Rychlá zpověď – Yvetta Blanarovičová: Tajemství čerta z Princezny ze mlejna
I když se herečka a zpěvačka Yvetta Blanarovičová dostala do povědomí českého národa až rolí roztomilého čertíka z pohádky režiséra Zdeňka Trošky Princezna ze mlejna (1994), má na kontě nejen prestižní divadelní cenu Thálie, ale mnohá další ocenění. Její program je kvůli neustálému hraní v divadlech nabitý k prasknutí. Nutno podotknout, že díky tomu a dobrým genům má herečka stále záviděníhodnou postavu, a to už překročila padesátku. V kondici ji kromě divadla ale udržuje také péče o „její děti.“ Už dvanáct let se totiž věnuje své nadaci La Sophia o.p.s, která se zaměřuje na podporu vzdělání v oblasti umění a sportu u talentovaných dětí z dětských domovů a sociálně slabých rodin. V rozhovoru pro Luxury Prague Life Yvetta promluvila o tom, jak náročné je takovou nadaci vést.
Kde vznikl impulz založit nadaci?
Od roku 1998, kdy jsem hrála v divadle, točila nebo koncertovala, byla jsem doslova workoholik, mě napadlo uspořádat „Vánoční koncert plný hvězd“ pro děti z dětských domovů, které si o svátcích nikdo nevezme, ani pěstouni, nikdo. To byl můj první koncert dělaný doslova na koleni, kde jsem byla produkční, dramaturg, režisér a všechno možné v jednom. Netušila jsem, kolik přijde dětí… Přišlo jich 900 z celé republiky. A neuvěřitelné bylo, kolik umělců mi tam přišlo zazpívat, udělali jsme dvouhodinový koncert a bylo to moc hezký. Já jsem si víceméně ale řekla, že to už nikdy neudělám. Jenže ty děti začaly psát…Zprodukovala jsem během pár let dvanáct velkých benefičních koncertů, každoročně vždy jeden patřil potřebným dětem a druhý byl na vstupenky a výtěžek šel do dětských domovů. Jenže jak se začneš zajímat o ty domovy, najednou víš, kde co chybí, co kdo potřebuje, tak jsem začala shánět i věci jako peřiny, polštáře, nádobí, pračky, oblečení… Pak přišel den D, rok 2005, kdy jsem dostala nabídku od ředitele Aleše Hušáka, který byl pravidelně na každém koncertě, a tak jsem se stala prvním interpretem v tehdejší Sazka Aréně (dnešní O2 Arena), který produkoval jeden z největších benefičních koncertů. Byla tam hlava na hlavě. Všechno děti z dětských domovů. Pro mě to byl šok. Tolik malých bytostí bez rodičů. Říkala jsem si, že to je poslední koncert. Že nejsem Matka Tereza, že jim i tak nemůžu všem pomoct. Že jich je tolik! A tohle bylo jen zrnko. Je fajn udělat koncert, rozdat dárky, ale co dál???
Pak musela zákonitě přijít myšlenka na ucelenou pomoc.
Po roce jsem přišla na nápad, že budu směřovat pomoc na jednotlivé děti. A čemu rozumím? Hudbě. A vzhledem k tomu, že jsem sportovala, tak mám hodně přátel z této oblasti, takže jsme to rozšířili i o sport. Impulzem bylo i to, že mne podpořil Michal David a řada osobností z kultury a sportovci jako Tomáš Ujfaluši, Marek Jankulovski, Kamil Čontofalský, Václav Černý a řada dalších úspěšných sportovců. Oni tehdy aktivně hráli, a přesto všechno si udělali čas na letní akademii a věnovali se dětem. A tak to pomalu začalo nabírat grády. Pomáhali umělci, Sparta, Slávie…Do hudební poroty zasedli třeba Janek Ledecký, David Koller, Helena Vondráčková, Felix Slováček, Vlastimil Harapes, Bára Basiková, Jaroslav Svěcený a další…Projektem prošly stovky dětí a v současné době jich máme dvanáct na Konzervatořích, všechny studují na ZUŠ, nebo hrají ve fotbalových klubech.
Dbáš tedy na dobré vzdělání i v ostatních předmětech.
Jistě! Děti v projektu musí dodržovat Kodex La Sophia a tím jsou také dobré výsledky ve školách, slušné chování a docházka. Mít talent nestačí. Každý rok absolvují výběrová kola, která probíhají v květnu a červnu a hlásí se nové a nové děti. Máme první kluky v prvoligových mančaftech. Když se mne někdo zeptá, kolik mám dětí, říkám: Mého syna Matyáše a dalších 56. Pro řadu dětí se La Sophia stala druhým domovem.
Už si tě bez La Sophia nedokážu představit.
Teď už to ke mně patří. Ale každý rok je těžší a těžší na ty projekty sehnat peníze. Nevím, jestli je to tím, že vzniká neustále spousta nových organizací a je tolik lidí, co potřebuje pomoct, nebo je to tím, že už není taková vůle. Navíc velké firmy mají své charitativní organizace a dostat se do jejich portfolia není jednoduché.
Myslím si ale, že podpora ve vzdělání je důležitá. Pomůžeš dítěti, které přijde třeba v šesti letech, má talent a La Sophia mu ho pomůže rozvinout. Dáváme jim základy k tomu, aby dosáhly toho, o čem sní a zároveň je učíme, že musí na sobě pracovat a tuhle péči si zasloužit.
Jsou ty děti většinou Romové?
Ne. V projektu je tak 30% romských dětí, ale přiznám se, že mne nikdy nezajímá etnické nebo národnostní zařazení. Sociální sféra je také o dětech z Ukrajiny, Slovenska, Ruska nebo dětí s hendikepem žijících v ČR.
Jak spolu vychází?
Úplně v pohodě. Jakmile přijdou na letní akademii, zahajuji ji se slovy: „Tady neexistuje šikana, neexistují rozdíly v barvě pleti. Všichni jste si rovni.“ Nezapomínej, že tam jsou děti, které v malém věku postihly hrůzy, zloba z dospělého světa. Mám tam velice citlivé děti. Už toho zažily tolik, že v La Sophia rozhodně už nic takového zažívat nesmí.
Já k nim přistupuju jako máma, učím je to, co jsem učila svého syna. To je – neber člověka podle barvy pleti, ale ber ho podle toho, jaké má srdce. A to u nás platí. A děti to rády přijímají. Mají nastavené přísné mantinely. Oni mají pak velký respekt, ale zároveň jsou velmi šťastné, protože tam zažívají těch čtrnáct dní v podstatě ráj na zemi, plný aktivit, tréninků, hodin zpěvu, tance….pracují s nimi profesoři, trenéři, výborní muzikanti… Někdy je to těžké, protože mají od rodičů jiné modely, nebo přijedou frustrovaní okolním světem, ale na nás je, dodat jim klid a sebevědomí… Když cítím, že má dítě zařazené do projektu problém třeba ve škole, řeším to s rodiči, pěstouny nebo přímo s dětským domovem. Komunikace je dalším důležitým aspektem v rozvoji dítěte. Ony to nemají jednoduché.
Měla jsi někdy s rodiči nějaký problém?
No jasně. Máme přísnou kontrolu, ale nakonec si na to rodiče zvyknou. Musíme jim vnutit představu, že blaho dítěte je nejdůležitější…ale ne vždy jim to dojde.
Jako co například?
Chceme tímto projektem motivovat rodiče, aby spolupracovali, snažili se vytvářet zázemí pro rozvoj dítěte. Model přísné kontroly a vyplacení příspěvků je vždy na základě faktur, vysvědčení a docházky do školy. Zjistili jsme třeba, že jedna maminka si vytvořila fakturu, já zavolala do klubu, a zjistila, že paní si chtěla dát pár tisíc do kapsy. Jsou to však ojedinělé případy a vždy se na to přijde díky systému, který je v La Sophia opravdu přísný. A těch dětí mám každoročně 56, takže si nemůžu dovolit někam vylifrovat peníze partnerů a nemít o nich přehled. Nejsme nadace, která ukládá peníze do subjektů, ale do talentovaných dětí a musíme mít také zpětnou vazbu.
Sama jsi dost vytížená, hraješ, točíš, zpíváš, jak se to dá zvládat s letní akademií a celým projektem?
Nevím, teď je třeba období shánění partnerů do La Sophia, vypisování žádostí o podporu projektů. Připravujeme vánoční akce a většinou už musím stavět další rok a řešit kampaň na Talent La Sophia. Mezitím moje práce…je to náročné, ale asi si to už ani neumím představit jinak. Někdy píšu věci do čtyř do rána…je to kolotoč
Děti potřebují vzory, vidět, že nic není zadarmo. Vidí je nejen v nás, ale i v těch starších, kteří už na konzervatořích nebo v dobrých fotbalových klubech jsou. Musí makat. Já jsem teď byla v podstatě donucena udělat kategorii 18 plus, protože se mě nechtějí pustit…/ smích/ Stala jsem se jejich rádcem a vždy, když mají problém, nebo potřebují poradit, jsem jim k dispozici.
Co všechno zajišťuje La Sophia pro děti v projektu?
Financujeme internáty, soukromé učitele, oblečení, školy, cestovné, ZUŠ, fotbalové kluby, letní akademii a řadu dalších věcí spojených s projekty.
Co tě těší nejvíc, když se podíváš zpětně?
Jejich úspěchy. První vítězka, Simonka, z dětského domova Pyšely, je už doktorka práv, Maruška úspěšně koncertuje, Lucka hraje v Městském divadle Brno, Štefan koncertuje s Václavem Hybšem, Radim s Filipem hrají v prvoligových klubech, všechny vlastně úspěšně studují a vyhrávají soutěže. Je to má radost.
Matyáš je sice dneska dospělý, ale jak to vnímal, když byl mladší, dítě?
No jak to asi vnímal, když jsem místo dovolené, odjížděla každý rok na letní akademii? Nebo v době jeho závěrečných zkoušek na škole, jsem svůj čas dělila mezi něj a La Sophia? On totiž tehdy nevěřil, že to bude fungovat, myslel si, že budu akorát zneužita, že si děti vezmou, co potřebují a vykašlou se na mě. Ale ony zůstávají, ne samozřejmě všechny, ale většina ano. A on to teď vidí. Některé ty děti zná od šesti sedmi let a dneska jsou to osmnáctiletí teenegeři. Úspěšní mladí lidé. Takže dneska i přijede na akademii, pomáhá při kampani a snad příští rok převezme za mne ranní kruhové tréninky nebo kondici… Rostl s nimi a byl na každém galakoncertě nebo jiném projektu. Myslím, že i pro něj je to vysoká škola sociálního „cítění“ a určitým způsobem mu to ovlivnilo pohled na svět.
Pojďme ještě ke tvé profesi. Vyzkoušela sis práci v těch nejvyhlášenějších divadlech, umíš hrát, zpívat, tancovat… ale národ tě pořád vidí jako čertíka…
Nevadí mi to. Protože se také mohlo stát, že bych udělala x rolí v divadle, x rolí ve filmu, a lidé by věděli jen to, že jsem herečka, ale v paměti by jim žádná má role neutkvěla. Takže díky za čertíka.
Jak tě na to Troška utáhl?
Nevěděla jsem, do čeho lezu. Překvapením pro mě bylo, že bych měla hrát chlapa. Jedno strašidlo v pohádce O princezně Jasňance a létajícím ševci jsem s ním už měla za sebou. A teď chlupatý čert, místo princezny… Ale nakonec ty největší kraviny a srandy, co jsem kdy mohla zažít u filmu, se staly při natáčení, takže já nelituji. Vem si, jak jsem vypadala, ty zuby, ten kožich, chlupatá hlava… jenom to líčení trvalo hodiny i to odličování, to bylo teda to nejhorší, ale díky tomu jsem si mohla dovolit neskutečné věci. V době pauzy jsem neodpočívala, ale vymýšlela blbosti, jako třeba, že jsem zastavovala dopravu v Bavorově. Nikdo tehdy nevěděl, co se tam točí. Jen, že Troška točí nějakou pohádku. Nikdo netušil, jaké postavy tam jsou. Fungovalo to tak, že nás ráno nalíčili, převezli na mlejn, kde jsme byli celý den a bylo to daleko od lidí a v noci zas zpátky. Když ale bylo blbý počasí, čekali jsme v maskérně na slunce, já už měla hlavu čerta, a byla jsem jenom v županu. Nudila jsem se, tak jsem zlobila. Uzavírala jsem sázky, že třeba půjdu do místní hospody a objednám si pivo s brčkem (smích)
To byl takovej hukot v Bavorově, na to tam nikdy nezapomenou. To jsem se jen prošla po náměstí a to bylo, jako když práskneš do žita. Lidi se okamžitě rozprchli do všech stran, ječeli a pak koukali, co je to tam za zrůdičku s lidským těle v županu a chlupatou hlavou.
To musela být sranda.
Hlavně na place, co jsem se navymýšlela improvizací …ale on je Zdeněk velká motivace, neskutečně mne režijně vedl. Tak on je taky takový chlupatý a kudrnatý, navíc nesmírně milý a hravý. Naváděl mě, když jsem si nevěděla rady, měl jasnou představu, a i přesto mi dával velký prostor pro improvizaci. On ví, že jsem blázen a vymýšlím kraviny. Když mi řekl, ať skočím, tak já skočila, řekl, vylez nahoru, ze mne se v ten moment stala veverka. Akorát když řekl skoč do vody, nedomyslel, že mne kožich potáhne ke dnu jako balvan. Ještě že jsem dobrý plavec, jinak bych v rybníku strašila až doteď. Film je jedna věc, ale ty nepovedené klapky mých pádů nebo průpovídek, to byla kapitola sama o sobě. Bavilo mě bavit celý štáb. Byli jsme výborná parta. Zdeněk Troška má jednu fenomenální vlastnost. On obsadí herce, a i ti lidé kolem, jako osvětlovači, kameramani, střihači… všichni jsou naložení do pohody. To on umí. To je to, co dělá dobrý film. Nikdo nekoukal na hodiny, dokud se mohlo točit, tak se točilo.
Máš tam pár kaskadérských kousků…
Nebála jsem se. Vylezla jsem třeba na střechu, protože jsem měla scénu za komínem, probořila se do půlky těla a kaskadér řekl, že tam za mnou nejde, že by se zabil… a protože slunce zrovna zašlo, tak jsem za komínem proseděla někdy i několik hodin…Nebo jsem měla točit s kozlem nebo co to bylo, a jemu jsem se zřetelně nelíbila, tak do mne trkal tak, že jsem vždy odlítla jak hadr a scéna se musela opakovat. Jemu se to po chvilce nelíbilo a začal mne honit kolem mlejna. Všichni se smáli a já lítala kolem mlejna jak motorová myš s kozlem v patách. No oba jsme měli rohy, tak chtěl soupeřit.
Když jsme točili Princezna ze mlejna II., tak na plac jezdili zájezdy, a protože je Zdeněk hodný, tak vždy dovolil, aby se lidé dívali. Jenže oni se většinou začali smát a kazili klapky. Tak producent to zatrhl. Jenže český člověk, vynalézavý člověk, proplížilo se nám pár jedinců lesem a byli schopní sedět za keřem od brzkého rána. Je záběr, jak vykukuji z křoviska, křičím Éliško moje, a vedle mne seděl pán s kšiltovkou, na hlavě kus větvě, aby nebyl poznat a smál se každé mé replice. „To jste řekla hezky! Jéje vy jste ale chlupatá!“… Zvukař netušil co se děje, pořád se to zastavovalo, požádal o klid na place, pak už i ječel… no to bych ještě ustála, nechtěla jsem ho prozradit, ale když pak v záběru pán zahlásil, že musí na malou, a že mu trnou nohy, tak jsem se odbourala smíchy a musela milého pána odtajnit. Smála jsem se pak dvě hodiny.
