Nejvíc se cejtim jako blogerka na full time job. To je pro mě nejvíc a ještě víc bych chtěla být travel blogerka než fashion blogerka. Já už se fakt trošku vymaňuji z toho povrchna.
Míša vždycky tíhla k fashion, Kristýna k fitness a music a já jsem vždycky byla víc do toho adrenalinu, sportu a cestování. V tom jsem se vlastně celkově realizovala, až jsem z toho vymyslela cestovací blog www.travelisthenewsexy.com.
Jo, utíkám. Já jsem se po těch deseti letech módou úplně přesytila. Ani nechodím na fashion weeky. Radši jedu do pouště na Burning Man (festival uprostřed pouště v Nevadě - pozn. redakce), kde jsem týden bez peněz, internetu a auta. Nosím tam šílené kostýmy, ale je mi tam mnohem líp. Já už se celkově ani moc nelíčím. Přiznám se, že už moc nenosím ani podpatky. Lidi i na Instagramu mají radši fotky, kdy jsem na paraglidingu nebo na bruslích, než když jsem někde načančaná na červeném koberci.
To je zajímavá otázka. Myslím si, že můžu motivovat lidi a zároveň oni můžou motivovat mě. A nemyslím si, že by mi záviděli. Jen vidí, že cílů, kterých jsem dosáhla, můžou dosáhnout taky. Vždycky jsem byla cílevědomá, ale mám naproti tomu spoustu špatných vlastností. Nikdy jsem nebyla pečlivá, jsem strašně nedochvilná, ale je tam ta cílevědomost. I když nemám konkrétní cíl, za kterým bych šla, jako má třeba spousta mužů. Ti mají konkrétní cíl, dosáhnou ho a jdou za něčím dalším.
Intuitivně žiju to, co mě nějakým způsobem obohatí a to, co předá lidem message, že můžou udělat to samé. Nesnažím se, aby ke mně vzhlíželi nebo mi nedej bože něco záviděli.
Přesně. To je ta cesta, kterou jsem si vybrala. My, i když jdeme na fashion week, tak chodíme v konfekci, protože i oni si to pak můžou dovolit. Všechno, co prezentujeme, je určené pro naši věkovou skupinu. Pro všechny holky, co mají podobné zájmy.
Přiznám se, že se mě hodně lidi ptá, jestli není pokrytecké, že dělám jenom pozitivní věci. Já ale myslím, že každý má takových starostí, že nepotřebuje sledovat ještě moje starosti. Mám je a vyřeším si je sama nebo s nejbližším okolím. Jen občas se podělím.
Páni, kde já bych mohla být, kdybych to měla všechno spočítané! Ale já pracuji s kamarádkama. My jsme to ani nikdy nedělaly kvůli penězům. Nenechaly jsme se uplatit, a proto si myslím, že nás ti lidi mají rádi. Nikdo si mě nekoupí. Na to jsem úplně háklivá. Radši nebudu mít měsíc co jíst, což se mi teda jednou i stalo. Ale radši nemít peníze než být tváří něčeho, s čím nesouhlasím. Lidi to stejně poznají, protože nejsou hloupí.
Většinou to platí sponzoři, kteří vyplynou tak nějak přirozeně. Například ale toho Burning Mana jsem si zaplatila sama z moderování. Ten stál hodně peněz. Já nepotřebuju vydělat, ale hlavně neutratit. Můj nový projekt by mohl být založený na bartrech. Promovala bych hotely, do kterých bych jezdila a ukazovala lidem, co všechno se tam dá dělat. Spousta lidí se mě ptá na můj názor na místa, která jsme navštívila. A myslím si, že je fér, když třeba řeknu, že jsem se domluvila s Fly Dubai, že nás tam dopraví, a že je to společnost, která má hodně zajímavé destinace.
Nefungují tam mobilní telefony ani kreditky. Je to v poušti v Nevadě a za mě to je nejlepší místo na Zemi. Vypadá to tam jako na Měsíci a můžete tam potkat i hollywoodské herce. Loni jsem tam potkala Caru Delevigne, Katy Perry a Leonarda Dicapria. Nejsou tam žádné VIP zóny. Vyčistíte si tam hlavu.
Já měla šílený absťák! Hlavně první dva dny to bylo strašné. Internet mi hrozně chyběl, ale jinak jsem pořád na mobil fotila!
Vlastně jsem byla asi všude kromě Grónska a Austrálie. Tam bych se chtěla podívat moc. Austrálie by sedla k mému životnímu stylu a navíc se mi hrozně líbí surfaři. A klidně bych tam chtěla i žít.
Funguju převážně online, takže by to šlo. Miluju ale Prahu strašně moc! Mám skvělý byt na Louis Výtoni (na pražské Výtoni pozn.red.).
Mě nabíjí i ti lidi zpátky a hrozně mě dobíjí sport, jóga, meditace. Já jsem hrozně hyperaktivní od malička, takže potřebuju zklidnit. A mám ráda chlapy! Call me Samantha Jones!
No vlastně ani ne. Chlapi mě vysávají. Měla jsem na ně docela smůlu.
No to mě asi čeká. Kdybych odjela do Austrálie, tak vůbec nevím, co by bylo s Bloges. Už to máme zajeté, pořádáme markety s prodejem oblečení, a teď v listopadu to bude můj první krok, kdy se zbavím všech věcí. Pokud se neprodají na charitu, tak je věnuji dětskému domovu. Bude to úleva, až se toho zbavím.
Nikdo to vlastně nepotřebuje. Nejhorší na mé práci je to, že si oblečení vezmu jednou a už si ho vzít na sebe nemůžu. Je to hrozně neekonomické a neekologické.
Já myslím, že jsem k tomu jsem měla dojít. Za půl roku mi bude třicet, a tak i přemýšlím, jakým člověkem bych chtěla být v nějaké další dekádě.
Mě lidi buď nesnáší nebo milují. Mám to už od školky a tak nějak jsem si na to zvykla. Ti, co nemají být v mém životě, tam nejsou. A ti, kteří tam být mají, tak tam jsou. Lidi hrozně dají na první dojem, který já mám asi úplně nejhorší. Buď mě budou chtít poznat, nebo nebudou. Za tu dobu, co jsem v šoubizu, jsem si prošla těma nejhoršíma hateama a teď už vlastně můžu jenom překvapit.