Uzavřít šílenou sázku se synem nebo vyběhnout v trenýrkách ven, aby dohonil popeláře, pro něho není žádný problém. Roman má všechno, jen ne nudný život. V rozhovoru pro Luxury Prague Life prozradil, proč už nemá tolik času na sport, kdo má hlavní slovo u nich doma, ale také jaké jsou jeho plány do budoucna.
Asi bych toho času potřeboval víc, ale nedá se nic dělat. Snažím se to udělat tak, abych si ten čas našel. Je to složité hlavně v zimě, aby měl člověk kam vyjet a mohl trénovat.
Na ty mám docela čas. Fotbálek si občas zahraju a také chodím běhat a posilovat.
Musím. Když jsem skončil s vrcholovým sportem, tak ještě nějakou chvíli se to drželo. Osm měsíců jsem nemusel nic nedělat. Pak to bylo ale znát. Teď je to znát ještě víc, protože přeci jen je to už nějaký ten pátek. Za chvíli už to bude čtyři roky. Teď už si to hlídám. Už zase běhám a posiluju a snažím se dobře jíst, abych se z toho dostal.
Asi je. V rámci normální populace to je v pohodě, ale když je člověk na něco zvyklý, tak mu to pak vadí.
Dá se to tak říct, ale já jsem celkově špatně jedl a moc jsem neběhal, protože jsem nenašel čas a ani chuť. Teď už jsem zase zpátky. Skočil jsem do toho a navíc mám sázku se synem.
Já už ani nevím, jak to vzniklo. Byla to trošku legrace. Říkal jsem, že budu mít znovu pekáč buchet a syn řekl, že maximálně tak buchet se šódó. Tak jsem řekl, že do července ho budu mít. Vsadili jsme se, že když ho mít nebudu, tak mu dám pět tisíc, když budu, tak on mi dá pět set. Ještě jsem to ale podmínil tím, že musí mít prospěch maximálně 1,8. Je v osmé třídě, tak to je snad docela dobré.
Nevím, jestli jsem neměl být ostřejší, protože teď měl 1,7 a měl jenom čtyři jedničky. Hudební výchova, výtvarná výchova, tělesná výchova a občanská.
No počkej! Kdyby neměl jedničku z tělocviku, to bych mu dal! Když trošku zamaká v angličtině, tak by si mohl zlepšit skóre.
Dokážu. Spíš ale tak, že to člověk podcení a najednou zjistí, že to je špatně. Zase ale mám opravdu tu výhodu, že když si řeknu: "Tak, teď to opravdu dodržím a půjdu si za tím", většinou to opravdu dodržím.
Asi nejde říct, že bych si teď za něčím šel. V současné době je to tak, že se spíš soustředím na to, co dělám, abych to dělal dobře. V golfu měním trenéra, aby to bylo ještě lepší.
Nebyl špatný. Byl výborný. Trošku jsme se ale domluvili s mým týmem, který chtěl, abych to změnil. Tak jsem si řekl, že třeba mě to posune dál. A co se zpráv týče, tak jsem si našel na internetu nějaké cvičení a od té doby, co ho dělám, se tam cítím zase o něco komfortněji. Ono je ale stejně pořád co zlepšovat. Ve zprávách, tam ty cíle kromě zlepšování asi jiné být ani nemůžou, ale u golfu, jakmile se zlepším, tak budou vidět výsledky.
Já jsem nebyl nervózní z toho, co lidi psali nebo říkali, protože nejsem slepý a hluchý, abych věděl, že to na začátku opravdu nebylo dobré. Ta příprava byla ale strašně krátká. Začal jsem s něčím, o čem jsem nevěděl vůbec nic. Bylo to, jako by hodili doprostřed rybníka někoho, kdo neumí plavat. Buď plav a nebo se utop! Tak já zatím plavu.
Tam to bylo hlavně o tom, že za sebou nemám žádnou průpravu v rádiu, kde bych se vymluvil nebo reportážích, kde bych zjistil, co mi vyhovuje nebo nevyhovuje. A to třeba i před kamerou. Ta posloupnost mi tam chyběla. Na všechno jsem si musel přijít sám a stále ještě přicházím.
Ve sportu ne.
To, co jsem zkusil v moderování, tady nejde. U moderování jsem vlastně z okresního přeboru šel rovnou na olympiádu. Ve sportu, když jsi na okresním přeboru, tak nemáš výkon na olympiádu a nikdo tě tam nevezme. Ve sportu ta posloupnost musí být.
Já si hlavně myslím, že žádný idol nejsem. Lidé rádi vzhlížejí k někomu, kdo něco dokázal ve svém oboru a o to víc, když je to ve sportu číslo jedna, což atletika určitě je. Za idola jsem se ale nikdy nepovažoval a když jsem dělal atletiku, tak mi to bylo tak nějak jedno. Teď, když dělám v televizi, mě to těší.
To nevím! Možná jedině, kdybych ty zprávy moderoval v těch trenýrkách, pak by asi opravdu stoupla. Překvapilo mě to ale. Taková blbost a jak to lidi zajímalo. Dnes ty sociální sítě, to je šílená věc. Přišlo mi to ale vtipné. Když už jsem za těmi popeláři vyběhl a syn mě vyfotil, tak jsem si říkal, že to na ten Facebook hodím.
Ne. Vyběhl jsem tak poprvé a byla to svým způsobem náhoda. My tam bydlíme dvanáct, třináct let, takže se mi několikrát stalo, že tu popelnici člověk vytáhnout zapomene. Mám na to aplikaci v telefonu, která mi to připomíná, ale i tak člověk někdy zapomene. Odpadu bylo hodně. Mám sice ještě jednu nemovitost, kam ho můžu odvést, to se mi ale nikdy nechce. Takže když manželka křičela, že jedou popeláři, tak jsem si uvědomil, že jsem tam tu popelnici nedal, hodil jsem na sebe jen bundu, obul se do bot a běžel.
(smích) Tím, že nevybíhám pravidelně, tak žádné zpestření není.
Komplimenty má každý rád. Naštěstí ale umím rozlišovat dva typy komplimentů. Od někoho, o kom vím, že mě obdivuje a od někoho, kdo tomu rozumí nebo má ke mně normální vztah. Když je kompliment moc velký, víš, že to je přehnané. Pak jsou tady ale pochvaly, které přijmeš. Myslím ale, že je nejen dobré to chválení, ale i kritika.
Je to stejné jako s těmi komplimety. Stejně jako jsou lidé, kteří mě pochválí za každých okolností, jsou i lidé, co mě zkritizují za každých okolností. I kdybych udělal cokoliv. Nad takovou kritkou jen lehce zapřemýšlím a spíš ji vypouštím.
Asi když mě zkritizuje někdo z mých blízkých a to se pak člověk opravdu zamyslí nad tím, jestli to tak je a pak se z toho může poučit a vzít si z toho něco dobrého.
Od malýho to beru dobře. Třeba co se módy týče. Mladej má narozdíl ode mě vkus.
Čtrnáct. Od něho kritiku fakt beru. Možná i kolikrát víc než od manželky, protože žena je někdy až moc kritická.
Obléká mě manželka. Ona i syn mají pro módu cit. Dcera to asi bohužel podědila po mně, že si s módou netyká.
To je těžké. Asi já. Ale jen v těch důležitějších věcech a těch je málo. Ve všech ostatních manželka. To jsem si uvědomil, když jsme si zařizovali dům. Nejprve jsme se hádalli, co vlastně koupíme a jak ho vybavíme. Když jsme ale zařídili dva pokoje, tak jsem si uvědomil, že máme stejný vkus a i kdybychom neměli, tak přeci jen ta žena je v domě častěji a uvědomil jsem si, že když to nechám jen na ní, tak to stejně nebude špatně a bude se mi to líbit. Tak jsem to nechal celé na ní.
Manželka je naštěstí v tomhle stejná jako já. Je rozumná a skromná. Myslím, že luxus má hlavně v tom, že skoro každý měsíc se mnou někam jede. Buď jedeme sami nebo s dětmi. Může to být do Itálie, Španělska, na hory… Takže to si myslím, že je pro ni luxus.
Nejsem úplně člověk, který by luxus vyhledával. Jsem docela konzervativní typ. Třeba kamarády, co mám, mám ze svých dětských let. Nepatřím zrovna mezi nejbohatší, ale mezi těmi bohatšími mám také přátele. Myslím si, že v tom, co žiju, a v tom, co si můžu dovolit, jsem docela rozumný, abych věděl, kde to nepřepísknout. Takže si toho dopřávám ve vlastních mezích. Dokázal bych si představit ještě větší luxus, ale do toho se mi ani nechce. Pro mě je stejně největší luxus, když je člověk spokojený.