Rychlá zpověď - Monika Nedvědová: Děláme pikniky v radioaktivní zóně

Jak to vzniklo, že jste si udělala cestovku v Černobylu?

Vzniklo to z obyčejného turismu, jela jsem tam jako turistka. Vždycky mě to zajímalo, posledních deset let jsem nedělala nic jiného, než že jsem studovala materiály a podobně.

Proč zrovna Černobyl?

Nemám k tomu asi nějaký důvod, zaujala mě ta tragédie jako taková.

Kde jste se o tom dozvěděla? Ve škole?

Myslím, že jsem tenkrát slyšela nějakou reportáž v televizi. Hrozně mě to začalo zajímat – jak, proč a co se tam stalo, osudy lidí, kteří u toho byli… Konečný verdikt padl ve chvíli, kdy jsem tam odjela jako turistka v mém těžkém životním období. Řekla jsem si, že osudy lidí tam mě odvedou od reality tady, a už jsem tam zůstala.

Prodej pozemku 1200 m2, Praha, Praha 5

Zobrazit nemovitost

Co se vám dělo?

Bylo to po těžkém rozchodu s partnerem.

Kolik vám bylo?

Je to rok a půl zpátky, teď je mi devětadvacet. Není to tak dlouho, co v Černobylu pracovně funguji. Mám syna, takže odjet do Černobylu bylo takové komplikované. Dneska je mu osm, už je to něco jiného, mám více svobody. Proto jsem se tam tenkrát rozhodla jet.

Bylo těžké se tam dostat? Fungovala tam nějaká agentura?

Agentur tady funguje deset let celá řada, takže dostat se tam těžké není. Spíš je to těžké emocionálně, každý turista tam má poprvé strach. Byť víte nebo si zjistíte informace, ten strach tam prostě je. To v sobě člověk musí zlomit a říct si, že do toho půjde přes veškerý svůj strach.

Co jste tam tenkrát poprvé viděla?

Tenkrát mě to strašně zasáhlo. Ta atmosféra. Je to neuvěřitelná plocha, která je uzavřená, vysídlená, zasáhlo to více než 200 tisíc lidí v celé oblasti. Hrozně mě to poznamenalo a strašně mně vadilo, že exkurze agentury, se kterou jsem tam byla já, byla hrozně krátká. Bylo nás moc, skoro třicet, bylo to jenom šup z auta do auta, člověk ani neměl šanci nasát, poznat, pochopit to místo. Už v momentě, kdy jsem odtamtud odjížděla, jsem věděla, že se tam vrátím.

A vrátila…

Vrátila jsem se tam v říjnu loňského roku, kdy jsem měla první neoficiální tour, ještě jsem nefungovala jako agentura. Vzala jsem tam své přátele a pár náhodných lidí, kteří se k nám přidali. Tenkrát jsem si to celé zorganizovala sama, navrhla jsem si sama program s místním průvodcem, se kterým jsem byla v kontaktu od mojí první tour. Všechno šlo pod mým vedením. Popud agentury vznikl přímo od něj, řekl mi „děláš to jinak, máš jinou vizi, založ si agenturu a voz sem turisty, ať je to v něčem jiné“.

V čem je vaše vize jiná?

Hlavně v tom, že jezdíme v malých skupinách, maximálně deset osob, ale to už je extrém. Nejezdíme jednodenní tour, ale dva až čtyři dny, kdy jsme celé ty dny v zóně a projdeme ji celou. Snažíme se neukazovat jen to, co ukazují všichni, jako Pripjať a Černobyl, tedy to, co mají průvodci už naučené jako okruhy, a jedou to pořád dokola. Chodíme i na místa, kam kromě nás nikdo jiný nechodí, například do opuštěných vesnic na druhé straně oblasti, které jsou dodnes zachované. Našla jsem tam účty z roku 1986 a fotky lidí, kteří tam žili.

Žije tam teď někdo?

Je tam zhruba osmdesát obyvatel. Dost špatně se to sleduje, protože těm lidem je dnes v průměru 87 let a co dva měsíce většinou někdo zemře. My zjistíme, kolik je tam lidí, až ve chvíli, kdy tam jezdíme s humanitární pomocí. Jednou za měsíc tam jezdí pojízdná prodejna, která jim prodá nějaké potraviny, a zbytek měsíce se nikdo nezajímá, jestli mají chleba, vodu a podobně.

A mají? Ta oblast je přece neobyvatelná, ne?

Oni tam jsou oficiálně neoficiálně. Vrátili se tam po evakuaci, chtěli tam zůstat. Několikrát je odváželi, a oni se zase vraceli.

Proč?

My dnes nemáme žádné kořeny, ale oni je mají. Žili tam jejich rodiče, prarodiče, praprarodiče, je to pro ně domov. Nechtějí to opustit.

Vždyť tam nemají obchod, školu, poštu, nemocnici…

Za války nic takového taky nebylo a žili tam v zákopech.

Co tam dělají?

Jsou úplně sami, nedělají nic. Ti, co můžou, si něco vypěstují na políčku za chaloupkou, z čehož se pak snaží celý rok vyžít. Jsou tam sami opuštění, ale jsou doma. Mají pocit, že jsou tam spjati s přírodou.

Mají tam třeba televizi?

Někteří ano, elektřina je ve většině chalup zavedená, ale je tam jedna babička, která nemá ani elektřinu.

Byt na prodej na Praze 2 - 29 m², Praha 2

Zobrazit nemovitost

A mají záchod?

Všichni mají kadibudky, žádné vymoženosti. Žádná sprcha, koupelna, nic.

Když přijedete zpátky, musíte mít pocit, že jste v jiném století.

Zastavilo se to tam v šestaosmdesátém roce. Jak to tam bylo tenkrát, tak je to tam dnes.

Proč se o ně nepostará vláda, proč se o ně musí starat humanitární organizace?

Když jim vláda povolila tam zůstat, vydala zákon, že jim nesmějí pomáhat.

Proč? Protože je to radioaktivní oblast?

Těžko říct, jaký to má důvod. Nikdo vám to nedokáže vysvětlit, proč tam těm lidem nepomůžou. Když si vezmete, jaké peníze se v té zóně z turismu točí… Nejsou to malé částky, už pár let tam v průměru jezdí 70 tisíc lidí ročně. Povolení není levné, šedesát procent peněz, které turista zaplatí jakékoliv agentuře, jde vládě za povolení. Všechno ostatní jsou provize agentury a náklady na bydlení. Co se s penězi děje, nikdo neví.

Když tam přijel nově zvolený prezident Zelenskyj, který tomu také moc nerozumí, všechny vyházel, protože mu nikdo nebyl schopný říct, co se s těmi penězi děje. Ta zóna by se měla udržovat, aby byla přístupná turistům a aby nebyli v ohrožení před pády budov. Tamní budovy by se měly asanovat, aby z nich nerostly stromy a podobně. Nic z toho se tam neděje.

Takže jaká je vize do budoucna?

Je taková, že by ty peníze měly konečně jít do té zóny. A tím pádem by se mohla zlepšit i situace lidí, kteří tam žijí.

Když za vámi přijdu, že chci jet do Černobylu, co všechno mně zařídíte?

Úplně všechno, včetně letenek.

Kde tam budu bydlet?

Máme pronajaté rodinné domy od jednoho z našich průvodců, které jsou pět kilometrů od zóny. To je obrovská výhoda, protože všechny agentury startují v Kyjevě. Musíte přijet den před exkurzí s námi.

To přiletím do Kyjeva?

Ano, přiletíte sama po své vlastní ose, druhý den ráno vás vyzvedne agentura a odveze vás do Černobylu. U jiné agentury máte například dvoudenní tour, kdy v zóně máte zaplacený vstup od devíti do sedmi, kdy je povolený vstup turistům. Jenže z Kyjeva do zóny přijedete v jedenáct, než se dostanete do Pripjati přes všemožné kontroly, je jedna odpoledne. Z prvního dne máte jen půlku, a to samé z druhého, kdy agentury už v pět hodin odpoledne odjíždějí zpátky do Kyjeva.

My to děláme tak, že přiletíme všichni společně. Ale samozřejmě se každý může dopravit sám, my ho vyzvedneme den před exkurzí v Kyjevě na letišti. Nasedneme do auta, které tam máme zajištěné a jedeme rovnou na ubytování, které je pět kilometrů od zóny. Druhý den ráno v devět už stojíme před zónou, před celým davem z Kyjeva. Všichni říkají, že je to v Pripjati jako na Václaváku. Ale já, když přijedu do Pripjati, není tam ani noha. Až když odjíždíme, tak vidíme všechny ty autobusy.

Vy v Pripjati musíte vyřizovat ta povolení?

Ne, to už začíná na začátku v oblasti Dytiatky, což je hlavní vstupní checkpoint. Tam ukazujete povolení, pasy… Další checkpoint je v desetikilometrové zamořené zóně, kde se to celé opakuje. Pripjať má sice taky vlastní vstup, ale tam už probíhá jenom sčítání lidí, kteří tam jsou. Zapíší si jenom auto a počet turistů a nikde se už nic nekontroluje. Trasy jsou na povolení a oni přesně vědí, kde se můžete v té zóně pohybovat.

Jak je to velké?

Asi jako Lucembursko, a to se bavíme jenom o oblasti na území Ukrajiny. Další uzavřená oblast je v Bělorusku.

To už jsou ale jiné podmínky…

Přesně tak, jiný stát, jiná pravidla.

Vy jezdíte jen po Ukrajině?

Jezdíme i do Běloruska. Od příštího roku tam budeme oficiálně dělat exkurze.

Na kolik mě to vyjde?

Záleží na tour. Dvoudenní tour jako taková bez letenek a hotelu vychází na osm a půl tisíce.

Jenom?

Nedělám to jako práci, není to můj hlavní zdroj výdělku. Mám tu civilní zaměstnání, tohle je spíš takové poslání.

Při dobrém PR to ale za chvíli budete mít jako hlavní pracovní činnost a budete muset zvednout ceny.

Nebudu muset. Mám dané tour rok dopředu, mám domluvené termíny a další přidávat nebudu.

Když s vámi pojedu, co mě tam dostane? Co si z toho odnesu?

Každý si z toho odnese něco jiného. Já mám asi nejradši ty turisty a jsem ráda, že se vždycky najde alespoň jeden v té skupině, který za mnou pak přijde a řekne, že jsem ho dostala až do srdce reaktoru, jak se říká. Že vnímá osud lidí, má znalosti a může o tom doma týdny vyprávět.

Chodíte i k těm místním lidem?

Chodíme, i s turisty. Oni jsou strašně rádi, když za nimi někdo přijde, že vidí někoho nového a mají si s kým popovídat. Vždycky když tam jedeme, přivezeme jim chleba a podobně. Určitě tam nejezdíme s prázdnou. Máme navíc tour, kdy máme turistickou skupinu, se kterou letíme do Černobylu a kterou předáme průvodci. Mám v zóně průvodce, místní Ukrajince, které jsem naučila česky. Můžou s nimi chodit, aniž by byla narušená prohlídka v češtině. Můj průvodce jde se skupinou po jejich programu a my jedeme k babičkám, kde se večer se skupinou sejdeme. Teď jsem se právě z téhle tour vrátila. Moje skupina byla s průvodcem a my jsme objeli dvě vesnice, asi patnáct babiček, ve dvou autech plných věcí.

K tomu je potřeba umět jejich řeč.

Je dobré, když mluvíte ukrajinsky, já jsem se ukrajinsky učila, takže se s nimi domluvím. Horší je, když mluví rusky, na to mám ale průvodce, který mi to překládá z ruštiny do ukrajinštiny a zpětně jim, takže domluvit se dá.

Slavný seriál Černobyl byl úspěšný na cenách Emmy. Jak ho hodnotíte vy?

Atmosféra svazu je zachycená docela věrohodně. Tenkrát ta doba nebyla jednoduchá, ale faktické chyby tam jsou. A je jich poměrně dost. Většina lidí si to neuvědomuje, i lidi, kteří o tom mají nějaké povědomí, vám řeknou, že je to v pohodě, že jsou to maličkosti.

Tak to ale není, pro lidi, kterých se to týká, jsou důležité i ty maličkosti. Tím se tady roky upravuje realita o tom, co se stalo a jak se to stalo. Dneska turisti vycházejí z toho, co si přečtou na Wikipedii nebo co vidí v dokumentu. Dodnes jsem ale neviděla ani jeden veřejný materiál nebo dokument, který by byl stoprocentně pravdivý, abych mohla říct „ano, přesně takhle to bylo“.

Jaké nepřesnosti to jsou?

V seriálu je to příběh rodiny Vasila Ignatěnka, hasiče. On tu noc službu měl, nebyl doma. Když vybuchla elektrárna, neotřásly se domy v Pripjati, většina lidí to ani nevěděla. Je pravda, že lidé, co bydleli blíž elektrárně, slyšeli explozi, ale nebylo to tak, jak je to podané v seriále. Lidi nechodili ve dvě ráno v noci koukat na most, jak jim hoří elektrárna. V té době to nikdo nevěděl, město spalo. To se mě osobně dotýká nejvíce, že příběhy těch lidí nejsou věrohodné. Znám totiž maminku toho hasiče, mluvila jsem s ní v Bělorusku. Oni tam bohužel, nebo bohudík, nemají možnost si ten seriál pustit.

Proč si ho tam nemůžou pustit?

Bělorusko není Ukrajina. Patří v uvozovkách pod Ruskou federaci. Dnes už to není Ruská federace, ale je zajímavé, že na razítku z Běloruska mám napsáno Ruská federace. Je to docela zvláštní, ale každopádně patří pod diktát Ruska.

Zóny, které jsou v Bělorusku, jsou hrozně komplikované. První tři jsou nově přístupné turistům, poslední je v jiném regionu. Je pro turisty uzavřená a oni ji znovu osidlují, přitom je to ta nejvíc zamořená oblast z celého Běloruska. Nechápu to, snažila jsem se zjistit, jak to tam funguje, kolik tam těch lidí je, a nikdo mi to nebyl schopný říct. Říkala jsem jednomu z průvodců, ať to zjistí, že mě to zajímá. Odpověděl mi, že to nejde. Jeho kolega to zjišťoval a teď sedí v kriminále. Takhle to tam funguje.

Jsou pravdivé povídačky, že tam třeba rostou metrové houby?

Ne. Najdete tam větší houby, protože na většině míst je nikdo nesbírá, takže vyrostou. Jsou ale pochopitelně radioaktivní. Proto je to houba, nasává radioaktivní izotopy. Vždycky říkám turistům, hlavně ať nejedí houby. Je to pak ale vtipné, když přijedete k babičce, která vás pohostí polévkou, ve které jsou houby, které našla za domem v lese. Když sníte tři plátky houby tak vás to nepoznamená, ale určitě to není na častou konzumaci.

Mají lidi strach, že se vrátí nemocní a radioaktivní?

Mají. Teď po tom seriálu mám pocit, že celý evropský kontinent je rozdělený na dvě části. Jedna tam chce jet, druhá stojí proti nim a nás neustále napadá z toho, že tam jezdíme vraždit lidi. Turismus tam funguje dvacet tři let a zóna si to hlídá. Ve chvíli, kdy by je někdo napadl, že dostal rakovinu nebo jakoukoliv nemoc poté, co byl v Černobylu, tak to okamžitě zavřou. Ukrajina funguje podle evropských norem a mezinárodního ústavu pro jadernou energetiku, který to povolil v režimu, ve kterém to dělají. Stejně by to mohlo fungovat u nás, kdyby nedej bože bouchnul Temelín.

V Bělorusku je to sranda, je to takový velký punk. Každému je jedno, co tam budete dělat. My jsme tam měli v zóně piknik u řeky Pripjať. Radiační pozadí je tam desetkrát vyšší než na Ukrajině, ale pořád to není nebezpečné v té krátké míře.

Mluvila jste o tom s nějakým lékařem?

Samozřejmě, za měsíc budu mít tour samých doktorů a radiologických pracovníků.

Jak se jmenuje vaše agentura?

Černobyl tour.

Moc děkuji za rozhovor.