Rychlá zpověď - Sára Saudková: Být permanentně šťastná je cesta k šílenství
Nerada cokoliv plánuje a mít nalinkovaný diář hodinu o hodině by ji asi zabilo. Tvrdí, že se nechává unášet jakýmsi spodním proudem a možná právě to je ta cesta, která ji dovedla k úspěchu a spokojenému životu. I když tedy, mluvit o štěstí, si raději zakazuje.
Vypadá to, že máte teď trošku hektičtější období. Vystavujete v Ženevě, vydáváte knihu, fotíte..
Právě naopak! Mám období, kdy upouštím plyn a zbavuji se přetlaku. V momentě, kdy odevzdám práci, tak už na ni nemyslím. Takže ve chvíli, kdy jsem dodělala fotografie na výstavu v Ženevě a odevzdala rukopis knihy, v tu ránu to ze mě spadlo. Za dveřmi se mi hromadí další věci, které na mě čekají. Propagace knížky je jen posyp na dortíku.
Jak dlouho trvalo napsat tu knížku?
Asi tři čtvrtě roku, ale byly mezi tím velké prodlevy.
Měla jste pauzy kvůli tomu, že jste musela čerpat inspiraci?
Když už se blížila uzávěrka, tak jsem jela jako drak. Každé dopoledne jsem přestala fungovat pro cokoliv jiného a jen psala. Když jsem na rukopis nesáhla, tak ne proto, že bych nevěděla co psát. S takovou se kniha dělat nedá. To by bylo něco špatně. Jenže jsem měla i jiné povinnosti, a tak kniha zkrátka musela počkat. Mně se ale pracuje dobře, když mi hoří u zadnice. Baví mě být pod tlakem. Cítím, že mě to nakopává k výkonu.
Takže když máte moře času, tak je to špatně?
Když máte moře času a ideální podmínky, tak to paradoxně ideální není. Ono vás to ukolébá, zpomalí, zlenivíte. Na druhou stranu, stres za to kolikrát nestojí. Jen ten, který si k sobě připustíte.
Vy to tak děláte?
Nemusím na to myslet, ale intuitivně mi bliká kontrolka, která mi dovoluje přehlížet věci, které nejsou podstatné. Vždy, když něco zanedbám, tak si řeknu, že to tak mělo být a nebylo to důležité. To, že jste to neudělala, to znamená, že byl k tomu sakramentský důvod. I když si třeba ostatní mysleli něco jiného. Musíte se nad jejich názory umět povznést.
To, že nedáte na ostatní, tím se řídíte celý život nebo to přichází s věkem?
Myslím, že to je přirozený proces. V mládí často děláte to, co vidíte ostatním na očích, ale časem se zaměříte víc na to, co děláte jen pro sebe a co vás baví. Pak vás to činí šťastnou. V momentě, kdy jste šťastná, můžou být šťastní i lidé kolem vás. Je to zdravé sobectví.
A vy jste šťastná?
Já se bojím používat to slovo. Připadá mi to jako plácačka na štěstí, kterou ho zaháníte. Nechci tím slovem hýřit. Pocit štěstí netrvá dlouho, ať už děláte cokoliv. Když máte děti, tak vám to ten pocit štěstí dává, vy si ho ale kolikrát neuvědomíte. Někdy kolikrát až zpětně. Být ale soustavně šťastná? To je cesta k šílenství. Když budete konstantně šťastná, tak ani nevíte, že jste šťastná. Nemůžete být nahoře pořád. Musíte se o štěstí poprat, abyste si toho vážila. Tak je to ale se vším, s prací, se vztahy, se sny, nemluvě o penězích. Základem je dělat jen to, čemu sama věříte a co vám přináší radost, a obklopovat se jen lidmi a věcmi, které máte ráda. To ostatní kopněte do hnoje. Jinak neobstojíte, budete sloužit všem a zapomenete na sebe.
Měla jste takové období, kdy jste si uvědomila, že někomu jen sloužíte?
Já myslím, že ta moje nepoddajná povaha by to asi úplně nezvládla. Byla jsem vždycky dost svéhlavá. A nevěřím, že by se lidé měnili. Můžou měnit postoje, ale každá bytost, když se narodí, tak je v zásadě hotová. Až na pár detailů, že neumí chodit a čůrá do plínky. Mysl a charakter už je vytvořen.
Teď jste vydala knihu, která je psaná z pohledu muže. Vy jste ale žena, která do své práce dává automaticky i kus sebe. Jak se vám to psalo?
Popisuji příběh muže, který se spouští s mnoha ženami. Žiju ten příběh spolu s hlavním hrdinou, zkouším přemýšlet a konat jako muž. To ale neznamená, že jsem ten chlápek, který se s nimi spouští. Samozřejmě, cokoliv dělám, ať už píšu nebo fotím, jsem tam já, můj rukopis, moje povaha. Moje fotky nejsou nikdy depresivní. Jsou jásavé, provokativní, něžné i svádivé, je tam šťastná energie. Neubíjím k smrti nudou. Svět žen je sice zajímavý a nepochybně mám k němu blíž, protože jsem sama ženská, ale psát o mužích a představovat si to, jak přemýšlejí a co zažívají…Pro mne to bylo dobrodružné a velmi zábavné pronikat do světa mužů.
Myslíte si, že mužům natolik rozumíte, abyste si mohla dovolit psát z pozice muže?
To právě nikdy nevíte a nikdy se to nedozvím. Co chlap, to ojedinělý exponát. I když můžete říct, že jsou všichni stejní a také nebudeme daleko od pravdy, každý má svůj charakteristický náboj. To, že potom řeknete tu obligátní větu, že všichni muži jsou mizerové nebo všechny ženské jsou krávy, to už je zase jiná kapitola. Ale to pokušení dostat se jim pod kůži a nekecat si, snažit se vnímat svět jejich očima, to mě velice bavilo.
Jak vás to vlastně napadlo?
Mám dost přátel mezi muži, se kterými si otevřeně povídám. Možná, protože nejsem jejich manželka ani milenka, tak jim to otevírá stavidla výmluvnosti..Cítí se se mnou volně, nejsou na lovu ani u výslechu.
Takže jste to řešila s muži?
Že bych se ptala na návod, to ne, ale když si s těmi muži povídáte, slyšíte různé historky nebo jak v určité životní situaci obstáli nebo neobstáli a projevili se jako přizdisráči, což jim jde velmi dobře od ruky, tak vám to napovídá. To všechno bylo velice cenné koření, které jsem nasávala a vkládala do té knihy.
Dávala jste někomu číst úryvky než jste odevzdala rukopis?
Čistě studijně jsem jim dala přečíst nějakou ukázku a zajímalo mě, jestli jsem třeba nepřestřelila, když hlavní hrdina nebo jeho kamarádi buď neustále myslí na sex nebo se mu věnují. Zajímalo mě, jestli jsem blízko duší těch mužů, jestli nepřeháním, ale bylo mi řečeno, že oni to tak opravdu mají.
Takže jste se jim dostala pod kůži.
Nevím. Knihu četlo několik přátel, které znám a kteří nebyli inspiračním zdrojem. Nadšeně mi pověděli, že se v tom příběhu poznávali. A jsou to muži různých profesí, různých zkušeností.Tak jsem říkala: “Jo, bingo, je to tam!”
A co na to říkali konkrétně?
Jeden zkušený právník mi řekl, že si připadá, jako bych popsala jeho život a to jsem ho vůbec neznala. Je to kamarád mého přítele a znají se z kopané. Jiní muži ale mají klidnější, věrnější život. Někomu vyhovuje, že si žije poklidně, věří svému životnímu stylu a na svou rodinu a šlape jim to. Pak je ale hromada těch, co sjedou na vedlejší kolej a zjistí, že to také není špatná cesta.
Vy jste zmiňovala věrnost. Jak moc je pro vás důležitá?
Pro mě není důležitá tak, abych se jí zabývala. Mám přítele, myslím si, že je mi věrný, ale nejsem blázen, abych za něj dala ruku do ohně. Je to jenom chlap. Nějakými instinkty cítím, že pro něj hodně znamenám a že by pro mě hodně udělal. To by měla každá žena cítit. Chlapi jsou ale kocouři. Někde se šustne myš a oni nemůžou tu myš nechat, musejí za ní hned vyběhnout nebo ti lenivější aspoň máchnou packou. Vyčítejte kocourovi, že dělá svou práci! Opravdu ale netrávím večery se Samem tak, že bych se ho ptala: “Same a jsi mi věrný? Viď, že mě miluješ?” Nejsem praštěná! To je cesta do pekel! Kdo se moc ptá, moc se dozví a já nejsem chorobně zvědavá.
Takže nepatříte ke stíhačkám.
Nejsem ženská, která by komukoliv kontrolovala mobil nebo poštu, dopisy, emaily. Já to nedělám.
Spousta žen to ale dělá..
A myslíte, že jsou šťastnější? Partnerství nespočívá v tom, že proskenujete mysl, gatě a tajnosti svého partnera skrz na skrz. Spočívá v tom, že vám je spolu dobře, že se doplňujete a snažíte se najít nějakou harmonii. Mě nezajímá, co Sam dělá, když někam jde, a nechci to vědět. Nekradu mu soukromí a nejsem jeho majitelka. A on mě taky neprozvání, když někam vyrazím. Stoprocentně vím, že mi nebude volat, kde jsem a kdy se vrátím. To by nikdy neudělal a já taky ne. Je to ponižující a trapný výraz nedůvěry. Přijde mi to debilní (smích).
Myslíte, že důvěra je jedna z těch zásadních věcí ve vztahu?
Ne sebevražedná důvěra. Když se vám partner vrací po třech dnech a nedokáže si vzpomenout, kde byl, tak je asi něco divného. Nevěra ale není příčinou. Z principu tam je něco špatně. Jinak je ale hezké si důvěřovat. Třeba vědět, že vás nezabije, neotráví. Že při vás stojí. Když někteří lidé pořád rozebírají nevěru, tak pochybují..
Pochybují podle vás sami o sobě nebo o partnerovi?
Řekla bych, že o sobě. Žárlivost je v podstatě prokletí. Chorobně žárlit dovedou jen lidi, kteří tomu vztahu nedůvěřují a nedůvěřují sobě ani partnerovi, do něhož promítají všechny své strachy. S takovým člověkem nevydržíte dlouho žít a doporučuju se co nejdřív otočit a pelášit pryč.
Zažila jste takový vztah?
Zažila jsem to kdysi dávno pradávno a byla to cenná zkušenost, protože to mnou otřáslo. Těmto lidem se od té doby vyhýbám. Bylo to urážející. Ten člověk vás neustále kontroluje a staví vás do role provinilého. Nesnáším výčitky. Jsem bytostně věrný člověk. Nedělá mi to problém. Líbí se mi být věrná, protože to tak mám. Neříkám ale, že jsem vzor ctností.
Vystavujete, fotíte, vydáváte knížky. Když se podívám na vaši práci, považujete se za úspěšnou ženu?
Není to nebezpečné si v tomhle pocitu lebedit?
Tak dobře. Umíte se tedy pochválit, říct si, že jste dobrá?
Nehraji si na přehnaně skromnou ani nejsem samožer. Jsem realista a kolikrát mi některé věci docházejí zpětně. Třeba až když mi to někdo připomene, tak mi dojde: “Aha, tohle jsem opravdu zvládla. Jo. Jsem dobrá !” Neopájím se ale úspěchem a jdu dál, protože ještě nekončím a mám před sebou ještě kus cesty. A já se pořád těším.
