypadá z dálky. Nejvíce se mi líbil výrok, který kdysi řekl můj kolega Honza Mládek: „Víš, co to je dělat ministra? To je každý den bojovat s pokořením.“
Nechci, aby to bylo špatně pochopeno. Každý si myslí, že ministr je vlivný člověk, ale ve skutečnosti, když jste ve vládě a opravdu chcete něco prosadit, tak se váš vliv odvíjí od toho, jestli vás zvou na klíčové schůzky. Když vás pozve premiér, máte váhu a máte i šanci něco ovlivnit. Ale když vás nepozve – třeba jste ministr průmyslu a on vás nepozve na schůzku o jaderné energetice – tak je to těžké pokoření.
Je to jednoduchý příklad, ale ukazuje, že když chcete něco prosadit, musí vás ostatní brát vážně. K čemu je ministr, který nemá schopnost nic prosadit a všichni ho považují za páté kolo u vozu? To by přece musel být nějaký outsider, aby se spokojil s tím, že má cedulku.
Proč si spousta politiků u nás, tedy hlavně premiéři, pořizují mladé ženy?
Důvodem je to, že oni přicházejí do prostředí, ve kterém je těžké, aby s nimi žena sdílela jejich život. Premiérská funkce je nešťastná v tom, že vás úplně „sežere“. Co jsem poznal premiéry, tak je spojovalo to, že byli těmi premiéry opravdu 16 hodin denně. Třeba Bohuslav Sobotka, v jehož vládě jsem byl ministrem, tomu věnoval i soboty a neděle, vůbec neměl čas na vlastní život.
Premiéři jsou „sežraní“ prací a je těžké naučit se v tom žít. V té chvíli se jim z logiky věci rozpadá vztah, protože ta žena najednou žije úplně jiným životem. Viděl jsem to u různých premiérů, nejen českých. A některé ženy se s tím srovnají a nějak to zvládnou, jiné bohužel ne.
Zároveň se často stane, že si premiér najde jinou ženu, která je blíže problémům, které řeší, stane se mu oporou a pomocníkem. A tak se to semele, bývalá žena už není ochotna akceptovat proměnu a nejsou schopni se domluvit na nějakém novém způsobu vztahu. Ono to vypadá, že je to nějaká epidemie, která postihuje premiéry, je to trochu smutné, ale vlastně pochopitelné.
Takže pro to máte pochopení?
Nemám pochopení ve smyslu, že bych to chtěl omlouvat. Spíše je mi to líto, mrzí mě to. Není to žádná legrace, jim se ten život rozbije. Je to další věc, kterou u nás lidé platí za to, že tady několik let pracují 16 hodin denně jako premiéři.
