Rychlá zpověď - moderátor a novinář Honza Dědek: Díky Kleplovi vím, k čemu všemu se dá použít hadice od luxu

Vyjmenujte mi všech sedm pádů. Zvládnete to ještě?

Kdo co, koho čeho, komu čemu, koho co, pátým pádem oslovujeme voláme, o kom o čem, s kým s čím. Já jsem měl problém, že nás s tím kdysi na FF UK trápili latinsky, a to už bych dohromady nedal. Nominativ, genitiv, dativ…

To už nemusíte, mně stačily česky, že je znáte, když se tak jmenuje váš pořad. Proč ten název?

Napadlo mě to jednou nad ránem, to chodí ty nejlepší nápady. Napadlo mě, že když děláte rozhovor, tak velmi často otázky začínají pádovými otázkami. Kdo tam byl, co jste řešili, o kom jste se bavili, s kým jste to řešili a podobně. Tak jsem si říkal, že 7 pádů je hezké, navíc sedmička jako magické číslo. Je sedm statečných, sedm trpaslíků, funguje to. Nechtěl jsem, aby se to jmenovalo klasicky „show“, to už mají jiní. Hlavně se mi v tom nelíbila ta angličtina, Late night show a podobně, to mi přišlo divné. Samozřejmě jsem si ale vyposlechl, kolikrát jsem spadl a podobně. Takhle nějak to vzniklo, snad už se to zažilo.

Netajíte se tím, že jste chtěl moderovat, protože se vám líbila Show Jana Krause. Pořád to platí?

Přiznám se, že jsem viděl snad všechny díly, dokonce jsem sjížděl i to, co v televizi nebylo. Kupoval jsem si i DVD s vystřiženými scénami, to ještě tolik nefungoval internet. Poslední dobou na to ale nemám tolik času, takže se dívám hlavně na hosty, pokud se nám protínají. Když vím, že před měsícem dvěma u něj někdo byl, tak aby to nebylo u mě úplně stejné.

Prodej slunného bytu 3+kk, Praha 2 - 104, Praha 2

Zobrazit nemovitost

To ale nebyla moje otázka. Pořád se vám Show Jana Krause líbí? Po tolika letech vlastních zkušeností?

Myslím si, že to děláme každý jinak. Vždy ho budu obdivovat za jeho pohotovost, je strašně pohotový.

Podle mě je v rozhovorech dost orientovaný na sebe, nevím, jestli s tím budete souhlasit.

To mně nevadí v talk show, vadí mi to u novinářů, kteří to mají v tištěných médiích. Když je polovina otázky o novináři. Tam mi to vadí. Tenhle pořad nese jeho jméno a on je ten, kdo si tam lidi zve, on je ten hostitel. Tam mně to nevadí, hlavně si opravdu myslím, že je velmi pohotový, to na něm budu vždycky obdivovat.

Teď už jste kolegové...

My se v zásadě neznáme. Všichni se mě pořád ptají, jaký máme spolu vztah, my jsme se ale viděli jenom třikrát. Jednou jsem s ním dělal rozhovor do Reflexu. Podruhé byl, tuším v červnu 2011, v mém pořadu, dodnes si pamatuji, že tam byl s Matějem Ruppertem a Kateřinou Klasnovou, tehdy členkou strany Věcí veřejných. Potom jsme se jednou nebo dvakrát viděli na premiéře ve Studiu Dva, ale opravdu jenom na večírku po představení. To je celé, nemáme spolu žádný vztah.

Pozvete si ho ještě někdy znovu? V nějakém rozhovoru jste řekl, že to bylo horší než maturita.

Nebylo to dobré. Udělal jsem všechny možné chyby, co se dají udělat. Tehdy když se v té době člověk pokusil o talk show, byla to kopie Krause, to mi předhazovali všichni. Během tři čtvrtě roku jsem si pozval jak pana Krause, tak pana Šípa, ovšem pana Krause velmi brzo, to byl můj opravdu asi pátý díl. Ještě jsem udělal tu chybu, že jsem si ho pozval jako prvního hosta, takže tam seděl během rozhovoru s druhým a třetím hostem, takže se na té sedačce samozřejmě celkem pochopitelně nudil. Měl jsem pocit, že se ho budu ještě ptát, jestli to dělám dobře. Všechno to bylo prostě špatně. Byl jsem z něj úplně vystíhaný.

Dnes už si ho asi nepozvu, já jsem si to splnil. Zajímalo by mě, kdybych to udělal, jestli by přišel. Nevím, jestli by to byl hezký večer pro diváky, protože mám pocit, že by spousta lidí očekávala, že to bude nějaké poměřování.

Na to už jste trochu staří, abyste se poměřovali, abyste si poměřovali vlastně cokoliv...

Ano, ale hlavně si myslím, že to opravdu děláme každý jinak. Myslím si, že já to mám postavené na přípravě, že jsem víc moderátor (novinář), on je herec. On ty situace dohrává a umí je zahrát, intonací a gesty. Já jsem vlastně dost introvertní.

Vy jste novinář, tu profesi umíte. Díky tomu, že jste nyní na Primě, je teď s vámi hodně rozhovorů. Jaké to je sedět na té druhé straně?

Nemusíte se na nic připravovat, to je pravda. Na druhou stranu mě víc baví se ptát. Mně můj život přijde nudný a nebaví mě se o něm bavit, protože vlastně není o čem.

Jak to?

Protože za sebou nemám zdolané Mount Everesty, přeplavané Lamanšské kanály nebo zachráněné děti. Přijde mi, že celý život sedím v kavárně a podívám si s lidmi, to je můj život, který mě baví.

Takže se necítíte být slavným?

Necítím.

Nepoznávají vás lidé na ulici?

Občas ano, ale já mám tu výhodu, že šel pořad v televizi v době koronakrize, tedy v rouškovém období.

Kdybyste nebyl zajímavý, tak bych tu teď s vámi neseděla. Vy jste zajímavý tím, že jste velmi často obklopen známými lidmi. Jak dlouho trvalo krok po kroku budování důvěry, vybudování vašeho jména a vašeho pořadu? To není ze dne na den.

Jak jste se mě předtím ptala, tak jsem si až teď po třiceti letech novinařiny uvědomil, že by bylo dobré, kdyby novináři jezdili na nějaké workshopy nebo školení, kde by se na nich střídali kolegové a oni byli v roli zpovídaných. Pak si teprve začnete uvědomovat, co musí prožívat ti zpovídaní, když musejí po osmdesáté odpovídat na tu stejnou otázku. Oni vždycky řeknou, že už o tom mluvili jinde a vy odpovíte já vím, pojďme si to pro naše čtenáře připomenout. Až potom si to uvědomíte.

Já mám pocit, že jsem měl výhodu, že když začaly Pády, se spoustou lidí jsem předtím dělal rozhovory do novin, takže jsem se s nimi nějak znal.

Luxusní vila 5+kk na pronájem, Praha západ, Okolí Prahy

Zobrazit nemovitost

Dobře, ale někoho znát a mít s ním pěkný vztah, jsou dvě odlišné věci. Říct někomu „hele pamatuješ si mě, jak jsme tenkrát dělali rozhovor, přijď do mojí show“ asi nestačí.

Ono to tak ale opravdu bylo. Někteří se ptali, jakou show, co po nich chci, ať jim pošlu odkaz a podobně. To se mi stalo s jednou herečkou, samozřejmě nebudu jmenovat, ta přesně takhle reagovala. O rok později mi říkala, jestli si dělám srandu, že jsem tam měl už skoro všechny a jí ještě ne. Tak jsem jí říkal, ale vždyť jsem tě zval, a ona na to „no tak jsem to ještě neznala“. To se také stalo. Ale co můžu říct je, že si lidi pochvalují, že tam dostanou prostor.

Spousta lidí se tam skutečně otevře a hovoří o niterných věcech, o kterých by třeba s novinářem z bulváru nikdy nemluvili.

Kdysi mi z nějaké kovbojky, myslím, že to bylo Pro hrst dolarů, utkvěla v hlavě věta: „Člověka nejlíp přinutíš mluvit tím, že mu dáš pohodlí.“ To si myslím, že platí. Dejte lidem pocit, že jsou v bezpečí, že to není výslech ale povídání. Spousta lidí mně řekla, že zapomněli, že tam jsou kamery. Je to malý prostor, je to velmi komorní, má to přátelskou atmosféru. Publikum sedí a popíjí, prvního diváka máte metr od sebe. To znáte jako novinářka. Dozvíte se spoustu drbů, potkáte se někde na premiéře, dáte si skleničku a oni se vám třeba svěří, že se rozvádí. Máte informace, které kdybyste na ně před publikem vytáhla, lidi to určitě bude zajímat, host se ale bude cítit strašně nekomfortně.

To se nedělá.

Já se všech ptám, jestli je něco, o čem nechtějí mluvit, a to pak dodržuji. Většina ale řekne „co chceš, to odpovím“. Kupodivu málo lidí řekne vztahy, spíš třeba řeknou, že nechtějí mluvit o politice. Málokdy, asi dvakrát, se mi stalo, že mi někdo řekl, že se rozvádí, žijí odděleně, mají dítě a nechtějí, aby si o tom dítě četlo. To samozřejmě řekněte jasně a nebudete to řešit. I když by to bylo sousto, kdyby se to vytáhlo. Ten člověk pak už k vám ale nikdy nepřijde.

Tyhle pořady mají velkou výhodu, pokud se budeme bavit o hercích a podobně komediálně známých lidech, kteří slyší na publikum. Když s nimi budete dělat rozhovor do novin, budete sedět naproti sobě sami a možná vám řeknou intimnější věci, které doufáte, že tam nechají i po autorizaci. Najedou na intimnější atmosféru dvou lidí a důvěru. V pořadu kolikrát na sebe řeknou věci, protože chtějí ještě více zaujmout a pobavit publikum. Když lidé v publiku reagují a smějí se, často vytahují ještě další a další věci, kdy mně pak mockrát říkali, že je vlastně vůbec nechtěli říkat, ale ta atmosféra a okolí je k tomu posune.

Jako třeba když byl u mě Bob Klepl, který vyprávěl o tom, k čemu se dá využít hadice od luxu. Další z hostů tam byl uznávaný sexuolog Ondřej Trojan, který řekl, že měl kdysi pacienta, který k němu s tou trubicí přišel, že mu nejde sundat. Bob mu do toho skočil a řekl, že to taky zkoušel a hodně rychle ten lux zase vypínal. To jsou věci, které jsou vtipné před publikem. Když to ale napíšete, tak to tolik nevyzní. Rozhovor do novin a na kameru jsou dvě odlišné disciplíny… Krásný zážitek byl i s Tomášem Klusem, který v roce 2011 dostal od dalšího hosta, kterým byla Tarra White, herečka z filmů pro dospělé, silikonový odlitek… jak to říct… jejího pracovního nástroje! To by mě zajímalo, jestli ho má dodnes schovaný…

Jak se natáčí v době koronakrize?

Obtížně. Přece jenom jde primárně zábavný pořad, který si tak nějak z podstaty věci žádá publikum, ideálně smějící se. A plný sál je samozřejmě lepší než deset diváků, ale na druhou stranu deset diváků je pochopitelně mnohem lepších než žádní diváci…

Všichni hosté mají roušky?

Hosté, čili účinkující na pódiu, roušky jako jediní nemají, ale jsou samozřejmě testováni. Stejně tak je testován celý náš štáb a komparz a ti všichni i přes negativní testy nosí respirátory. Kromě toho udržujeme komparz v minimální možné míře a dodržujeme rozestupy.

Proč kompars?

Protože běžné veřejnosti není vstup umožněn a tento formát pořadu přítomnost publika vyžaduje. I zpětná vazba od 10 lidí v hledišti je lepší než žádná.

Vy jste tedy dělal dlouho pořad zadarmo z vlastní kapsy, a teď byste za to měl konečně dostat zaplaceno. Jaký je to pocit?

Je to příjemný pocit, i kvůli lidem okolo.

Protože už to nemusejí dělat zadarmo?

Nebo za kamarádské ceny. Víte, že to dělají na úkor vlastní práce, kterou by mohli dělat jinde a jste ráda, že jim to můžete vynahradit. Víc, než ty peníze na Primě, mě baví si to zkusit. Vždycky jsem říkal, že když hrajete fotbal za chalupou na plácku, budete si chtít zkusit zahrát si na stadionu v Anglii nebo v Itálii. Talk show na YouTube může dělat každý, natočíte to na dva foťáky, dnes to tak dělá spousta lidí. Je v tom obrovská svoboda, pak si ale říkáte, jestli by to fungovala i jinak. Jestli se to dá hrát na stejném hřišti, na kterém hrají Šíp s Krausem. To mě na tom lákalo nejvíc.

To ještě nevíte?

Lidi se na to dívají, takže to na to asi má.

Co kromě Show ještě děláte?

Jsem zaměstnaný v Reflexu. Jsem normálně kmenový redaktor časopisu Reflex, kde dělám rozhovory, případně reportáže. Tohle je vlastně koníček (směje se).

Takže covid u vás nic nezměnil?

Změnil. Rozhovory děláte online přes Skype, dříve jsme se scházeli v kavárnách.

Co děláte, když nepracujete? Pořídil jste si pejska.

Od srpna loňského roku, takže chodíme třikrát denně na procházky, což je na druhou stranu skvělé. Dobrovolně se vám nechce v půl sedmé ráno jít ven, když mrzne.

Já chodím běhat, i když mrzne.

Tak pes nebo běhání, to asi funguje. Slíbil jsem si ale, že až povyroste, tak taky budeme běhat. Loni jsem chodil běhat, s malým pejskem to nejde, tak se na to těším.

Nechci být impertinentní, ale je vám 48 let a jste sám. Proč?

U2 na to má písničku „I still haven’t found what I’m looking for“. (v překladu Stále jsem nenašel to, co hledám. – pozn.red.)

Je to styl života, image?

Image to není rozhodně. Před třemi lety jsem se rozvedl po deseti letech vztahu, z toho osmi v manželství. Pak probíhaly nějaké vztahy, teď neprobíhají žádné. Určitě jsme si tohle ve dvaceti nepředstavovali, spíš že budeme mít děti a možná vnoučata a začínat žít druhou mízu, čímž ale nemyslím hledání nových milenek. Nějakou etapu jsem tam prošvihl.

Co by vás udělalo šťastným? Co vám chybí ke štěstí?

Teď asi svoboda, jaksi návrat do předchozího stavu. Cestování, možnost že se seberete a jdete, kam chcete.

Věříte, že to přijde?

Já doufám, že snad ano.

Honzo, moc děkuji za rozhovor.