Rychlá zpověď - Vlastina Kounická Svátková: O domácím násilí a rodině
S herečkou Vlastinou Kounickou Svátkovou děláme rozhovor každý rok, protože tahle ženská má stále co říct. Na začátku ledna vstoupil do kin její poslední film s názvem Můj příběh, který poukazuje na domácí násilí. Byť ona sama zažívala ve svém životě něco podobného, ve výsledku herečka přiznává, že ve filmu samu sebe neviděla. Faktem ale je, že se tato problematika týká mnoha žen. Svátková je jedinečná tím, že pro ni není žádné téma tabu. Ochotně a otevřeně hovoří o všech příkořích, které život přináší. V rozhovoru pro LP-Life.cz mluví nejen o nich, ale také o veselé stránce života, kterou prožívá.
Jsi po premiéře v jednom kole?
Jsem ještě pořád v jednom kole, a to jsem si myslela, že si konečně odpočinu. Po premiéře jsem spala asi tři dny, protože jsem chodila spát s kohoutem a vstávala poslední. Pořád to ale nějak funguje a ještě jsem se nezastavila.
Vnímáš to jako úspěch?
Ano, vnímám to jako úspěch. Já už jsem se naučila nehejtovat samu sebe a nekritizovat se za všechno, ale reálně vidět, že jsem se někam dostala. Je fajn, že na sebe můžu být hrdá.
Film se hrál na Slovensku i u nás. Kde to mělo větší úspěch?
Ani jsem nad tím nepřemýšlela, je to úplně jedno. Ten problém násilí nebo špatně vybraného partnera a nesebelásky se může dotýkat Češek i Slovenek. Ten, kdo to viděl a líbilo se mu to, mi napíše soukromou zprávu. Jsem z toho opravdu překvapená.
Psali ti, i když jsi vydala knihu Prostor pro duši. Vím, že jsi se ženami aktivní, snažíš se jim pomoct. Jaká vlna se zvedla po odvysílání filmu? Tento problém se týká mnoha žen a dost se o tom neví.
Ten ohlas byl podobný jako po knížce. Lidé, co šli na film, většinou četli i knihu, takže mě sledují a hrozně se jim líbí, že do všeho, do čeho se pouštím, dávám své srdce. A to mají pravdu. Nedělám věci povrchně, protože mě to tak nebaví. Když se do něčeho pustím, musí to mít pro mě nějaký smysl a větší hloubku, proto už si role vybírám a nejdu úplně do všeho.
Jak moc jsi to ty v tom filmu?
Stoprocentně je tam kus mě, ale zároveň když jsem viděla film na plátně, tak se mi poprvé v životě stalo, že jsem neviděla sebe. Viděla jsem nějakou cizí paní a ona mě normálně dojmula k slzám, to jsem ještě nezažila.
Ty jsi toho ale sama hodně zažila…
Zažila jsem pár těžkých vztahů a psychovztahů.
Ale nikdo tě nebil.
Zažila jsem jeden takový vztah, kdy už tam bylo i fyzické násilí. Ale dnes mám nějaký nadhled a vím, že některé muže mohou ženy iritovat třeba tím, že na ně tlačí otázkami „máš mě rád, miluješ mě?“ Muži, kteří nejsou ještě duševně zralí, nemají životní zkušenosti a sami se sebou nepracují, jdou pak do agrese. Což neznamená, že je omlouvám, naopak. Ale může tam být nějaká akce a reakce. Všichni bychom měli na sobě pracovat, abychom na někoho nevytvářeli nátlak a nemanipulovali s ním. A ti druzí musí zase pracovat na sobě, aby zvládali svůj pocit vzteku.
Píšou ti i muži?
Píšou.
Napsali třeba zprávu typu, že už to nikdy neudělají?
To ne, tyhle typy mužů mi nepíšou. Ale píší mi muži, že na tom byli a že půjdou ještě jednou, že brečeli. Mně se tak líbí, když muž umí přiznat svoje slzy.
To se na to úplně bojím jít…
Jsou to ale slzy dojetí, ne že pláčeš, protože tam někdo umírá a ty ho lituješ. Je tam taková ta podpora, kdy fandíš příběhu a té ženě, a pak tě to dojme k slzám, když se jí třeba něco povede. Není to jen depka. První půlka je těžká a pak je to strašně odlehčené, aby to diváci unesli. Je tam humor, sranda, odlehčenost.
Napsal mi ale i jeden záchranář, který se několikrát setkal se ženami, které byly týrané, a říkal jim, aby to nahlásily. A ony řekly, že ne, protože se bojí. Říkal, že ten film je hrozně důležitý i z tohoto hlediska, aby si ženy uvědomily, kam až to může zajít a jak je strašně nebezpečné v takovém vztahu zůstávat a neodcházet.
Ozvali se ti z Bílého kruhu bezpečí nebo jiné organizace, že chtějí nějakou spolupráci?
To se mi neozvali, ale myslím, že paní producentka Pavla Krečmerová to má podchycené, že s takovými organizacemi komunikuje. Zároveň spolupracujeme s Popálkami, protože muž v tom filmu hlavní postavu popálil. Ti byli i na premiéře, je tam takové propojení nejen na týrání, ale i na to, jak se cítí lidé, kteří mají popáleninu na tváři. Hlavně ženy, které potom přijdou o všechno, o tvář a krásu, a lidi se jich na ulici bojí.
Já jsem to zažila, když jsem s tou maskou chodila po městě na oběd. Vnímala jsem, jak na mě koukají a zapomínají zavřít pusu. Jak je to vlastně strašně nepříjemné, být středem pozornosti, bohužel po té negativní stránce.
Navázal s tebou někdo kontakt?
Ne, oni se toho lidi bojí. Koukají a vůbec nevědí, co to je. Jak to vypadalo důvěryhodně, opravdu si mysleli, že jsem popálená. Mají odstup. Když jsem byla v restauraci a chtěla jsem si někam sednout, číšník řekl „hned přijdu“, a vlastně úplně zdrhnul a musela jsem si sednout sama. Lidi se bojí s takovým člověkem mluvit.
Přitom v dnešní době…
Když máš nějaký defekt, jizvy nebo něco podobného, tak jsou lidi strašně zvědaví. Zajímá je, co se ti stalo, zároveň ale vzbuzuješ odstup. Bojí se tě dotknout nebo se zeptat, a proto si myslím, že ta osvěta je hrozně důležitá. Mluvit o skutečných příbězích i o tom, jak se ti lidé cítí, co se v nich odehrává.
Někdo z tvých špatných vztahů ten film určitě viděl. Ozval se ti někdo?
Ne. Naštěstí je ten příběh úplně jiný než můj, takže nikdo nemohl říct, že je to o Vlastině. Je to skutečný příběh o ženě, která byla baletkou a měla své kamarádky. V mém životě je to trochu jinak, já jsem se právě úplně neidentifikovala s tím příběhem, protože mě nezachraňuje babinec z problémů, nesetkávám se s pěti holkami u kafe a nedrbeme chlapy, to není můj styl. Proto jsem se při natáčení po takových scénách chodila koukat za kameru a říkala jsem, že to není reálné, že se tohle neděje. Štáb mi řekl, že se to děje, jen se to neděje mně.
Co na to říkali tvůj manžel a rodina? Manžel ví, čím sis prošla?
Přestože jsem mu všechno na začátku v podstatě řekla, neřekla jsem úplně detailně svůj životopis, protože jsem si na některé věci už ani nevzpomněla. Nebo už to pro mě ani nebylo důležité. Žije vedle mě už čtyři roky a pořád objevuje něco nového, nevídaného a je neustále překvapený, co jsem zažila, nebo co se ve mně skrývá.
Beru to pozitivně, on by občas byl rád, kdyby už to byla konečná, abych už nevytahovala pořád nějaká esa z rukávu. Na premiéře mi říkal, že je na mě hrdý a že se nemám za co stydět.
On je přitom takový praktik, že?
Ano, to byla ta největší emoce, kterou jsem z něj mohla dostat. To jsem nečekala, takovou krásnou pochvalu.
Taky tě pořád překvapuje? Ve vašem vztahu šlo všechno docela rychle, láska, svatba, dítě. Dokáže tě ještě něčím překvapit?
On je naprosto jiný a mě už to nepřekvapuje. Už jsem se s tím smířila. A jak jsem měla takové ty tendence ho nějak korigovat otázkami „jsi si jistý, co když to nevyjde, jsi připravený i na variantu B?“, tak jsem si uvědomila, že to vůbec nemá smysl a že ho akorát takovými rodičovskými řečmi naštvu.
Nechávám ho být jako svobodného člověka, který snad ví, co dělá. Já si taky dělám to, co si myslím, že je nejlepší pro mě. Když on mi to pak začne říkat, odpovídám, že je to moje věc. Domluvili jsme se, že si necháme prostor, ať každý uzná za vhodné, co má dělat a nezasahujeme si do toho.
Na začátku jsme se o to pokoušeli, on mi radil se smlouvami, s kým spolupracovat a s kým ne. Pořád jsme se jen hádali a já byla strašně vystresovaná, protože jsem měla pocit, že ty jeho nároky na mě jsou tak extrémní, že nebudu mít žádnou práci. Myslí si, že jsem hollywoodská hvězda, což je na jednu stranu fajn, ale na druhou stranu to v Čechách vůbec nejde praktikovat, ty jeho představy o honoráři a podmínkách. Takže jsme se s tím rychle rozloučili a já si to dělám sama.
Co šperky, pořád se daří? Prodáváš je ještě, nebo je jen nosíš?
Naštěstí obojí. Je to takový koníček, že si vyrábím přesně to, co bych chtěla nosit, pořád přidávám a vůbec mi nevadí, že jsem ověšená mými šperky. Zároveň se fakt dobře prodávají tak, jak chceme, abychom to pořád zvládali po té osobní rovině, setkávali se s těmi lidmi, pomáhali jim s návrhem a měli osobní přístup. Když nám někdo nabídne nějakou propagaci nebo reklamu, tak to odmítáme, protože to nepotřebujeme.
Máš nějaký hezký příběh spojený s prodejem šperku? Třeba muž, který vybírá šperk pro ženu pro speciální příležitost?
Máme hodně takových mužů, kteří nás tajně osloví, že chtějí vyrobit šperk pro ženu, dceru, za miminko nebo požádat o ruku. Většinou mají takovou typickou vlastnost, že to dělají na poslední chvíli. Za týden odlítají, chtějí ženu požádat o ruku a rychle by si přáli prsten. To jim musíme rychle vysvětlit, že superwomen nejsme a výroba takového šperku trvá dva měsíce. Zároveň ale mají i štěstí, že máme nějaký jeden volný a jenom upravujeme velikost, což je na počkání.
Většinou jsme ale zjistili, že si fakt myslí, že máme sto šperků, ze kterých si vyberou a druhý den si ho koupí. Takhle to nejde. Zároveň je ale fajn, že takoví muži jsou. Měli jsme třeba pána, který vybíral zásnubní prstýnek. My jsme mu radili na osobní schůzce kamínky, které k sobě ladí, a on nám řekl, že si to chce celé vymyslet sám, aby to bylo jenom jeho, což je hezké.
Věnuješ se teď ještě něčemu jinému?
Děláme přednášky na školách, jmenuje se to Vzdělání života a je to pro děti na základních a středních školách. Děláme to v kině. Můj muž to vymyslel, já tam mám jednu přednášku. Ještě tam přednáší třeba Bára Broučková, která měla bulimii, pak je tam Míša Jindruchová, která má třicet let anorexii, a ještě na tom pracuje. Je to taková prevence.
Co tě čeká v roce 2020?
To by mě taky zajímalo, co mě čeká. (smích)
Nemáš ještě naplánováno?
Žiju tady a teď, a ani nemám žádné sny, za kterými bych se chtěla hnát, protože by mě to zbytečně stresovalo, že tam ještě nejsem nebo že je to pořád daleko. Žiju z těch nabídek, které přicházejí, spíš se rozhoduji, jestli to chci, nebo nechci dělat. To je ta moje nějaká životní filozofie. Dělat věci, které mě baví a naplňují, a ne to, co mě nebaví.
A nabídky chodí?
Chodí.
Je jich po premiéře víc?
Plynule chodí nabídky, které by mě v životě nenapadly, že přijdou, a teď zvažuji, jestli je to vůbec moje cesta, nebo ne.
V jakém smyslu?
V tom smyslu, že bych možná byla známější, ale úplně nevím, jestli chci být známější. Ani nejsem takový ten typ, který by potřeboval být úplně všude. Přeci jen je někdy lepší odmítnout lákavou nabídku, protože to není třeba naše cesta.
Jak sis zvykla na život na vesnici?
Fakt rychle, teď naopak si nemůžu zvyknout v centru, když sem přijedu. Nemám kde zaparkovat a nemůžu si zvyknout na takový ten ruch, stres. Jsem v takové té nepříjemné tenzi a těším se domů, kde nic neřeším.
A děti?
Děti jsou v pohodě, ty jsou spokojené. Mají školu hned za vesnicí.
Kluci už jsou ale docela velcí, nemlátí s nimi puberta?
Ten nejstarší ano, tomu je dvanáct. Zároveň je to ještě hezky vyvážené, že umí být gentleman a vzít mi tašku, podržet dveře, obejmout mě a říct mi, že mě má rád, umí pro mě uvařit bramboračku. Takže puberta ano, v určité fázi, ale zároveň je tam pořád i to hezké a takové to chlapské, že z něj roste galantní muž.
To je ale tvá obrovská práce, po tom, čím vším sis prošla…
Snažím se o to, aby nebyli rozmazlení a byli samostatní. Vždycky ze srandy říkám, že v osmnácti půjdou z domu, tak aby byli připravení si vyprat a uvařit. Hrozně si přeju, aby pak k nám chodily jejich partnerky, manželky a děkovaly mi, že jsem vychovala tak úžasného chlapa a nikomu už ho nedají. (směje se) Budu taková tchýně kámoška.
