Rychlá zpověď - vítězka Elite Model Look roku 1992 Martina Šmuková: Jako prezident by se mi líbil Marek Eben
S Martinou Šmukovou jsme se setkaly před čtyřmi lety a byla radost s ní mluvit. Tentokráte jsme se potkaly na filmovém festivalu v Karlových Varech, kde uspořádala krásnou charitativní akci pro svou nadaci Pink Bubble. Za ty čtyři roky je snad česká modelka ještě krásnější. A také vyklidněnější. V rozhovoru pro LP-Life.cz se modelka, historicky první česká vítězka modelingové soutěže Elite Model Look a maminka dvou dospívajících chlapců svěřila, že na „stará“ kolena se učí konečně říkat lidem ne a dělat si více času sama pro sebe.
Jsme spolu ve Varech, kde se vám povedla velmi pěkná věc. Popište, co to bylo za den.
Ještě to teprve vstřebávám, protože se podařilo něco neuvěřitelného. Ani jsem nečekala, že to dopadne tak hezky. Dostali jsme od Jiřího Bartošky a Kryštofa Muchy pozvání, abychom se stali součástí oficiálního Přípitku pro dobrou věc, který v úvodu festivalu pravidelně pořádá Moët & Chandon. Bylo to dost spontánní, měli jsme dostat tento prostor až příští rok, ale změnil se termín festivalu a my jsme té příležitosti rádi využili.
Mám hrozně ráda Vary, jezdívávala jsem sem pravidelně. Ale už skoro 15 let jsem tu nebyla oficiálním hostem. S Pink Bubble jsme tu byli před pár lety na krásné akci Oranžové kolo pod záštitou Nadace ČEZ, a bylo to moc fajn. Teď jsem tady ale zůstala déle, a měla tak možnost se setkat se spoustou fajn lidí, které jsem dlouho neviděla.
Značka Moët & Chandon nám věnovala šestilitrovou zlatou láhev šampaňského. To se tu děje tradičně, podepisují se na ni všechny filmové hvězdy a za každý podpis garantuje značka Moët&Chandon pro neziskovku peníze. Na konci festivalu nadace navíc dostane možnost lahev vydražit. Před festivalem jsem si plánovala, kde a komu ji potom budeme prezentovat, ale jeden dárce za ni nabídl pět set tisíc přímo na místě, takže další dražba nebude a naše láhev už má nového majitele.
Kdo tu lahev všechno podepsal?
Podpisy jsou to opravdu hvězdné – Sir Michael Caine, Ethan Hawke i pirát Johnny Depp.
A vy za ni dostanete půl milionu?
Je veliká, zlatá, popsaná vzácnými autogramy... Ale stejně si nemyslím, že je to jen o lahvi jako takové. Našel se někdo, kdo, když má prostředky a může je utratit v podstatě za cokoliv, tak pomůže a dá je na dobrou věc. To je úžasné.
Znáte toho člověka, nebo je pro vás cizí?
Potkali jsme se poprvé.
Chce zůstat v anonymitě?
Je to pan Martin Burda, filantrop a spolumajitel lázní Luhačovice.
Ještě jedna hezká věc se u příležitosti festivalu stala. Během prázdnin jsme natočili kratičký film o Pink Bubble a tady ve Varech měl v sobotu malou premiéru. Hraje v něm náš onkologický pacient Martin, kterému jsme s nadací splnili před časem přání. Koupili jsme mu elektrickou kytaru a on s tou kytarou v tom klipu hraje. Parťačkou mu je neuvěřitelně milá a talentovaná Ema Neuwerthová, dcera Tomáše Neuwertha z Tatabojs.
Přitom to vzniklo celé náhodou, chtěla jsem na náš karlovarský Přípitek pozvat Terezu Srbovou, úspěšnou modelku, která žije v LA a dnes se věnuje hlavně herectví. Když jsem se dozvěděla, že dělá taky režii, blesklo mi hlavou, že by mohla něco malého natočit pro nás. Vzala mě za slovo a během týdne poslala krásný námět. A potom už to šlo ráz na ráz. Ona zajistila skvělého kameramana a hlavní herečku, já jsem poprosila o záštitu Stillking Films, kteří poskytli tým profesionálů a zaplatili vše, co bylo potřeba. A pan Karel Plíhal, jehož písnička Akordy v našem klipu hraje důležitou úlohu, nám poskytl souhlas a nechtěl ani slyšet o nějakém honoráři.
Nevěřím svým očím, jak se to všechno propojuje, jak se lidi spojili, při natáčení i tady při promítání. A pan Bartoška spolu s námi poslal Martinovi, který tu kvůli chemoterapiím nemohl být, videopozdrav. Bylo to magické a silné a nemyslím si, že jenom pro mě. Mezi hosty jsem zahlídla několik tváří se slzami v očích.
Nadace Pink Bubble funguje už nějakých deset let.
Ano, teď jedeme desátý rok.
Pomáháte lidem s rakovinou, mladým, dospělým i dětem. Říkám to dobře?
Větším dětem a mladým dospělým. Zhruba od 11 let do 28 let, protože pro mrňousky se tady dobře shání pomoc a organizací, které je podporují, je poměrně dost. Každý rok je zhruba 350 nově diagnostikovaných pacientů do 18 let. I jeden nemocný prcek je příliš, a teď si představte, že u mladých lidí do cca 30 je to dvojnásobek. Před deseti lety jim nikdo cíleně nepomáhal. Oni toho nepotřebují moc, vlastně nejvíc ze všeho, aby jim ve správný moment člověk pomohl zpátky na start. Když se namísto studií v zahraničí, plánování rodiny nebo výchovy svých malých dětí musí najednou zabývat onkologickou diagnózou, je to obrovská rána a šok. Často nemají kam se obrátit a mají pocit, že jsou na své trable sami. Samozřejmě, že v nemocnici získají informace, a většinou mají rodinu, která je zahrne láskou. Ale není to tak, že by tady byla velká síť podpory. Dobrá rada od někoho, kdo si tím prošel, je v takové chvíli potřeba.
My se snažíme být kouskem té sítě, která je zachytí a ze které se můžou zase odrazit. Organizujeme společné pobyty, plníme přání, a když je potřeba, pomůžeme jednorázovou finanční částkou. Nemáme striktní omezení dané dobou od ukončení léčby, někdo nás potřebuje v jejím průběhu, někdo při rekonvalescenci a jiný až pár let po tom všem. Je super, když se setká člověk těsně po léčbě s někým, kdo už byl nemocný před 8 lety, to potom funguje jako motivace; řekne si on to dal, tak já to dám taky. A je úplně nejkrásnější, když vidíte, jak vznikají přátelství a partnerské vztahy, rodí se děti.
Je to pro mě vždycky za odměnu, když se těch pobytů můžu zúčastnit, protože já nechodím do nemocnic na návštěvy, na to máme v Pink Bubble kolegyni Renátu. Já se potkávám s těmi, kteří už jsou v trochu lepší kondici. Nabíjí mě to, protože během roku dělám hlavně v kanceláři, nebo běhám mezi dárci, věnuji se fundraisingu. A pak se s nimi, bubliny jim říkáme, můžu setkat a strávit v kuse několik dní. Krása.
Jaký příběh vás naposledy dojal? Ať už pozitivně, nebo negativně?
Teď mě nejvíc dostalo, že během covidu, kdy je čas „hubený“ a většina lidí má hluboko do kapsy, drobní dárci pořád přispívají na splněná přání. A ještě k tomu píšou do zpráv krásné vzkazy. A dojemné jsou taky momenty, kdy si pacienti navzájem přejí něco jeden pro druhého. Jeden je nemocný, ale myslí si, že jeho kamarád potřebuje povzbudit a potěšit ještě trochu víc. Takhle nám před časem napsal klučina, že si přeje bionickou nohu pro kamaráda, která je strašně drahá, aby potom spolu mohli jít co nejdřív na ryby. Na nohu se vybralo, ale klučík bohužel zemřel, což jsou přesně takové ty situace, kdy jenom lapáte po dechu a z očí se vám koulí slzy. Mladí lidé nemají odcházet předčasně. Už jsem se naučila neříkat si proč, protože se to prostě děje, a dokud se nevynalezne superlék, tak to tak ještě bude. Ale fascinuje mě, jak si pomáhají navzájem, jak jsou v tom všem spolu.
Naposledy jsme spolu dělaly rozhovor někdy před čtyřmi lety. Co se u vás za tu dobu změnilo?
Takhle o tom moc nepřemýšlím, ale první věc, co mě napadá je, že jsem vnitřně trochu zpomalila. To jsem potřebovala, protože jsem se cítila rozlítaná mezi několika projekty. Neumím dost dobře říkat ne. Vždycky první, co řeknu, je jasně, to zařídíme, někoho znám, pomůžeme. Až potom si uvědomím, že ale zase nestihnu něco jiného, co už jsem taky slíbila. To se snažím mít víc pod kontrolou. Asi vědomě se víc věnuji svojí rodině, svým věcem a sama sobě. Občas někam zalezu a třeba si jen čtu, což se mi dlouho nedařilo.
Tenkrát jste mě zničila větou, že necvičíte, nechodíte na botox a další kosmetické zákroky. Nedávno jsem se ale dočetla, že už jste něco zkusila.
Před pěti lety jsem si nechala udělat víčka a jsem pořád opravdu moc spokojená. Tomu, kdo váhá, doporučuji. Botox jsem vyzkoušela poprvé vloni, naskytla se příležitost a byla jsem zvědavá. Jediné, co jsem věděla, je, že se ta látka po půl roce vstřebá a všechno se zase vrátí zpátky. To mě uklidnilo, nechala jsem si ho aplikovat nejen na čelo, ale když už jsem tam byla, tak co, že jo, dám to i kolem očí, abych neměla vrásky, aspoň nebudu působit unaveně.
Výsledek byl, že čelo super, ale celý půlrok jsem každé ráno chodila k zrcadlu, kdy už to povolí kolem očí, protože jsem úplně přišla o mimiku. Jsem vděčná, že jsem do toho šla, aspoň teď s jistotou vím, že mám svoje vrásky ráda, že ke mně patří. Pochopila jsem taky, proč většina žen po tom vypadá podobně. Samu sebe jsem pobavila, zkusila si něco nového, ale kolem očí už ne. Čelo asi někdy zopakuju. Koneckonců mě už v dětství přes čelo plácal dlaní můj tatínek, ať ho nekrčím.
Pobavila jste s tím partnera?
Ten taktně dělal, že si ničeho nevšiml. Změnu ale hned komentoval můj mladší syn. Jeho otázka „maminko proč se mračíš, ty se zlobíš?“ byla jednou z příčin, proč jsem šla na víčka. Teď naopak říkal „máš nějaké divné obočí“. Nevěděl sice, co je jinak, ale odhalil to hned.
Tenkrát jste říkala, že necvičíte. Pořád to platí?
Necvičím. Pořád se k tomu přemlouvám, vlastně sportuju ráda, ale dát si ten správný obleček a vypravit se ze dveří, to je výzva. Nedávno jsem propadla tenisu, ale zranila jsem si v té době pravé rameno tak moc, že mě půl roku dával dohromady můj kamarád fyzioterapeut Tomáš Rychnovský. Jeho zásluhou se asi k tenisu zase vrátím, ale určitě až na jaře ;-).
V Rychlé zpovědi jsem se vás ptala na smíšené manželství. Na manželství jsem se ptala i proto, že s partnerem Davidem, otcem vašich dětí, nejste svoji. Říkala jste, že papír na lásku zatím nepotřebujete.
Já už jsem jedno manželství měla (Kryštof Mucha, pozn. redakce). Mám radost, že máme s Kryštofem po rozchodu přátelský vztah a jsme oba v dalších vztazích spokojení. Byl to on, kdo mi volal, jestli nechceme s Pink Bubble na festival už letos. Jsem příkladem toho, že manželství zpečetěné podpisem a slibem stejně nezaručuje, že to bude fungovat. Partnerství je každopádně celoživotní mise, a je jedno, jestli ji máte někým požehnanou. Nejpřísnějším hlídačem pro mě je moje svědomí a motorem dobrá vůle mít se spolu hezky.
Váš partner s tím souhlasí?
Snad to cítí podobně. S Davidem jsme si celkem brzy pořídili děti, takže náš vztah se vyvíjí obráceně, což je vlastně osvěžující. Jak nám kluci odrůstají, začínáme spolu víc randit a je to super. Taky to není vždycky jenom zalité sluncem, ale snažíme se spolu pořád mluvit. O všem. Naše děti jsou pro nás největší pouto a spojuje nás i práce pro Pink Bubble. David je autorem loga a celé grafické podoby nadace, na našich pobytech dělá hlavního vedoucího a pomáhá mi vlastně úplně se vším. Když nad tím tak přemýšlím, ráda poslouchám jeho názory a on myslím oceňuje ty moje. To se ve vztahu taky počítá.
Jak dlouho už jste spolu?
Skoro patnáct let.
Jaký je váš recept na šťastný vztah?
Já žádný recept nemám. Ale asi nemůžete vstoupit do vztahu dvou lidí s tím, že to bude podle vás. Je dobré mluvit, věci si říct. Sama vím, že to často není jednoduché. Ale poslouchat se, slyšet, co ten druhý doopravdy říká, to by mohl být dobrý základ. Někdy totiž spíš slyšíme mezi řádky to, co jsme ochotni přijmout, a to důležité přeslechneme. Taky tolerance a takové ty věci, které vám řeknou všichni. A hodně humoru.
Koronavirová doba byla pro mnoho lidí velkou zkouškou. Jak jste ji vnímala vy, a nejen ve vztahu k partnerovi, ale i k dětem? Předpokládám, že se z vás stala učitelka, uklízečka, kuchařka…
To byla asi lekce pro spoustu lidí, pro mě tedy určitě. Jsem klidný a tolerantní člověk, vím, že většina věcí se nemusí hrotit a nemusí dopadnout, jak jsem si je představovala, navíc se dokážu dobře a rychle přizpůsobit. I přesto pro mě bylo období covidu opravdu náročné a odkrylo zákoutí mé povahy, která jsem předtím neznala.
Když to začalo, náš mladší syn byl ve čtvrté třídě, starší v sedmé, takže první a druhý stupeň. Úplně rozdílné přístupy, žádné online hodiny. Dostávali jsme papíry mailem, vytisknout, vyplnit, naskenovat, poslat. Powerpointová prezentace do tělocviku a hudební výchovy. Já to chápu, oni kantoři taky úplně nevěděli, co s tím vším, a je s podivem, že se z toho nezbláznili. Bylo to každopádně dost zátěžové, skákala jsem občas jako vzteklý trpaslík. Naštěstí ta druhá fáze od září, kdy už měly školy systém a my rodiče jsme ty nové funkce začlenili do denního rozvrhu, všechno začalo fungovat. Ale opakovat už to teda nechci, doufám, že to nebude potřeba.
Určitě se zase uvidíme za čtyři roky. Co chcete za ty čtyři roky zvládnout, co máte v plánu?
Nevím, takhle ve velkém neplánuju. Přála bych si i nám všem, abychom byli zdraví, opravdu. Abychom tu byli spolu, mohli se potkávat. A aby se podařil zrealizovat projekt, který se rozjíždí a ke kterému jsem byla přizvaná. Nadaci dělám s láskou, ale jako volnočasovou aktivitu. Čím dál častěji fotím, znovu se živím jako modelka, vrásky jsou evidentně v kurzu. Chtěla bych, aby to takhle pokračovalo, abych se mohla věnovat klukům, dokud o to budou stát, nadaci a novým věcem. Pořád si tak pro sebe něco studuju a hrozně moc nám s Davidem chybí cestování. Za čtyři roky se s ním vidím třeba pod rozkvetlou sakurou někde v japonské vesnici. Nebo na Novém Zélandu, na fjordech… nebo v Dolní Lhotě.
