Rychlá zpověď – Miroslava Němcová o soukromí: Jak si čistím od politiky duši

Paní Němcová, dokážete spočítat, kolik let už jste v politice?

Snadno, protože za měsíc to bude dvacet let. Myslím tím ve vysoké politice. V roce 1998, v červnu, jsem se stala poslankyní. Takže to je dvacet let, ale předtím jsem už čtyři roky „sloužila“ v komunální politice v Žďáru nad Sázavou, takže s komunální praxí čtyřiadvacet let. Skoro čtvrt století.

Já nechci být impertinentní, ale to je šílené. Vůbec si nedokážu představit, jak v takovém „bordelu“ lze tak dlouho vydržet, ještě k tomu, když jste mi tu řekla, že jste chtěla být letuška. Jak se stane, že skončíte místo toho jako politička?

To jsem chtěla jako dítě. Která holka nechtěla být letuška nebo krasobruslařka? Pro mě byl zlomový rok, jako pro většinu lidí mé generace, 1989. Pro nás tehdy všechno teprve začalo. Mně bylo tehdy sedmatřicet let a teprve mi začínal život, protože do té doby jste si nemohla říct, co budete studovat, co budete dělat. Všechno bylo prostě tak nějak mimo vás. Tehdy jsem si řekla, že něco začnu dělat a otevřela jsem si knihkupectví a vedle toho jsem vstoupila do politiky, protože to dávalo smysl.

Dává vám to pořád smysl?

Ano, dává. Někdy se peru s tím, že nevím, jak dál, že už tomu moc nedávám, ale pak si ze vzdoru řeknu, že ne, že dokud člověk něco může dělat, tak to má dělat.

Dům na prodej 7kk - Praha 6, 307m2, Praha 6

Zobrazit nemovitost

Kdy je pro politika tedy čas přestat, jít do důchodu?

Každý to má jinak, jako v každé jiné profesi. Politika není jiná profese než ostatní. Třeba je vám líto, že to zabalí, jak se říká, nějaký sportovec, říkáte si, že to mohl ještě chvíli vydržet, naopak jiní tam ještě jsou a jejich výkony jsou nijaké… U politiků je to stejné. Někdo to chytne, vystihne, že už je ta správná doba, někdo si myslí, že se to bez něj neobejde… Takže na to nedokážu odpovědět.

Bylo těžké si zachovat své »já«? Nesejít na tu špatnou stranu? Nedělat něco proti svému přesvědčení?

Vzpomínám si na mnoho situací, kdy se tu člověk snažil dopracovat určitých kompromisů, musela jsem toho hodně skousnout, ale to má v politice každý. Každý to zažil a kdo říká, že ne, tak si vymýšlí. Ale vždycky tam byla pozitivní motivace nenechat se zlomit. Myslím, že nejpodstatnější je ve všem dělat věci tak, jak jste přesvědčená, že je máte dělat a moc se nekoukat napravo nalevo. A nesnažit se zavděčit všem.

Stalo se někdy, že vám někdo vyhrožoval?

Ano, stalo.

Jak se tohle řeší? Navíc vy jste žena, jste křehčí a zranitelnější než vaši kolegové, muži.

Byla jsem jediná žena v nejvyšší ústavní funkci předsedkyně Poslanecké sněmovny, která neměla ochranku. Všichni muži ve všech funkcích, kteří byli přede mnou i po mně, ji měli. Já jsem ji odmítla, protože trochu jsme také tehdy šetřili… ale hlavně jsem si říkala, že se bez ní dobře obejdu. Nejstrašnější výhružky, které jsem dostávala mailem nebo poštou, se týkaly mé maminky. Měla jsem tehdy maminku na vozíčku. Když mi chodily odporné obrázky toho, jak ji shodí ze schodů a různé popisy, tak to s člověkem zamává, ale to, co píšou teď, mě nechává chladnou, je mi to jedno. Nepíšou to normální lidé a já si tím nenechám brát čas.

Není to tak dlouho, co jste byla za hrdinku dne, možná za takovou rebelku, když jste opustila sál při projevu prezidenta. Cítila jste se jako rebelka?

Kdepak, já jsem to udělala tak spontánně, že nějaká myšlenka rebelie, nebo jestli tím vzbudím pozitivní nebo negativní vlnu, mě ani nenapadla. Já jsem prostě jenom věděla, že to překročilo hranice, u kterých jsem byla ochotná být. Když jsem si uvědomila, že u takových věcí být nechci, tak jsem si svobodně odkráčela.

Je to tak, že dojdete v životě do fáze, kdy je vám jedno, co si o vás kdo myslí?

Mění se to, určitě. Časem nabydete sebejistoty a některé otázky prostě přestanete řešit, přestanete si jimi trápit, protože ten život vás vyškolí. Tolikrát jsem se trápila a nikam to nevedlo, tak je lepší to hodit za hlavu a jít dál. A hlavně si věřit, protože bez toho člověk neudělá nic.

Neměl tento počin u vás nějaké negativní následky?

Ne, naopak. Lidi mi psali… přišlo mi nejvíc dopisů a mailů a vzkazů a pozitivních reakcí za celou mou politickou kariéru na základě mého odchodu z Vladislavského sálu.

Paní Němcová, přemýšlela jste někdy o kandidatuře na prezidentku republiky?

Přemýšlela jsem o kandidatuře v roce 2013. Nakonec z toho sešlo a nekandidovala jsem. Teď aktuálně o tom nepřemýšlím, neříkám, že to zcela vylučuji. Ale musela bych mít hodně silný motiv, ne pouze ten, abych měla „čárku“ v politické kariéře.

Povězte mi, kdo je Miroslava Němcová, když zamkne dveře kanceláře?

Poslední rok a půl jsem určitě květinářka a zahradnice. (smích)

Sázím, pěstuju, pořád něco vymýšlím, abychom se scházeli s přáteli a rodinou. Aby nás bylo pořád plno, abych prostě kolem sebe měla bezvadný lidi, se kterými si rozumím a mohu tak opustit míru nějaké kontroly, kterou člověk pořád má, tak se uvolnit. V tomto prostředí se cítím moc dobře.

Necháváte se ráda hýčkat? Co kadeřnice, kosmetika, kde vás mohou ostatní ženy potkat?

Kadeřnici mám už x let tu samou, mladou dámu tady v Praze. K té chodím pravidelně, krásně o mě pečuje. Přiznám se ale, že kosmetiku flákám… tam jsem byla asi dvakrát za celý život.

Nene!?

Dobře, tak třikrát. (smích)

Luxusní penthouse na Praze 1 - 226m, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Ale na druhou stranu si pořád kupuju nějakou kosmetiku, čtu o tom články nebo si i nechám poradit. Ale je pravda, že už i v tom ubírám…

Já jsem z vás v šoku. Když já někde přiznám, že chodím na kosmetiku dvakrát do roka, tak na mě ty profesionální kosmetičky vztyčují výhružně prstíky… A vy tam nechodíte celý život? (smích)

Já neříkám, ale že to je dobře. Není. Přitom tenhle relax se mi pokaždé líbil, úplně jsem si v tom libovala, je to krásný pocit, když vás někdo opečovává, pustí do toho hudbu… Pokaždé to bylo božské a pokaždé jsem si slibovala, že si to znovu dopřeju, ale pak jsem ten slib záhy hned porušila. Takže z toho vyšlo, že nejsem ten správný typ pro kosmetické salóny. (smích)

Věnujete se nějakému sportu?

Baví mě jezdit na kole. To mě bavilo vždycky. Ale teď jsem objevila elektrokolo, což teda ti velcí sportovci strašně odmítají, že to není žádný sport. S tím já nesouhlasím. Je to sport, trošku námahy u toho člověk vyvinout musí. Zároveň se u toho tolik nezpotí a neuřítí a není úplně zchvácený, když jede do kopců, takže pořád nějak vypadá a do třetice si vyčistíte hlavu a duši, když jedete přírodou na čerstvém vzduchu. Což u mě ve Žďáře nad Sázavou je otázka chvilky, než se dostanu do lesa. To je jedna věc, co mi dělá velkou radost, a to bruslení mi také ještě zůstalo. V zimě chodím bruslit.

Fakt?

Ano, dokonce jsem se naučila i nějaké náznaky piruet. Ale bruslila jsem vždycky strašně ráda. Měla jsem jednou delší pauzu, to už jsem myslela, že to nedokážu se postavit po šesti letech znovu na brusle. První hodina byla šílená, ale pak to šlo.

Z vás musí mít radost lékaři…?

Můj syn je lékař a žádnou radost ze mě nemá. (smích) Nemají, protože já k nim nechodím. Já k nim chodím až ve chvíli, kdy mi něco je, nechodím preventivně. Mám to tak našroubované v hlavě, že je jasné, že kdykoliv k němu půjdu, tak mi něco najde. A já nic mít nechci, tak tam nechodím.

To je fakt, oni potřebují něco vykazovat pojišťovnám…

To, jak já to vedu, není asi dobrý recept, nikomu to nechci vnucovat, ale já jsem se k tomu takhle postavila.

Vy jste si ale prošla nějakou nemocí…?

Ano, měla jsem v roce 1988 rakovinu. Dopadlo to tedy dobře. Neříkám, že jsem nějaký vzor cnostní, ale od přírody mám ráda věci, o kterých se říká, že jsou zdravé a měly by se jíst. Nemusím svádět boj, jestli jím dost ovoce nebo zeleniny nebo ryb, protože to všechno mám velmi ráda a jím to. Ale co se týká lékařů a prevencí, to tedy nejsem vzor cnostní.

Jaké máte další neřesti? Někdo kouří, někdo rád hraje poker…

Nikdy jsem nekouřila, jednou jsem to vyzkoušela, to ano, jako každý, ale nikdy jsem nekouřila. Ale moje maminka, tatínek, manžel, tchyně, tchán… Všichni kolem mě kouřili. Mě to ale nikdy nelákalo, ne proto, že jsem si chtěla uchránit zdraví, ale prostě mě to nikdy nenapadlo, že bych měla. Nevadilo mi to, když kolem mě ale kouřili.

Ráda si dám sklenku vína nebo i dobrého koňaku…

Co cestování? Vy pocházíte z té generace, která si váží toho, že může někam jet. Pro moji generaci je to už samozřejmostí. Kam jste vyrazila na první cestu?

Jako valná většina Čechoslováků jsme vyrazili hned v tom roce 1989 do Vídně na vánoční trhy. Tehdy jsme byli jak v Jiříkově vidění, byl to jiný svět. Tehdy jsem měla ještě maminku a chtěli jsme jí ukázat svět, protože ta nikdy nikde nebyla. Komunisté padli a ona už byla v důchodu. Tak jsme ji vzali do Benátek, projeli jsme kus Rakouska… spíš to, co bylo u nás poblíž, aby to byla schopna absolvovat. No a s manželem jsme toho už moc neobjevili, protože jsme se zamilovali do Itálie a do Chorvatska a teď jsme objevili severní Francii, Bretaň a tam jsme byli tedy už třikrát.

Co exotika – Srí Lanka, Bali, Thajsko, Karibik?

Vůbec, nikdy jsem tam nebyla a neláká mě to. Táhne mě sever. Nemám ráda vedro, dusno a vlhko, takže pro mě je Asie ztracená. Byla jsem dvakrát pracovně ve Švédsku, a tak si ještě pomýšlím na Norsko, že tam bych se ještě chtěla podívat.

To si s manželem vyrazíte. Určitě budete mít nějaké výročí nebo narozeniny…?

Už jsem nad tím přemýšlela, protože za dva roky to bude padesát let, co jsme se brali.

To je neskutečná doba!

No, to je. (smích) A já si pořád lámu hlavu, co mám po tom manželovi chtít, že jsem to s ním vydržela… a on se mnou. (smích)

Když jsme totiž měli pětadvacáté výročí, tak jsme si na to vzpomněli dva měsíce před a začali jsme vymýšlet, co si dáme, kam třeba společně pojedeme, jako do Prahy na koncert třeba. Jenže jsme na to oba zapomněli a probrali jsme se hluboko po výročí, takže jsme to v tichosti přešli. Tak jsme si řekli, že si to oslavíme, až to bude dvakrát tolik.

No a je to tu a co to tedy bude?

Já nevím! (smích) Lámu si s tím hlavu. Tehdy jsem tajně doufala v nějaký prstýnek. Teď už takovou touhu nemám, ale zase si říkám, že by to chtělo nějaký drahý šperk, který bych pak odkázala vnučce jako rodinné dědictví. Šperk, který by se dědil.

Máte nějaký recept na tak dlouhé a pevné manželství?

Je to nepřenosné, každý pár je jiný. Ale já jsem nikdy při manželských problémech nemyslela na rozvod, to bylo zakázané slovo. Vyplatilo se nám, dopřát si čas, abychom věci řešili v klidu, aby si to takzvaně sedlo.

Kdo vám v poslední době udělal největší radost?

Asi syn, protože dokončil významnou vědeckou práci, vydal knihu a v tom svém lékařském oboru za ni dostal ocenění jako nejdůležitější vědecká kniha. Samozřejmě každý rodič nesmírně rád vidí, že jeho děti uspěly. Musím přiznat, že to se mnou hodně zacvičilo.

Já jste byla maminka, oproti tomu, jaká jste teď babička?

Byla jsem přísná maminka, ale syn na to vzpomíná v dobrém. Říká, že to bylo dobře. Jako babička jsem ta nejtolerantnější, co může být. Vím, že se nemám ptát na nějaké věci jako třeba svého osmnáctiletého vnuka, zda má už dívku. (smích)

Miluju je. Ukážu Vám své pracovní desky… když se ve Sněmovně děje nějaké drama, kdy jsou všichni psychicky vypjatí, tak já tu mám takovou kapsičku, ze které vytáhnu tuhle fotku svých nejbližších. Nad tou se vždycky uklidňuji. Pomáhá to. Když je tam nějaký strašný stres, tak si řeknu – neblázni, ať nedostaneš infarkt, a otevřu si ty desky a koukám na ně, abych věděla, kvůli komu jsem na světě doopravdy.

To je krásná tečka za naším rozhovorem, za který vám moc děkuji.