Rychlá zpověď - nejmladší senátorka Adéla Šípová: První dny v Senátu si starší kolegové mysleli, že jsem asistentka

Dostala jste se do Senátu, kde jste nejmladší. Vaše jméno se ale také objevilo na seznamu kandidátů na prezidentku. Proč jste se rozhodla kandidovat?

Není to tak, že bych kandidaturu ohlásila. Nebyl to vůbec můj nápad, je to spíše legrace. Jsem velká zastánkyně toho, aby bylo více žen v politice. Mým velkým vzorem, i velkou inspirací pro mou práci, je Zuzana Čaputová. Zrovna včera jsem slyšela nějaký její projev, pokaždé mě to dojme. Když to srovnám s naší situací tady, tak je mi z toho opravdu úplně k pláči. Zároveň je to ale pro mě naděje, že když to dokázali naši slovenští sousedé, proč bychom to nezvládli i my, mít takovou prezidentku.

Nikdy jsem o tom nepřemýšlela, nicméně za mnou přišli, že jsem senátorka, že je to jeden z dobrých výběrů pro prezidentku. Tak jsem se k tomu nějakým způsobem vyjádřila, nicméně kandidaturu jsem neohlásila.

A ohlásíte?

Je důležité mít kolem sebe dobrý tým, protože to není jízda jednoho člověka, ale jednoho velkého týmu. To závisí na tom, jestli by se ten tým utvořil. Já upřímně musím říct, že jsem opravdu velmi šťastná jako senátorka, a k tomuto se nebudu vyjadřovat.

Luxusní byt na prodej s terasou a výhledem, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Vždycky se v rozhovorech s politiky ptám, proč je v politice tak málo žen. Odpovídají, že je to nehostinné prostředí i pro muže, natož pro ženy. Jak to vnímáte vy? Když říkáte, že jste v Senátu šťastná?

Jsem šťastná, protože se naplnila moje touha vyjadřovat se k věcem a svým hlasem nějakým způsobem přispět k diskuzi. Takovou možnost jsem jako matka nebo nějaká obyčejná advokátka nikdy neměla. Společenské a politické věci mě vždycky zajímaly, teď mám tu možnost to střípkem ovlivnit. To je to, proč jsem šťastná. Jsem stále velice ráda, že mě tam lidé poslali, neustále cítím velikou důvěru svých voličů ze svého obvodu. Z toho jsem stále nadšená.

Proč ženy? Myslím si, že političky čelí špíně více než politici. To může být velkou překážkou a zažívám to denně, když se podíváte na komentáře pod mými úplně obyčejnými příspěvky na sociálních sítích. To mužští politici tolik nemají. Je to těžké, protože to taky vztahuji k tomu, jak to vnímají moje děti.

Samozřejmě, jste zranitelnější, protože máte děti.

Oni je mají taky, ale mají nějak pocit, že žena je nějak křehká. Samozřejmě je, i muži jsou křehcí, nicméně ta obava o mě je asi ze strany rodiny větší. Jsem dost silná, už jsem se naučila s tím žít, ale spoustu jiných žen právě tohle odradí. Upřímně se jim nedivím. Druhá věc je ta, že je to těžké. Od žen se pořád čeká, že budou mít na starosti velkou péči o rodinu a servis kolem všeho, což je těžké s politikou skloubit. Otec mých dětí je natolik uvědomělý, že se můžu spolehnout na to, že tyhle věci z velké části převzal na sebe.

Vy vzhledově vypadáte velice mladě. Je i vzhled problém? Například v kontrastu takových, řekněme, velmi seriózních a „macho“ mužů?

Je pravda, že když jsem vstoupila do Senátu, první dny byly pro moje kolegy, zejména starší pány senátory, šok. Chtěli vědět, kdo to přišel, jestli je to asistentka nebo senátorka. Hned v prvních momentech mě začali okamžitě zvát na kafíčko, což jsem musela odmítnout, bylo to pro mě překvapení. Doteď mám občas problém se do Senátu vůbec dostat.

Že vás nechtějí pustit dovnitř?

Někteří z těch strážců, co hlídají parkoviště. Navíc mám velice starý, 22 let starý vůz. Když přijíždím na parking, vracejí mě zpátky, že jsem se spletla. Na to jim říkám, že jedu do práce, že jsem senátorka. Občas se mi to ještě stává, pánové už si na to ale dávají pozor. Vždycky se mi velmi zdvořile omlouvají, že je to ještě pro ně těžké, poznat že jsem senátorka. Už dopředu mávám kartičkou, abych se vyhnula trapným situacím. To mi přijde spíše roztomilé. Nicméně v kontaktu s kolegy politiky je to někdy opravdu těžké, ale už si podle mě zvykli na to, že se vyjadřuji, i když mně potom třeba dají znát, že na rozdíl od nich nemám politickou zkušenost. Nijak mě to ale neodrazuje, vyjadřuji se stále. Myslím, že už si na to trochu zvykají.

Jaká jsou vaše palčivá témata? Na vašem Twitteru jsem zaznamenala exekuce a kojenecké ústavy.

Ano. Jsem ve Výboru pro sociální politiku, toto jsou pro mě tedy důležitá témata, a vždycky byla. Myslím, že narůstající chudoba a rozvírající se nůžky jsou ve finále ohrožující pro celou společnost. Nechci, aby někdo stál stranou v naší poměrně bohaté zemi. Hodně se zabývám také rovností. Tím, že jsem právnička, jsou pro mě důležitá lidská práva, tak se na tato témata dost zaměřuji. I na rovnost mužů a žen. Byť je to v zákonech zaručeno, realita je jiná, máme nižší platy a ve vyšších kruzích jsou paradoxně rozdíly mezi ženami a muži větší. Ženy mají opravdu problém dostat se výš mnohem více než muži. Ty, co se nahoru dostanou, jsou velice silné osobnosti, kdežto muži se nahoru dostanou poměrně snadno.

Jsou pro mě důležitá sociální témata, otázka lidských práv a životního prostředí. Zejména u životního prostředí a především u starších politiků narážím na trochu méně ohledu na strach mladší generace z toho, jak bude naše planeta vypadat za pár desítek let. To mě upřímně trochu skličuje. Myslím si, že politici neumějí oslovit mladou generaci, a je to fakt, který vyplývá z průzkumů. Jedním z důvodů může i být i toto, a to mě dost trápí.

Vy sama také hodně děláte pro životní prostředí. Dočetla jsem se, že jezdíte na kole. Teď jste taky přijela na kole?

Dnes ne, protože jsem byla v Praze. Ale minulý týden jsem přijela na kole do Senátu.

Neříkají vám cykloteroristko?

Říkají (směje se).

Četla jsem, že byste chtěla všude pruhy pro cyklisty.

Všude ne, ale třeba na Kladně si myslím, že ten prostor je. Kladno je můj obvod, proto se vyjadřuji k němu. Na kole jezdím i po Praze, což je mnohem obtížnější než v Kladně. V Praze cyklopruhy jsou, na mnohem užších prostorech. V Kladně jsou velké široké silnice z dob industriální minulosti, kdy tam jezdilo hodně aut a autobusů. To už teď tolik není, silniční pruhy jsou stále široké. Podle mě se tam cyklopruhy krásně vejdou, ale stále tam nejsou. To mě moc mrzí, protože mým snem je, aby naše děti jezdily do školy na kole tak, jak to bývá v některých západních zemích, kde je to poměrně časté. U nás to tak není, já bych se bála děti na kole poslat.

Jenže to je další problém. Děti nám tloustnou, málo se hýbou a umožnění dětem jezdit do školy na kole by spojilo spoustu věcí dohromady.

Co bychom se měli ještě od západního světa naučit?

Myslím si, že my politici bychom se mohli v některých zemích učit lépe komunikovat. Tolik si nenadávat, nemít vždycky za každou cenu navrch. „Čím sprostší jsem, tím jsem lepší politik,“ to se mi nelíbí a neoslovuje mě to. Neříkám, že je to tak všude, ale zejména v zemích Evropské unie na západ umí komunikovat lépe, například Němci. Co bychom si od nich mohli vzít... třeba zrovna větší ohled na životní prostředí.

Pronájem luxusního bytu, Praha 2 Vyšehrad, Praha 2

Zobrazit nemovitost

Vy máte pět dětí. To jste zvládla jak?

Mám takovou povahu, že se do některých věcí pouštím velice spontánně. Je to tak u mých dětí i s politikou. Impulz byl dost spontánní, žádné velké přemýšlení nad tím nebylo. Upřímně musím říct, že jsem nikdy mých spontánních rozhodnutí nelitovala.

Všechny byly plánované?

Plánované nebylo asi žádné. Byť se to tak nezdá, pět dětí je spousta vydané energie, zároveň je to pro mě ale i spousta přijaté energie. Včera jsem se svými dvěma dcerami byla na Náplavce na křtu knihy Ivana Bartoše, a byla jsem strašně šťastná, že mě dobíjejí energií, kterou já vydám. Moje děti mi dávají lidský pohled.

Děti jsou svobodnější, co na srdci, co na jazyku. Stane se někdy, že se vaše děti na něco zeptají, nebo něco „plácnou“, a pro vás je to nakonec dobrá inspirace?

Děje se mi to denně (směje se).

Co vás naposledy takto zarazilo?

Nejstarší dceři je devatenáct, druhé nejstarší osmnáct let. Ony mně zejména dávají vhled toho, co zajímá mladé lidi. Dávají mi zpětnou vazbu o tom, proč je něco neoslovuje, co je naštvalo na politicích. Denně něco takového řeknou.

To jsem ani nevěděla, že už máte vlastně dospělé děti.

Ty dvě nejstarší. Je s nimi strašná legrace. Nejmladší dceři je deset let. Se všemi je velká legrace.

Starší generace má také větší strach ze současné situace v Afghánistánu, z migrace. Je to strach lidí, se kterým vy, jako politici asi budete muset bojovat.

Já tomu strachu rozumím, lidé se bojí něčeho, co neznají. Ale to je odpovědnost politiků i médií. Velice často se chytají strašně rychlých témat, sbírají si na tom politické body, ale to nás vede do záhuby. Myslím si, že je důležité vzdělávání, poznávání. Já sama se nebojím, byť určitě musí být komplikované, když jsou partneři z odlišného kulturního prostředí. Ale to se může stát i v rámci České republiky. Samozřejmě ale pokud jsou dvě národnosti velmi odlišné, problémů bude víc. Mám zkušenost i z rodiny, můj vzdálenější bratranec se oženil s Indkou. Byli jsme na svatbě v Indii a nesmírně mě to obohatilo. Samozřejmě ne všichni mohou jet do zahraničí, je ale třeba vzdělávat se ve škole a poznávat jiné kultury. Myslím si, že neznáme ani podstatnou část naší české, československé kultury, neznáme naše vlastní menšiny, i těch se vlastně trochu bojíme.

My známe především Romy.

Upřímně ani ty úplně neznáme. Tento týden pojedu do Muzea romské kultury za paní ředitelkou, strašně se tam těším. Nevím jak vy, ale já třeba neznám romskou kuchyni, a to mě vlastně mrzí. Těším se na to, až to poznám. To jsou věci, které neznáme.

Zmínila jste, že váš manžel přijal povinnosti doma. Mám to chápat tak, že vám umožnil dělat kariéru a stará se doma o děti?

To ne. Je to tak, že se rozhodně více stará o školní věci dětí. Dneska například vzal děti na očkování, naše třetí a čtvrté dítě už se může očkovat. Tentokrát to převzal on, protože mám práci, dříve jsem to všechno obstarávala já. Stará se mnohem více o domácnost.

Ale do práce chodí.

Ano, je advokát.

To je ale také velmi náročné zaměstnání.

Je.

Nemrzí vás, že jste advokacii opustila a věnujete se politice?

Advokacii jsem vysloveně neopustila. Vždycky jsem dělala pro bono aktivity, které dělám nadále. Když se na mě někdo obrátí, tak ho zastupuji, nechci se z toho úplně vytrhnout. Dělám to ale v omezenějším rozsahu. Nemrzí mě to, protože v kontaktu s právem jsem stále.

V právu je ale třeba se neustále vzdělávat. Já bych měla obavy, že když z toho jen částečně vystoupím, něco mi uteče.

Mezi advokáty už to ve velkých kancelářích je tak, že jste nejdříve koncipient, který běhá od soudu k soudu. Později, jak advokáti stárnou, jsou více v kanceláři a zpravidla se věnují více managementu. To já nemusím, protože jsem samostatný advokát, tak žádný management v kanceláři dělat nemusím. U advokátů je to ale poměrně obvyklý postup. Většinou skončí v nějakých funkcích.

Jak podle vás dopadnou letošní volby? Kam byste se chtěla vy osobně v politice propracovat, co je v Senátu vaším cílem?

Jak dopadnou volby, nevím. Je to otázka, kterou řeším každý den. Pro mě bude dobrý výsledek, když se do Sněmovny dostane maximum demokraticky smýšlejících politiků, kteří jsou nezávislí a nejsou navázáni na oligarchické skupiny a nejednají v zájmu občanů. To je pro mě nejdůležitější, protože na to pak navazuje práce v Senátu. Vidím, kdo je ovlivněn lobbisty a kdo není.

Mou budoucí politickou kariéru nevím. Teď to nepotřebuji řešit. Po tom roce jsem stále užaslá tím, co se mi povedlo. Snažím se svou práci dělat, jak nejlépe umím a nepotřebuji řešit, co bude za pár let. Tak to mám i v životě. Pluji jako voda a kam mě zanese, tam budu. Jsem spokojená už teď, do budoucna uvidíme.

Moc děkuji za rozhovor.