Rychlá zpověď – světově proslulý blázen Slava Polunin: Duchem je mi stále deset let

Proč jste se rozhodl být blázen?

Když jsem byl malý, v televizi jsem sledoval Charlieho Chaplina. A rozhodl jsem se, že chci být jako on. Šťastný. Že se chci smát, dělat vylomeniny, že chci, aby se smáli i ostatní. Tak jsem se rozhodl, že prostě budu šťastný a učiním šťastné i ostatní.

Co si o tom myslelo okolí?

Když jsem vystupoval, tak se to lidem líbilo, ale když jsem se jako blázen choval doma, tak s tím samozřejmě měli problém. (smích) Ale zvykli si všichni.

Nechtěli na vás poslat doktory nebo zavřít do blázince?

To ne, ale ve škole s tím měli problém, několikrát mě chtěli i vyloučit.

Pronájem bytu 3+kk - Praha 1 - 108, Praha 1

Zobrazit nemovitost

To jste tenkrát ale byl mladý a spousta mladých lidí nějakým způsobem rebeluje. Věděl jste už tehdy, že se budete živit bavením lidí i v dospělosti?

Motivovalo mě k tomu okolí, kterému se moje bláznovství líbilo. Takže jsem dělal všechno proto, aby se tak stalo.

Jak vymýšlíte svoje scénky a vystoupení?

Stejně jako malé dítě si rád hraji a z toho to vychází. Pro mě je to hra a moje pomůcky jsou mými hračkami. Nic v životě neberu s vážností.

Bude vám sedmdesát let. Máte pocit, že jste někdy v životě dospěl?

Duchem je mi stále deset let.

Dokážete ale fungovat jako běžný člověk, který chodí na úřady a dokáže vyřizovat věci?

Tyto věci mě moc nezajímají, raději si užívám života, v tom vidím smysl. Proto vnímám život jako hru, i když jdu do banky, stále je to pro mě forma určité hry.

Proč jste z Ruska odcestoval do Francie a tady vybudoval fantazijní svět?

Nedá se říct, že bych vycestoval z jedné země do druhé, celý svět je mým domovem. Mám projekty v Moskvě, Petrohradu, Paříži i v Londýně. Neustále mezi nimi cestuji. Vnímám to tak, že celý svět i vesmír je mým domovem.

Můžete popsat, co vše u vás lidé najdou?

Jednou jsem přečetl knihu od Jevreinova, který píše, že život je divadlo a divadelním představením. Tato teze mě zaujala a vycházím z ní. Hledal jsem zázemí po celé Evropě i Americe, kde by bylo nejlepší vytvořit mou laboratoř. Po dlouhém hledání jsem zjistil, že nejvhodnějším místem je Francie.

A proč?

Kultura jídla! Francouzi mají vynikající kulturu jídla. Dostali se tak na vyšší úroveň života, odráží se v tom jejich smysl pro užívání si života, bezprostřednost. Francie, celá země, má celkově blízký vztah ke kultuře. Nicméně byznys a různé projekty se nejlépe dělají z Londýna. Ty nejšílenější projekty lze pak konat jenom v Rusku. To, co jinde nejde, je v Rusku povolené. (smích)

A nejsou Rusové naštvaní, že jste takový obrovský projekt přenechal Francouzům?

To ne, v Rusku jsem měl a mám spoustu jiných projektů, které dobře fungují. Například jsem tři roky měl na starost petrohradský cirkus. Spolupořádám i světové fórum v Petrohradu zaměřené na cirkus a venkovní divadlo.

Nejste unavený?

Nejsem, má práce mě naplňuje a nehodlám to nikomu přenechat. Stále jsem hladový po nových věcech a zkušenostech.

Máte děti, kterým byste předal pomyslné žezlo?

Mám dvě děti a obě působí v mém divadle. I vnuci a přátelé. Věřte tomu, že kdybychom spolu my dva strávili dalšího půl dne, tak už neodejdete a budete se chtít přidat. Věřím tomu, že každý člověk by rád žil ve světě, kde je jeho náplní práce si hrát, sám si něco vytvářet a předvádět to ostatním.

Plánujete jít někdy do důchodu?

Před deseti lety jsem byl na dovolené, to mi stačilo. Nechci ztratit ani jediný den, chci vše stihnout.

Pronájem luxusního bytu 3+kk Pařížská, Praha, Praha 1

Zobrazit nemovitost

A co znamená „vše“?

Aby každý den byl svátek, nejen pro mě, ale pro všechny.

Jak mi to popisujete, mám představu, že si musíte už ráno zazpívat, zatancovat nebo jít třeba na zahradu a něco tam vytvořit. Je to správná představa?

Nikdy po ránu netančím, nezpívám, jednoduše se posadím někam do rohu a přemýšlím, nechám putovat svou mysl. Svou myšlenkou a aurou pak dokáži k tomu tanci zlákat lidi v mém okolí. Mám velmi rád svou profesi a pilně studuji, abych vypiplal všechny detaily.

Přijedete do Prahy, ale nebude to vaše první návštěva. Kdy jste tu byl naposled a jaký dojem ve vás Praha zanechala?

Ve světě jsem našel sedm zemí, které mají svébytnou kulturu, a Česko je jednou z těch zemí. Každou zemi se snažím pochopit, například ve Velké Británii jsem strávil pět let, abych ji pochopil, ale nepovedlo se mi to.

Češi se vyznačují příjemným a zajímavým humorem. Žádná jiná země na světě nemá takové postavy, jako jsou Švejk nebo Hurvínek. Proto jsem přijel do této země, abych se seznámil s českými klauny, Kratochvílem, Polívkou, Hybnerem a dalšími. Jsou to největší klaunští avantgardisté.

Kdo je podle vás největším českým bláznem?

Bolek Polívka, ten je největší blázen.

Znáte se osobně?

Ano, já jsem ho několikrát pozval do Ruska, kam za mnou přijel.

Jakou show přivezete do Prahy?

Přivezu do Prahy Sněhovou show (SnowShow), se kterou jsem již procestoval 52 zemí. V Praze bude poprvé. V devadesátém třetím jsem ji ale už představil v Brně, v divadle Husa na provázku.

A jaké byly ohlasy?

Fantastické, české publikum je vychované na loutkových divadlech, dílech Karla Zemana a podobné. Je na to zvyklé a představení rozumí. Bylo to neuvěřitelné.

Věřím, že až příští rok v březnu přijedu do Prahy, bude to podobné. Už teď se moc těším, doufám, že se potkám se starými i novými českými blázny a pořádně si to užijeme.

Hrál jste po celém světě. Existuje nějaké místo, kde už nechcete předvádět?

Rád bych hrál všude, ale v některých zemích ještě nedokáží pochopit sdělení mých představení. V Evropě je to například Belgie, bylo tam velmi těžké získat kontakt a spojení s divákem.

Jak je to možné?

Mají jinou kulturu. Každá země má rozdílný humor.

V Česku byl dlouhé roky komunismus. Myslíte si, že i proto jsou Češi dobrým publikem? Protože jsme se vlastně dlouhé roky nemohli smát a teď můžeme?

Žádný politický režim nemůže donutit člověka přestat se smát a sebrat mu jeho humor. Naučil jsem se toho hodně od Polívky, Hybnera a dalších. To mi také pomohlo pochopit, jak myslí Češi. A také Jean-Baptiste Deburau, který se narodil v Kolíně a později žil ve Francii, to je největší mim. Napsal o něm Jaroslav Švehla a já jsem to poté přeložil do ruštiny.

Mohou být vaše představení také nebezpečná?

V roce 1971 jsem jel do Paříže. Tou dobou vyjet ze Sovětského svazu do zahraničí bylo stejné, jako letět do vesmíru. Stál jsem s otevřenou pusou a nemohl jsem uvěřit, že takové město jako Paříž může existovat, celé dny jsem chodil po Paříži a čerpal inspiraci, ani jsem z toho nespal.

A když jsem poté vyšel na scénu, tak se mi začalo mlžit před očima, ztratil jsem půdu pod nohama a začal jsem levitovat. Když jsem se probral, přátelé mě museli držet u okna, abych se nadechl čerstvého vzduchu. Nic se mi nestalo. V momentu, kdy jsem se probral, jsem se nadechl a dokončil jsem vystoupení.

O dvacet let později jsem letěl do Kolumbie, nacházeli jsme se ve velké nadmořské výšce. Při jednom z představení jsem zjistil, že se mi nedostává kyslíku, a uvědomil jsem si, že do konce představení nevydržím. A v tom divadle, kde sedělo na tři tisíce lidí, jsem začal tancovat a létat. Následující den jsem už musel požádat o kyslíkovou bombu, abych si sem tam během představení mohl odskočit se nadechnout.

Tvoří vaše publikum spíš děti, nebo dospělí?

Děti mají rády moje vystoupení, ale zakázal jsem si pro ně hrát, protože děti jsou už šťastné. Zatímco dospělí zapomněli, jak být šťastnými, ztratili cestu. Proto je potřeba jim pomoci. Jsem velvyslanec dětí, který šíří štěstí i dospělým. O tom, jak být šťastný, také přednáším na TEDu, dá se to vyhledat na internetu.

Existuje 72 pravidel toho, jak být šťastný. Prozradím vám dvě z nich. Je třeba dělat to, co vnitřně cítíte, že máte dělat, a dělat to jen s těmi lidmi, které máte touhu obejmout.

Za posledních 30 let jste přijal jen 62 nových členů do své Akademie. Proč tak málo?

Protože bereme do Akademie jen ty lidi, o kterých je napsáno dostatek knih. (smích)

Děkuji za rozhovor.