Rychlá zpověď - ministr Tomáš Petříček: Život mi plánují jiní
Vystudoval mezinárodní vztahy, ale diplomacie nikdy nebyla jeho snem. Přesto se během krátké doby „vyšvihl“ prakticky na vrchol v této oblasti – od podzimu je Tomáš Petříček ministrem zahraničí. A zatímco cesty do ciziny a kilogramy mu přibývají, času na své dvě děti a manželku má stále méně. V rozhovoru pro Luxury Prague Life prozradil, jaký je táta, i to, čemu se rád věnuje ve svém volnu.
Jako ministr máte řadu pracovních obědů, večeří a podobných setkání. Co děláte, když vám naservírované jídlo nechutná? Můžete ho vrátit?
Rozhodně nejsem vybíravý, snad kromě koprovky, kterou úplně nemiluji, jsem schopen sníst cokoliv. Takže se mi ještě nestalo, že by mi to nechutnalo. A když to není to, co mám rád, tak sním přiměřeně, abych se nasytil, dojídat nemusím. A s ohledem na to, že ta práce je sedavá, někdy preferuju vynechání moučníků a kalorických věcí navíc.
Ve funkci jste přes půl roku. Už se vám stal nějaký trapas?
Faux pas se stávají, ale z hlavy mě nějaké zásadní nenapadá. Takže nějaký velký trapas se mi ještě nestal.
Je stresující se na oficiálních návštěvách a událostech hlídat? Přece jen tam záleží na různých drobných detailech, nesmíte něco nevhodného říct…
Na některé věci jsem si musel zvykat, skutečně se na vás lidé dívají a sledují i to, jak se tváříte. Bylo to postupné zvykání si na pozornost. Trochu hůře si zvykám na to, že mě začínají lidé poznávat na ulici, to dříve běžné nebylo.
A říkají něco, nebo si lidé jen ukazují?
Občas mě zastaví a zeptají se, co je v zahraniční politice zajímá. Hodně je zajímá třeba Rusko, občas se bavíme o Evropě, a to i s těmi, kteří Evropskou unii kritizují. Ale většinou mají pozitivní otázky.
Říkají si diplomaté nějaké vtípky mimo kamery? Třeba o Češích?
Buď jsou ty vtípky obecně o diplomacii, nebo si lidé dělají vtípky ze sebe a svých států. Na adresu druhých se málokdo odváží říct něco, co by mohlo být špatně interpretováno.
A Češi tedy o sobě vtipkují jak?
Občas si děláme legraci z naší povahy a vděčné jsou samozřejmě odkazy na Švejka – to ve středoevropském prostoru lidé znají a ví, co to symbolizuje. A od některých starších diplomatů jsem slyšel, že když si sami ze sebe děláme legraci, jsme takové smějící se bestie. (smích)
Jak hodně vám narostl pracovní rozvrh od chvíle, kdy jste usedl do ministerského křesla?
Poměrně dost. Je to většinou tak 12 hodin denně, občas musím oželet nějaký víkendový den, což rodina ne vždy nese úplně dobře, protože mám dvě malé děti. A od toho mladšího občas slyšíte, proč jsem s nimi někde nebyl… Tak to člověku přijde líto. Ale je to něco, co je součástí práce, není to směna „od-do“. Najednou spoléháte na hodně lidí, kteří vám plánují život.
Není tajemstvím, že spousta vysokých politiků má problémy v rodině, třeba kvůli tomu, že jsou často pryč. Už jste podnikl nějaká opatření, aby se váš vztah nerozpadl jako jiným?
Snažím se víkendy trávit s rodinou a dětmi. A je také důležité najít si i v týdnu tu hodinu a věnovat se jim. Když mám delší zahraniční cestu, snažím se aspoň odvést děti do školy a školky, abych s nimi mohl strávit chvíli a věděly, že mají tatínka, který je má rád.
Jak jsou staré?
Dceři je sedm let a chodí do první třídy, synovi jsou čtyři roky.
Nebudete někdy v budoucnu litovat, že jste na ně neměl více času?
Pořád věřím, že i přes to, kolik času trávím v práci, se snažím mít chvíle, kdy se jim plně věnuji. A doufám, že toho litovat nebudu. Ale člověk nemá křišťálovou kouli a nemůže si říct, co bude za deset, patnáct let. Je pravda, že výchově se věnuje více manželka, ale snažím se jim to vynahradit tím, že se s nimi snažím dělat věci, které baví je. Třeba teď pojedeme pod stan.
Dokážete zůstat přísným tátou? Nevynahrazujete jim svou nepřítomnost různými úlevami?
To určitě ne. (smích) Vztah s dítětem se nedá budovat tak, že ho rozmazlujete. Jsme docela benevolentní rodiče, ale dokážeme určit jasná pravidla. Ví, že nemůžou dostat všechno, co chtějí. Když jedeme nakupovat, mohou si koupit třeba jednu laskominu.
Jak jste se seznámili s vaší manželkou Ivou?
Studovali jsme na stejné vysoké škole, poznali jsme se na přednáškách filozofie. Oba jsme studovali mezinárodní vztahy a politologii v Praze.
Jaké máte společné zájmy?
Oba nás baví zahraniční politika, tak si o tom povídáme. I když poslední dobou méně, protože se snažím nechávat práci venku… Bavíme se spíše o zážitcích dětí. I když ne vždy jsem úplně pozorný posluchač. Ale snažím se. (smích)
Vidím, že kouříte. Zároveň o vás ale vím, že rád sportujete. Jak to jde dohromady?
Dlouho to nemělo dopad, ale poslední dobou už ano a nastal čas, abych s tím přestal.
Vůli máte?
Tak to budu vědět možná za tři roky. (smích)
A skončíte ze dne na den, nebo jste systematik, který si odvykání naplánuje?
Systematik moc nejsem, skutečně to asi bude tak, že ze dne na den přestanu. Maximálně využiju nějaké podpůrné žvýkačky nebo něco podobného, abych tu nikotinovou závislost překonal.
Máte na sport dostatek času? A co vás nejvíce baví?
Rád jezdím na kole, protože to je nejen o pohybu, ale také se podívám na místa, kde se normálně nedostanu. Navíc mám dostatek času se kochat krajinou a krásně si při tom vyčistím hlavu.
Já tedy nejsem úplně nejrychlejší, kamarádi jsou na tom líp a ujíždějí mi… Tak se jich snažím držet a nemám čas přemýšlet nad něčím jiným.
Prý máte běžet i nějaký diplomatický běh na pět kilometrů…
Jo, to je v pohodě.
A nějaké vyšší cíle v běhání máte?
Už jsem běžel i maraton…
Ale ten už byste teď nedal, že?
Ten už bych neuběhl. Na to se musí člověk připravit. Ale určitě bych si ho chtěl znovu zaběhnout, i když se po maratonu dva dny blbě chodí, protože vás bolí nohy. (smích)
V rychlé zpovědi jste přiznal, že jste přibral osm kilo. A to tam nejste dlouho! Proč je politika přibírací povolání?
Já rychle přibírám a rychle shazuju, takže do léta to bude dole. (úsměv) Ale je to možná spojené se stresem, právě tak se tělo chová – ukládá zásoby. A je to také o nepravidelnosti, stává se, že se nestihnu naobědvat, a o to více se pak navečeřím. Což je to nejhorší, co můžete dělat.
Jaké jsou vaše koníčky, kromě sportu?
Rád čtu, mám rozečtených několik knížek, hlavně beletrii. A rád vařím.
Dobře?
Asi bych se jako kuchař neuživil, ale rodina to ještě většinou sní. (smích) A to je asi to největší ocenění, když třeba uděláte dobrou polívku a oni vám to pochválí.
Co byste se chtěl ještě naučit?
Člověk by se měl vzdělávat celý život, protože když si začnete myslet, že víte všechno, je to moc arogantní a neuvědomujete si vlastní nedostatky. Třeba v jazycích bych se chtěl zlepšit, snažím se dělat španělštinu. A trochu bych se měl zlepšit v IT věcech. Chytrý telefon dneska nabízí takové možnosti, jak ho používat… A já ho používám tak z dvaceti procent.
Zmínil jste, že jste vystudoval politologii. Vystřízlivěl jste z akademické diskuse nad mezinárodními vztahy, když jste zjistil, jak se politika doopravdy dělá?
Nemyslím si, že to bylo vystřízlivění. Akademická diskuse o mezinárodních vztazích pomáhá interpretovat věci, co se ve světě dějí. Ale není to tak, že by si člověk mohl vzít nějakou knížku a říct, co se ve světě děje. Je celá řada teorií a můžete si vybírat, jak se na problém dívat. I to studium mezinárodních vztahů mi pomáhá, můžu o těch věcech přemýšlet i s vědomím, jak se k určitým věcem přistupovalo v minulosti a jak o tom přemýšleli teoretici. Je to pak trochu jiné, než co se píše v novinách.
Je diplomacie vaše vysněné povolání? Velmi rychle jste se dostal na vrchol toho, co lze v této oblasti vůbec dokázat…
Asi jsem nestudoval mezinárodní vztahy s tím, že chci být ministr zahraničních věcí, k diplomacii jsem ani nějak přirozeně netíhl. Vždycky jsem spíše tíhnul k odborné práci, ale zase ta práce ministra mě baví a dělám ji rád.
Musel už jste někdy ze své politické funkce udělat ústupky vůči vašemu přesvědčení a znalostem? Tedy že jste si řekl, že to není úplně správné, ale Česko takto směřuje, máme takové a makové zájmy…
Musel. (smutně)
Ajéje…
Politika je o kompromisech a já se snažím prosazovat takovou politiku, která dává smysl a je v zájmu naší země. To hlavní v naší zahraniční politice je, aby naše země byla bezpečná, takže se musí dělat kroky, které k té bezpečnosti směřují. V zahraniční politice někdy musíte akceptovat kompromis, i když byste chtěl udělat něco víc, nebo míň.
O české zahraniční politice dlouho platilo, že bylo taková roztříštěná. Měli jsme prezidentskou, vládní a ministerskou politiku… Platí to stále?
Naše politika není roztříštěná, ale také jsme představitelé demokratické země. Někteří představitelé jiných stran mají jiné názory a otevřeně o nich hovoří, také pan prezident má na některé věci svůj názor. Ale důležité je, že jsme schopni se shodnout, co jsou základní priority, které pak prosazujeme. U nás se pořád jen hledá to, kde jsou rozdíly, ale to je přece v demokracii výsledek diskuse.
Přece jen ale názory prezidenta Zemana často dost vyčnívají mimo hlavní směřování. Škodí tím Česku?
Pan prezident má na řadu věcí názory, se kterými se nemůžu ztotožnit. Ale nemyslím si, že by to poškozovalo naše vztahy k významným zemím. Je to vždycky vláda, která má kompetenci tvořit zahraniční politiku. Pro nás je klíčové, že máme jasné ukotvení v euroatlantických strukturách, jako jsou NATO a EU. To jsou základy naší bezpečnosti. Svět se mění rychle a nemusíme si nalhávat, že je bezpečnější, než byl.
Je to hlavně o tom si průběžně vyhodnocovat, co je v nejlepším zájmu Česka. Třeba i ve vztahu k Číně (prezident Zeman vyjadřuje k Číně politickou náklonnost, pozn. red.). Snažíme se zlepšit nevyváženou obchodní bilanci a říkáme, že některé bariéry, které tam jsou, se nám nelíbí. Nesmíme se smířit s tím, jak to je.
