Rychlá zpověď - zpěvačka Bára Basiková: Budu dělat cokoliv, třeba v domově důchodců

Jak dlouho jste přemýšlela nad nabídkou účastnit se show Tvoje tvář má známý hlas?

Já jsem tu nabídku dostala už před čtyřmi lety, když se chystala úplně první řada, když to sem kreativní producentka Simona Matásková dostala. Tenkrát jsem ale měla jiné práce a neměla jsem čas, protože účast znamená, si na čtyři až pět měsíců vyhradit dost času. Dá se při tom dělat i něco jiného, ale spíše ne. To jsem nemohla, navíc když jsem tu nabídku dostala a oni mi poslali rešerše a materiál z cizích zemí, přišlo mi to jako úplná blbost, že to nebude nikoho zajímat.

Všichni ale víme, jaký to byl boom. Když se Tvář poprvé v televizi objevila, byla to myslím velká událost, všichni byli nadšení, protože se tu objevil úplně nový formát pořadu, atraktivní show. Viděla jsem, že se to dá udělat všechno naprosto skvěle a zajímavě, všichni se tam snažili, jak mohli. Byl výborný moderátor i porota, tak jsem si říkala - škoda, mohlo to být pěkné. Ta nabídka pak přišla ještě jednou, to jsem zase nemohla, potom ale přišla potřetí, takže jsem to vzala. Strašně jsem se na to těšila, i když jsem věděla, že je to těžké, je to adrenalin.

Přeci jen jste ale zpěvačka, je tam například Andrea Kalousová, která zpěvačka není. Co pro vás bylo nejtěžší?

Samozřejmě učit se všechno během krátké doby, zvlášť když to pro mě byla neznámá písnička. Nadrtit se text. Vím sama z vlastní zkušenosti, že když se učím novou divadelní roli nebo novou písničku na album a koncerty, učí se to postupně a časem to uzrává. Nedá se to zkrátit, do hlavy to leze pomalu a jedině tím, že se to opakuje, tak se to usazuje v hlavě. Na to ale potřebujete měsíc nebo dva. Týden je ale brutus, takže to je těžké.

Pak samozřejmě napodobit hlas interpreta, snažit se nějak se mu přiblížit. Pak je tam samozřejmě i choreografie, do toho vám dají někdy obrovské silikonové tělo, silikonové masky. Často jsme měli nosy, skoro vždycky zuby, čočky do očí, paruky, vousy.

Která písnička pro vás byla nejtěžší?

Asi paní Pilarová. To byl brutus, to bylo těžké jako blázen.

A co Modlitba pro Martu?

To samozřejmě taky. Všichni za mnou ale chodili a říkali, že tu ještě nebyl nikdo, kdo by ji měl zpívat a kdo jiný než ty a kdy jindy než teď, v téhle době. Když jsem ji zkoušela, tak jsem pořád brečela. Jednak, že už se blíží konec Tváře a budeme se muset všichni loučit, protože jsme se tam hrozně skamarádili a hrozně nás to tam bavilo, potom, že není práce, skončíme Tvář a nemáme nic. Také, že tahle doba je takhle blbá a je to smutné. Bylo to pro mě emocionálně vyčerpávající, byla jsem ale ráda, že jsem nakonec na jevišti zachovala klid a dostatečně se vybrečela na zkouškách. Ohlasy mě strašně mile překvapily.

V Rychlé zpovědi jste říkala, že jste si v rámci toho zavzpomínala na 17. listopad. Vzpomínáte si, co jste tehdy dělala?

Vím. Během odpoledne jsem se vracela z Ostravy z koncertu. Koncert jsem měla den předtím, přespala jsem v hotelu a druhý den jsem odjížděla. Už den předem jsme ale měli nějaké zprávy, s kamarády jsme si telefonovali pevnou linkou, že se v Praze něco děje. Už když jsem se vracela odpoledne, tak šuškanda byla šílená, že na Národní třídě je bordel. Se spoustou kamarádů jsme tam vyrazili. Bydlela jsem u Karlova mostu na Starém Městě, měla jsem to kousek. Šli jsme tam s mým bráchou a s klukama z mojí kapely.

Strašně intenzivně jsme to prožívali, bylo to něco skutečně mimořádného. V prvních chvílích jsme cítili obrovskou sílu a euforii, že se něco opravdu začalo dít, že už je to tady. Nevěřili jsme ale, že by to mohlo vyjít, že by se mohlo něco změnit, komouši by šli do háje nebo něco takového. Myslím si, že tomu věřil málokdo, ale ta naděje a šance tam byla. Síla v lidech, ve studentech a v celém tom dění na Národní třídě, v celém tom incidentu, byla obrovská, kdy proti nim šli policajti. To jsme si říkali, že už není sranda, že už to není jen tak nějaké vykřikování hesel do vzduchu, tady už se skutečně něco děje. To, že postavili policii proti studentům a vláda dala příkaz k tomu je mlátit, tak jsme si říkali, že už to něco znamená.

Pak to nabralo rychlý spád. Všichni jsme po nocích nespali, tiskli jsme letáky, jezdili jsme dělat osvětu do škol. V Praze se to sice hýbalo, venkov byl ale dlouho odstavený, nedostávaly se tam vůbec informace z médií. Televize sice něco vysílala, lidi z venkova ale prakticky nic nevěděli. Dokonce byly zadržované i noviny, na venkov se vůbec nedostaly, takže lidi nevěřili, že se opravdu něco děje. My herci a zpěváci jsme jezdili na venkovy, na náměstí nebo do škol a říkali jsme jim: „Ano, opravdu se v Praze něco děje, opravdu to vypadá, že komunisti skončí." Povzbuzovali a motivovali jsme je.

Potom na tom Václaváku každý den, to bylo nezapomenutelné a jsem šťastná, že jsem to zažila. Bylo mi 26, to byl krásný věk.

Luxusní vila 5+kk na pronájem, Praha západ, Okolí Prahy

Zobrazit nemovitost

Kdy jste třeba poprvé vycestovali bez výjezdní doložky?

Hned. Snad už v prosinci jsme jeli do Berlína, tam už byla zbouraná zeď. S mým přítelem jsme se dohodli, že se příští rok vezmeme. Tím, že jsme věděli, že padla Železná opona, jsme se rozhodli, že příští rok budeme mít svatbu. Bylo to pro mě velké rozhodnutí motivované těmito událostmi. Najednou se nám měnil kompletně celý život a těšili jsme se na budoucnost, euforii a radost. Řekli jsme si, že se vezmeme a taky že jo, v červnu 1990 jsme měli svatbu.

Kdyby nebyla revoluce, tak se nevdáte?

Možná ne tak rychle.

Teď tu máme také jiný stav. Jak to vnímáte, když jste zažila minulou dobu zákazů, příkazů a následnou euforii?

V úterý na Národní třídě jsem si to velmi silně uvědomila a nejen já, spousta mých přátel a kamarádů, že jsme teď zase zpátky tam, kde jsme byli. Nesmíme cestovat, nakupovat, sdružovat se, zpívat, nesmíme v podstatě říkat své názory, musíme nosit roušky. Je to hrozné.

Už jsem se o tom vyjadřovala před nedávnem, že tyhle zákazy a příkazy, strašení lidí, ekonomická situace, kdy lidi markantně přicházejí o svoje živobytí, o práce a podnikání, kdy dopadnou strašně špatně, tak tohle všechno je mnohem horší než celý koronavirus. Ano, jsou tu vážné případy, to samozřejmě nezlehčuji, ale zdaleka to není tak hrozné, jak oni straší. Navíc se to tu dnes a denně dokazuje. Polní nemocnice, kterou postavili za 30 milionů zeje prázdnotou a nikdy se tam nikdo neumístí, protože 90 % případů nákazy koronavirem jsou normální průběhy jako chřipka. Samozřejmě jsou případy těžší, není to ale tak šílené, jak nás straší, a to mně na tom vadí.

Ztrácíme svobodu a demokracii. Mrzí mě, že po revoluci tu byl Václav Havel a lidi, kteří měli úroveň, inteligenci, byli kultivovaní a měli respekt před celým světem. Tady z pánů Zemana a Babiše se mi dělá zle, stydím se. Prezident, který není schopen souvislé věty, který krká při svých projevech nebo se kymácí, protože je opilý a místo toho, aby národ spojil a podpořil, řekne, že podnikatelé, kteří zkrachují, jsou neschopní a zpěváci ať jsou hladoví, že jim to jenom prospěje, z toho je mi zle.

Co teď budete po skončení Tváře dělat? Jaký bude váš zdroj obživy?

Budu dělat to, co na jaře, to jsem taky pracovala. Jednak píšu blog "Když skočíš, já taky" a k němu ještě doplňující texty navíc, protože už jsem dostala dvě nabídky na vydání knihy. Aby ale byla kniha, tak chci, aby tam toho bylo víc, než co jsem uveřejňovala na blog, ale aby tam byl i jiný materiál. Jinak budu učit zpěv a budu pomáhat, kde bude potřeba. Na jaře jsem dělala všechno, co bylo možné. Pomáhala jsem v nemocnici, na poště, v lékárně, v domově důchodců, budu dělat cokoliv.

Jak to vnímá váš syn?

Myslím, že je ještě tak malý, že si to ještě úplně neuvědomuje. Přišlo to plíživě, nejdřív nechodili do školy, pak jsme se učili doma, teď se učí přes počítač.

To pro vás taky musí být náročné.

Je to hrozné. Pro děti je to hrozné, že se nemůžou stýkat, být spolu, nemůžou běhat po hřišti a nemůžou být ani ve škole. Co je to za výuku, když sedí sám v pokoji a kouká do počítače, není sociálně vázaný na kamarády, když nejsou v kolektivu, nemůžou si povídat a blbnout spolu. Děsně mě ničí, že nemůžou chodit na kroužky, nemáme jak rozvíjet nějakou jeho činnost. Alespoň se snažíme jít každý den někam ven. Je to všechno omezující, ale myslím si, že to snáší kupodivu dobře.

Co vaše starší dcery? Nebudete babička?

Kdepak, ještě ne. Bohužel ještě nechtějí.

Vy byste už chtěla?

Já už bych ráda, samozřejmě. Mám ale ještě malého syna, tak je to ještě dobré. Jedna dcera je v hotelnictví, druhá v redakci časopisu. Už od jara je na home office a to si taky myslím, že je na palici. Vzhledem k tomu, že ale píše i pro jiné redakce, tak práci má. Druhá dcera je v hotelnictví, to je omezující a smutné, občas ale do toho hotelu jde, protože se tam musí uklízet a pečovat o něj. Bez hostů je to ale smutné.

Takže ji máte často doma?

Často. Díky koroně jsme se od jara přesunuly na chalupu a trávily jsme tam hodně společného času, což bylo skvělé. Vypily jsme strašně moc flašek vína a bylo to super. (smích)

Objevují se názory, že když jsou zavřené hospody, lidi pijí méně, přitom je to ale mnohdy naopak.

Já jsem takhle v životě nepila, protože co se dá dělat (směje se). Když se nedalo jít na koncert, do divadla nebo kina, na večeři do restaurace nebo v létě na zahrádku, což bylo vždycky běžné, o to víc se pilo doma.

Každý rok taky děláte bazar. Letos to asi neproběhne.

Letos ne. Teď, když skončila Tvář, mám ale čas a chci ho udělat v rámci svého webu a Instagramu. Chci si založit e-shop, ty věci nafotit a prodávat je přes něj. Letos bazar nebyl a já ho dělám každoročně dvakrát do roka. Dělali jsme to i často mimo Prahu. V Liberci, Ústí, Budějovicích, Plzni, Jablonci, Brně, Pardubicích, Hradci. Byl o to docela zájem, vždycky jsme někam přijeli, tam jsme to rozložili a celý den prodávali. Dělali jsme vždycky jarní a zimní bazar. Letos se to neuskutečnilo, tak to chci udělat co nejdřív. První jarní koronavirový bazar, v únoru nebo březnu stránky zprovoznit.

Výtěžek půjde kam?

Zase to budu dělat jako vždycky, vždycky jsme si našli, kam to dát. Je toho tolik. Vybrat nějaký spolek, instituci nebo nadaci, které potřebují peníze, je to nejmenší. Je jich bohužel pořád hodně, v této době obzvlášť. Vždycky se rozhodneme, kam ty peníze dáme a snažíme se potěšit ty, kteří to potřebují.

Kdyby už na jaře fungovala kultura, kde všude by vás fanoušci mohli vidět?

Já vůbec nevím, v tuto chvíli nejsem schopná nic říct. Všechno, co mělo být na jaře, se přesouvalo na podzim, to se neuskutečnilo, pak se to přesouvalo na zimu, opět se to neuskutečnilo. Mrzí mě, že jsem měla každoročně naplánované mraky adventních koncertů, většinou s dětským sborem, v kostelech a podobně. Je to nádherné, půvabné, před Vánoci je to strašně silné, hrozně mi to chybí.

Letos nebude nic a co se kam přesune, se neví. Někteří pořadatelé si netroufnou něco potřetí propagovat, když nevědí, co bude zítra. Na svých webových stránkách jsem i zrušila sekci koncerty a vystoupení, protože se to všechno stornovalo. Kdy a co bude, nevím. Musíme čekat.

Báro, moc děkuji za rozhovor.