Rychlá zpověď – „srdcař“ Jan Pirk: Veterány pouze sbírá, sám se tak ale necítí
Nejslavnější český kardiochirurg Jan Pirk oslavil nedávno úctyhodnou sedmdesátku. Přestože už je dávno v důchodu, do typického důchodce má hodně daleko. Jeho diář je i nadále doslova plný k prasknutí. Kromě náročných operací se ale ještě velmi aktivně věnuje sportu, svým vnoučatům a velké vášni v podobě historických vozů. Člověk by řekl, že jeho den musí mít alespoň čtyřicet hodin. Přesto si ale udělal čas na rozhovor pro Luxury Prague Life.
Nedávno jste oslavil životní jubileum, jaké byly oslavy?
Narozeniny byly krásné, ale na druhou stranu, ona to není žádná sranda, když je člověku už sedmdesát, ale s tím nic nenadělám. Ale byly krásné, slavili jsme je na několikrát. Manželka je měla totiž také, jsme stejně staří, já jsem tedy o deset dní starší. Slavili jsme je společně. Dárků bylo hrozně moc a všechny byly krásné, ale dva byly nejkrásnější. Jeden, který jsem dostal od pana ředitele a ekonomického náměstka – francouzské závodní kolo z roku 1927 a druhý extra dárek byl, že mi rodina nechala udělat lyže. Design navrhl jeden ze synovců. Je to model Pirk 70 a jsou na nich podpisy všech členů rodiny. A že je moje rodina skutečně početná.
Pane doktore, já si v sedmdesáti letech představuji staré lidi, co sotva chodí. Vy absolutně vybočujete z téhle reality. Jakým všem sportům se tedy kromě běhání, kterým jste známý, ještě věnujete?
No v těch sedmdesáti se už tolika sportům nevěnuji. Ale kromě běhání se ještě hodně věnuji běhání na běžkách a triatlonu. Těmto sportům se opravdu věnuji.
A jsou tam stejně staří lidé jako vy?
V běhání ano, na běžkách taky. V triatlonu už nás moc takhle starejch není. (smích)
Jak je to možné, že pořád vypadáte takhle skvěle a fungujete jako dvacetiletý člověk?
Tak, jak vypadám, tak za to může samozřejmě genetika - kromě toho že se nepřejídám a nejsem tlustý. Denně ráno cvičím, posiluji, protože starší lidé velice snadno ztrácí svaly.
A na kolik se cítíte?
To je těžké říct. Když běžím tu samou trať, tak se cítím každý rok o dvacet vteřin pomalejší. (smích) Takhle měřím já čas. Třeba když jsem naposledy běžel Velkou kunratickou, kterou jsem běžel už pětatřicetkrát, tak to vidím, že jsem každý rok skutečně pomalejší o dvacet vteřin.
Pořád se ale nemůžu zbavit pocitu, že člověk v sedmdesáti chce mít klid, koukat na televizi, číst knížky, ale vy tady v tom IKEMu pořád jedete „strašný bomby.“
(smích) Pořád jedu strašný bomby… V důchodu ale jsem, důchod já pobírám.
Gratuluju. Já nebudu mít žádný.
(smích) Důchod beru, protože jsem si na něj vydatně přispíval celý život, tak proč bych ho nebral. Pracuji ale na plný úvazek a nemám už tolik starostí, jako jsem míval dřív, když jsem býval přednostou kliniky. Takové ty všední starosti, jako dodržovat rozpočet, nebo že nejsou doktoři, nejsou sestry… Tyto problémy já už nemám, proto mám podstatně méně práce a mám jenom vlastně tu hezkou práci. To znamená, že operuji. Na dnešek jsem začal operovat v deset večer, skončil jsem v pět ráno a v osm už jsem byl zas na sále. Operuji opravdu hodně. A kromě toho mám čas si číst odborné časopisy a věnovat se přednáškové činnosti. Mám čas na to, co mě baví.
Jak tohle můžete vydržet?
No já už nechtěl sloužit, protože jsem starej. A jeden kolega odešel dělat přednostu na Vinohrady, takže nás bylo o jednoho méně. Tak jsem řekl – dobře, tak já budu brát dvě všední služby měsíčně. A už jsem pověstný tím, že o mých službách se vždycky celou noc operuje, takže se mnou už nechce nikdo sloužit. (smích)
Pojďme se tedy pobavit o vašem volném čase. Byť podle mě žádný nemáte…
Ale mám. Volný čas si snažím užívat. Třeba nedávno jsem byl na dobročinné pětidenní akci. Vybírali jsme peníze na rehabilitaci onkologicky nemocných dětí, jezdíme na kolech s Josefem Zimovčákem – on jezdi na tom vysokém kole, my ostatní na normálním kole, jezdíme po republice, sbíráme peníze. A volal jsem z té cesty manželce a ona mi říká, že si už připadá jako vdova, protože já nejsem věčně doma. Takže aktivit mám skutečně hodně. Ale třeba dneska, až si tu my dva dopovídáme, tak jedu domů. Myslel jsem si, že si zdřímnu, ale to nestačím, protože od pěti hodin slaví moje nejmladší vnučka druhé narozeniny. Takže máme zahradní slavnost.
Nahráváte mi na otázku. Jaký jste dědeček?
Já bych se vnoučatům strašně rád věnoval víc, ale ten čas fakt není. Nemám ani jeden volný večer, abych něco neměl. Ale těm malinkejm se hodně věnuje manželka, která je v důchodu a hlídá. Je to babička na plný úvazek. Hlídá, aby mladí mohli být v práci. Nejstarším vnoučatům bylo už šestnáct a nejmladší jsou tedy dva. Jsou v tomto rozpětí, takže s každým si užívám podle jeho věku.
Jeden z těch nejstarších se věnuje atletice, hrozně ho to baví, tak jsem s ním byl tuhle běhat v lese. Teda ne, že bych mu stačil, ale měřil jsem mu úsek. Druhá vnučka hraje na flétnu, léta chodí do dramatického kroužku a pořád by chtěla být herečka. Hraje ochotnické divadlo už fakt dlouho. Jiný desetiletý vnuk hraje tenis a představte si, hrál zápas, který trval tři hodiny a šest minut. To vydržel! Takže s každým se bavím a trávím čas takovým způsobem, jaký oni preferuji, děláme, co je baví.
Uvědomují si vaše vnoučata, že mají slavného dědečka?
Ne, neuvědomují. Říkají mi dědoure. Já bych to ani nechtěl. Nemyslím si, že by mě vnímala jako osobnost, a já jsem rád. Jsem jejich děda.
Ještě mě zajímá, jestli tu někde je osobnost jako vy, kdo vás jednou zastoupí a bude to druhý Pirk.
Podívejte se, ten nemůže být jako já. Musí být lepší než já. Kdyby žáci nebyli lepší svých učitelů, tak by na světě nebyl pokrok. To si musí každý soudný učitel uvědomit. Já jsem velice spokojený s tím, kdo po mně převzal kliniku. Zatím se mu snažím pomáhat, pokud o to stojí.
Na co jste nejvíc pyšný? Co se vám nejvíc povedlo ve vaší kariéře?
Člověk má mít pokoru ke svému oboru, aby ho to drželo při zemi. Ale jestli jsem na něco fakt pyšný, tak je to tým, který se nám tu povedlo vybudovat. Že jsme největší kardiocentrum v České republice, které má úroveň srovnatelnou s jakýmkoliv jiným světovým centrem, že sem jezdí doktoři z celého světa na školení a že absolventi výcviku v IKEMu šéfují na kardiochirurgiích po celé republice. Já si myslím, že to je něco, na co IKEM může být pyšný.
Stal se případ, kdy jste byl s rozumem v koncích?
Ano, jsou takové případy, jako třeba můj tatínek, který tu zemřel. Dostal masivní mozkové krvácení a s tím si neví rady nikdo. To jsou onemocnění, která jsou nad naše možnosti.
Myslíte, že se to někdy změní?
Ne, to ne, lidé nikdy nebudou nesmrtelní…
(smích) Tak jsem to nemyslela…
Já vím. Samozřejmě my dneska zachraňujeme lidi, o kterých se nám před pětadvaceti lety ani nezdálo, že by něco takového šlo zachránit. Na konci devatenáctého století slavný německý chirurg Billroth řekl, že chirurg, který sáhne na srdce, ztratí úctu svých kolegů, protože si mysleli, že žádná rána na srdci se nemůže nikdy zahojit. A vidíte, že může. Vývoj šel rychle dopředu.
Víte, kolik lidi jste zachránil?
Máme počítačovou evidenci až od roku 1993, což je zhruba 6000 pacientů, ale poslední dva roky jsem to nepočítal. Máme statistiku, kolik jsem udělal transplantací srdce. Je jich kolem 280. Co ale bylo mezi lety 1983 a 1993, to se už nedá dohledat.
Léčíte i doma, když má někdo chřipku třeba?
Tak trochu, ale hlavní doktor u nás doma je moje sestra, která je praktický lékař. Oni říkají, že ségra umí medicínu, ale já nic. (smích)
Odbočím – co móda? Jste totiž švihácky oblečený…
Jo? A to mi žena vynadala, že nosím tyhle staré široké kalhoty, že dneska se nosí úzké a proč v tom pořád prý straším. (smích)
Takže váš největší módní guru je manželka?
Asi ano. Já se snažím chodit do práce kulturně, protože si myslím, že to patří k tomu zaměstnání. Takže člověk se obléká podle příležitosti. A když jde někdo na operaci se srdcem, tak to je velká událost v jeho životě, významná a když jenom vidí, že k němu lékař přijde v čistém, bílém plášti a civilně oblečený, tak to tomu taky dodává důležitost. Pacient se cítí dobře, když si s ním takhle upravený lékař před zákrokem povídá, naváže se tak lepší kontakt.
Ale jinak na chatě chodím jako hadrák. Když jezdím velorexem, tak takhle oblečený bych nejel.
Vidíte, ta vaše historická auta, kolik už jich máte?
Mám jich asi … Velorexy mám asi čtyři, ale těch aut je do deseti. Mám ale i deset motorek.
To je ale také náročný koníček…
Ano, to je náročný koníček. Já jsem se na důchod připravoval, protože jsem sledoval své kolegy, učitele, kteří práci zasvětili celý život tak, jako já a když to skončilo, tak nevěděli, co dělat dál. Pluli zde jako tělo bez duše… Tak jsem si říkal, že až skončím s chirurgií a sportováním, s tímhle budu muset také jednou skončit. Nejde to donekonečna. S ženou máme i takovou úmluvu, teda to mi nařídila, že až jednou budu v nějakém závodě poslední, tak skončím a přestanu závodit. Tak jsem si říkal, že si musím najít koníčka, který člověk může dělat napořád. Tak to začalo. Ty staré stroje jsou tak nádherné.
Teď jsme s profesorem Pafkem pozvaní do Tater na sraz veteránů pořádaný na počest 100 let Československa. Jedeme se starými motorkami. Těším se.
Říkal jste, že vaše manželka je stejného věku, určitě jste měli nějaké výročí.
Měli jsme, teď to bylo 48 let.
Ufff… máte nějaký recept na dlouhotrvající manželství?
(smích) Musíte mít tolerantního partnera.
To je všechno?
No…
Jak oslavíte padesátku? To už je zlatá…
Víte co… Když jsme na svatbě měli svatební menu, to byla taková knížečka. Dodnes ji máme a na zadní stránku si píšeme každý rok, jak jsme oslavili výročí svatby. Ze začátku jsme to tam psali a pak se tam najednou objevilo: „Zapomněli jsme“, nebo „Zapomněl/a jsem“… Takže si teď navzájem chystáme překvapení, kdo na to nezapomene. (smích)
No a teď se to proláklo. Jeli jsme na chatu autem, mám handsfree a volala paní sekretářka a říká: "Pane profesore, nezapomeňte, že zítra máte výročí svatby!" (smích) Ale protože jsem to měl napsané v diáři, tak jsem to věděl.
Na tu padesátku máte ještě čas vymyslet nějaké překvapení.
Ano, to je ještě čas. Manželka říkala, že když už to se mnou vydržela tak dlouho, tak teď už mě nevyhodí.
Co byste si chtěl ještě splnit, pracovně?
Nevím… já bych chtěl, aby každá další operace dopadla dobře.
