Rychlá zpověď - tanečník StarDance Marek Dědík: Do dalšího ročníku StarDance už jako tanečník nepůjdu
Každou sobotu se na nás smál z obrazovky po boku éterické osoby - farářky Martiny Viktorie Kopecké. Marek Dědík je v oblíbené taneční soutěži StarDance už doslova starý pardál, který už ví, jak to celé funguje. Jako profesionál naučí tancovat každého. Je pro něj typický široký úsměv na tváři a vždy dobrá nálada. Tu neztrácí ani přes koronavirová přísná opatření, které letošní ročník soutěže provází. Marek je sice velmi vytížený, ale i tak si na rozhovor s LP-Life.cz udělal čas a povyprávěl o slastech i strastech tance v době koronavirové.
Říkal jsi, že letošní ročník StarDance je náročnější o 250 % než ty předchozí. Jak to prožíváš, jak moc náročné to je?
Náročné to je samozřejmě s covidem, je tam obrovské riziko nákazy. Nejhorší černý scénář je, že by neměl kdo tancovat v přímém přenosu. Toho se Česká televize bojí nejvíc, a proto nás testují každý čtvrtek PCR testem a antigenem, v pátek antigenem a v sobotu zase novu celé PCR, aby se tomu předešlo. Takže jsme všichni prošťouraní.
Na jednu stranu je to dobré, že má člověk jistotu, na druhou stranu máme samozřejmě stres. Nemáme stres jen z tance a přímého přenosu, ale i jak to dopadne. Každý týden je to takové, nazval bych to Ostrov přeživších. Nikdo neví, kdo bude tancovat, jestli tam zůstane nebo nezůstane, nebo nevymění jednoho z páru kvůli nákaze. Celé to hraje roli. Myslím si, že i tak je to dost psychicky náročné, kvůli covidu je to náročné dvakrát více.
Další náročnost je, že už jsem trošku starší člověk (směje se). Už mi není dvacet pět, takže samozřejmě ta námaha a všechno kolem toho mě hodně ubíjí, a nejvíc je ochuzena má rodina. To je teď v této době trochu těžší, proto je to pro mě o 250 % horší, než jak tomu bylo v předešlých ročnících. Také proto jsem tu nabídku dlouho zvažoval, teď jsem ale rád, že jsem ji vzal, protože jsem poznal další osobu, což je farářka Martina Viktorie Kopecká. Jsem rád, že s ní tancuji. Ona je tak zvláštní, absolutně mimo showbyznys. Proto je osobnostně to setkání zase s nějakým úplně jiným člověkem, kterého bych normálně nepotkal, o to cennější.
Jaká byla tvoje první reakce, když ses dozvěděl, s kým budeš tancovat?
Letos to bylo jinak, my jsme se potkali, VIP osobnosti a tanečníci, ale nevěděli jsme, s kým budeme tančit. A já si hned na tom prvním setkání říkal, že určitě dostanu farářku (směje se). Já, takový někdy prostořeký, který řekne, co si myslí. Říkal jsem si: „No, tak to bude oříšek.“ Mám totiž takové zvláštní metody výuky, někdy používám slova jako „dělej čubku“, ale v dobrém. Tak toho jsem se bál nejvíc, jestli to vezme, nebo jak bude probíhat ten trénink celkově a jak si porozumíme. Ale musím říct, že je to velmi dobrý člověk, a je to jiné než předtím. Ona je jiná, je strašně chytrý člověk, uvědomělý, není zbrklá jako já, je strašně trpělivá. Takže to je pro mě taky na druhou stranu zase jiná zkušenost, práce s jiným člověkem.
Chtěla bych to porovnat například s Jitkou Schneiderovou, která je naopak herečka, ze showbyznysu. Martina je jiná už jenom tím, jak pomalu a klidně mluví. Co ti dala zkušenost s Jitkou a co si neseš domů od Martiny?
Od Jitky mi to dalo vítr a oheň, tam to jelo. Tam byla vášeň, bylo to tam celé, trochu podobně jako to mám já, nastavené. U Martiny je to trochu jiné. Z každého tréninku si odnáším to, že člověk si nejdřív musí nechat projít hlavou, než vůbec něco řekne, a že mnohdy nejsou důležitá slova, ale je důležitý význam těch slov. To je velký rozdíl.
A pak také trochu i ta duchovní věc. Nechci, aby to znělo, že Martina na to tlačí, naopak, vůbec nenutí nikdo do víry, ale samozřejmě to z ní jde cítit. Taková ta víra, a že dává přednost věcem nadpozemským a dává tomu i větší váhu a větší sílu. Samozřejmě ale žije normální reálný život, ráda čte a dělá jiné věci, strašně pomáhá lidem a je strašně hodná na všechny. Přijde uklízečka nebo kameraman a máme s nimi půlhodinový rozhovor. Jde z ní opravdu taková energie, že lidi za ní chodí, mnohdy asi většinou když mají splín.
Svěřovat se?
Svěřovat se. Opravdu je zajímavé se s ní potkat a nedivím se lidem, že se s ní chtějí potkat. Protože je něco jiného, když se s ní potkáte, a když ji vidíte v televizi. Už tam to působí, naživo je to ale skoro dvojnásobné. My ve StarDance díky Martině máme vždy před přenosem takové kolečko.
Mám pocit, že to Marek Eben prozradil v jednom z dílů...
První takový návrh na to měl Honza Cina, ale samozřejmě Martina tam každý týden promlouvá, má takovou malou řeč, držíme se za ruce a je to strašně moc hezký. Je to emotivní, některé ty holky málem až brečí a vůbec je to takové citlivé. Opravdu to vezme člověka do úplně jiné sféry než do té, co žijeme a jsme reálně tam. Plus ten stres, co tam máme...
Každý z účastníků StarDance vždycky říká „je to moje nová rodina“. Vydrží vám to i po StarDance? Zvlášť u tebe, když už jedeš několikátý rok v řadě?
Myslím si, že tím, že už jsem tam popáté, prožívám to trochu jinak. Ale rozumím těm VIP osobnostem, protože oni jsou tam jen jednou, že je to tak semele. Zaprvé jsou to velké emoce, za druhé dělají většinou to, co neumí, nebo v tom nejsou dobří. Zažijí kritiku i úspěch, proto se to takhle tmelí dohromady, protože mají všichni stejný cíl, učí se stejné tance, jsou na tom stejně.
Vztahy jsou opravdu velké. Nějakou dobu po StarDance se schází celá parta lidí, potom z toho vzniknou menší přátelství, někteří lidé se tam najdou a mají přátelství delší dobu, pak si myslím že to vydrží. A tím je StarDance kouzelná. Já osobně bych se se všemi těmi lidmi v životě nepotkal. S tanečníky se občas potkáváme, učí se ve studiích nebo jsme spolu nějakou dobu tančili. Ale s VIP hosty je to jiné, jsem ve StarDance popáté, takže s padesáti VIP osobnostmi bych se nikdy nepotkal. Hlavně je zažiji trochu jinak než v televizi nebo na divadle. Tam ten osobní kontakt je. A ve stresu ti lidé moc dlouho nemůžou nic předstírat, moc dlouho se tam nedá něco hrát nebo něco připravit, protože my bychom to viděli a člověk by se v tom cítil špatně.
V jednom našem rozhovoru jsi říkal, že každý umí tancovat. Pořád si to myslíš?
Pořád, a asi se to nezmění. Myslím si, že každý se naučí tancovat, protože každý umí tancovat. Druhá otázka pak samozřejmě je, jak umí tancovat. To pak záleží na píli. Myslím si ale, že i někdo kdo necítí rytmus, tak když nebude tančit přímo cha-chu, tak může tancovat své pohyby na nějakou hudbu a nějaký rytmus trefí. Dá se ale naučit i cha-cha, kdyby to trénoval dlouho.
Už jsi měl taneční partnerku, nebo někoho koho učíš, ať už ve StarDance nebo jinde, kdy sis říkal, že tuhle to prostě nenaučíš?
Často si to říkám (směje se), ale málokdy to vyslovuji. Tím, že jsem odborník, tak mně stačí malá chvíle a poznám, na které úrovni je ten člověk s koordinací pohybu, který je pro tanec klíčový. Mnohokrát se mi ale stalo, že po dvou třech měsících práce mě ten člověk překvapil, že se to dá naučit. Ale někdy ne (směje se). Já to ale zase beru jako výzvu. Komu to nejde, nelámu ho úplně přes koleno a neučím ho složitosti, ale jednodušší věci, aby to zvládl a měl z toho radost.
To je jako když rodiče přihlásí dítě na tanec, a po nějaké době mu řeknou, ať jde raději hrát šachy. Dítěti se nakonec uleví, že bude moct dělat něco, v čem je dobré a není to pro něj ztráta času…
Za nějakou dobu by to měl dobrý trenér říct. Já to někdy řeknu – tohle bude to trvat déle nebo že to nepůjde. Je to těžké samozřejmě se s tím vyrovnat, jak pro rodiče, tak i pro mě, že ztratím tu svěřenkyni, svěřence nebo pár. Ale někdy to dojde tak, že už se to musí říct.
Kromě StarDance máš spoustu jiných aktivit. Jaké?
Učím tancovat profesionální taneční páry, kdy oni každý den trénují a já jim dávám individuální lekce, pak je seminář. K tomu se váže moje výuka na zahraničních kempech, které jsou v létě nebo v zimě, třeba do Itálie jezdím co druhý měsíc učit. To je má profesionální stránka. Plus do toho porotcuji profesionální soutěže, jako je mistrovství České republiky.
A pak je druhá odnož, kdy učím „normální lidi“ tancovat, a to jsou kurzy pro děti, manželské páry nebo individuální kurzy, někdy chtějí tančit tzv. Pro-Am, to znamená, že ženy si zaplatí lekci se mnou a já s nimi tančím jako ve StarDance, ale učím je těžší kroky, individuálně. Pak je i možnost, že s nimi můžu jet na soutěž, existují soutěže v Pro-An. A pak dělám i svatební tance, choreografie. Dále ještě vystupuji, plesy nebo večírky, co se dá.
A kdo je tvoje partnerka na vystoupení?
To záleží, kdo si co objedná (směje se). Takže buď je to má manželka, nebo profesionální tanečnice, protože s mojí ženou jsme nikdy na soutěžích netancovali. Nebo jsou to pak VIP osobnosti ze StarDance.
Moje další otázka by byla, jestli ještě soutěžíš.
Ne, už jsem soutěžní kariéru ukončil. Už bych se k tomu nikdy nechtěl vrátit.
Proč?
Protože se mi život úplně změnil a posunul jinam. Tím, jak jsem od dvanácti let pořád dřel a neměl jsem moc volna, kamarády ani takový normální život, co všichni zažívají, tak jsem to chtěl. Taky jsem chtěl rodinu, které se člověk musí věnovat. Přešel jsem do jiného levelu, a to mě baví. Baví mě, co dělám a jak to dělám. A znovu se týrat, vypěstovat si kondici, to není za měsíc, půl roku rok by trvalo, než bych se do toho zpátky dostal. To už se mi nechce, ani nemám tu chuť. Necítím v sobě tu potřebu, ani mi to není líto, což jsem rád. Jsem spokojený. Vystoupení je něco jiného, to je pro radost. Můžu si tam dělat cokoliv, zvedačky, vybrat si hudbu jakou chci, dělat co mě baví, a nejen otrocky, sportovně dřít.
Předtím jsi říkal, že už taky nejsi nejmladší. To všechno, co děláš, co jsi mi teď vyjmenoval, je taky ale fyzicky náročné. Jak dlouho to hodláš dělat?
Fyzicky náročné to samozřejmě je, ale já mám hodně energie. I proto mi rodiče vybrali na sport, a udělali dobře. Mám v sobě pořád hodně energie, ale je pravda, že mi teď už někdy dochází. Koronavirus to myslím ve správný čas trochu zastavil a utnul, že jsem měl čas se zastavit, jednak být doma, ale si i uvědomit, že už toho bylo moc. Mnohdy jsem jel dvě vystoupení, potom jsem učil a pak zase jel dál. Nejhorší jsou ty přejezdy, není to jenom o tom někde něco odtančit, ale i to odřídit. Další věc je, že doma to člověk plánuje a organizuje, a to taky bere sílu a energii.
Byl jsem v zápřahu stále, a už to takhle nechci. Takže už to určitě takhle nebudu dělat. Budu ty věci selektovat a bohužel něco ztratím, něco nebudu dělat nebo to nezažiji, ale už se to nedá.
Řekl jsi, že rodiče udělali dobře, když tě dali na sport. Jak se vyvíjí vaši kluci, půjdou ve vašich šlépějích?
Starší Bertram myslím že moc ne. Samozřejmě nějak skáče, ale nevidíme tam něco z tance. On rád běhá, chodí na sport. Je taky aktivní, protože i moje manželka má energii, takže naše děti jsou obě dvě velmi aktivní, a mají být po kom. Bertram bude sportovně nadaný, ale nebude to tanec. Mladší Dorian, tam byly trochu náznaky – když pustíme hudbu, je tím zaujat, začne skákat, ale bráníme se tomu. Nechceme, aby dělali tanec, spíš ať dělají nějaký jiný sport. Ale samozřejmě kdyby k tomu došlo, nebudeme mu bránit.
Nechcete, aby ani jeden z nich tančil? Teď jsi mě překvapil.
Přemýšlel jsem o tom, jestli by to bylo správné nebo ne. Na jednu stranu asi ne, ať si svoji cestu vyšlape. Já jsem tanečním systémem prošel, tak bych se asi nějakým radám neubránil, ale na druhou stranu bych věděl, do čeho jde. Věděl bych, jaké to je prostředí, protože jsem tím prošel, a pro to bezpečí dítěte bych věděl, co ho čeká. Kdyby dělal judo nebo jezdil na kole, tak nevím, jak to celé funguje. To by bylo plus, že se v tom orientuji, bylo by to bezpečnější. Ale člověk nikdy neví.
Letos je to tvoje pátá StarDance, účast jsi hodně zvažoval. Když přijde nabídka na další ročník, půjdeš do toho znovu?
Jsem rozhodnut, že jako tanečník ji nevezmu. Kdyby přišla v rámci StarDance nabídka na něco jiného, na choreografa nebo být v porotě, nad tím bych uvažoval, to bych možná i vzal. Byla by to pro mě zase nějaká výzva, něco jiného. Ale jako tanečník už ne. I když nevím, kdyby tam byla Lucie Bílá nebo Ewa Farna a chtěly by Marka Dědíka, to by asi bylo něco jiného… (směje se).
