Rychlá zpověď - Umělec Patrik Saudek: Tátovy obrazy prodám až nebude na chleba
Syn zesnulého kreslíře Káji Saudka (†80) Patrik (48) po tatínkovi podělil nesmírný talent. Když po devíti letech v kómatu umělec před dvěma lety zemřel, byla to rána pro celou rodinu. Přestože Patrika ztráta zasáhla jako každé dítě, které přišlo o otce, dnes se snaží jít dál. V každém novém obrázku ale odkaz slavného Káji je. V rozhovoru pro Luxury Prague Life se kromě o své velké rodině rozpovídal o inspiracích, kšeftech nebo ženách, které stejně jako jeho strýc Jan Saudek miluje, jen v menší míře.
Patriku, jak dlouho se živíš malováním?
Už dlouho. První obrázek jsem prodal v patnácti letech a vlastně už v deseti mi táta dával odměnu za to, když jsem mu pomáhal. A v listopadu mi bude 49, takže se tím živím už dlouho.
Začínal jsi ale už se slavným jménem. Je to výhoda nebo nevýhoda?
To nevím, asi jak kdy. Saudek dobře zní, jméno se mi líbí. Ale lidé zapomínají. Už jsou to dva roky, co táta umřel a nemyslím lidi z branže, ti vědí, ale obyčejní lidé už zapomněli. Už jsou jiní, slavnější.
Lidé tě na ulici nepoznávají?
Ne. Ale to mě nikdy nepoznávali.
Tatínek je pohřbený na Vyšehradě...
Trvalo strašně dlouho ho tam vůbec dostat. Máma ho měla dlouho doma v ložnici v pixle od Campbellovy polívky. Společně jsme ho tam pak pohřbili a zavzpomínali na něj. Dnes se tam občas zastavím, ale nemá to nijakou pravidelnost.
Když jsem s tebou mluvila krátce po jeho smrti, tak jsi mi říkal, že na něj myslíš každý den, i se ti o něm zdá. To pořád trvá?
Asi jo. Ale zase víš co... život musí jít dál. Nemůžu se k tomu pořád vracet, pořád na něj myslet. To neznamená, že jsem ho přestal milovat, ale musím myslet taky na jiné lidi. Hlavně teď asi na mámu a ségru, ty jsou pořád tady, to je moje nejbližší rodina.
Jsou ti inspirací ke kreslení?
Určitě. Máma mě určitě miluje a já ji taky, ale dokážeme se pořádně pohádat. Máme stejnou povahu. Je těžké se s ní na něčem domluvit, a to se pak promítá i do mé práce. Jako všechno.
Koukala jsem na tvé obrázky, co zveřejňuješ na Facebooku a to jsou většinou ženy. Nádherné ženy. Existují nebo jsou jen tvou fantazií?
Inspiraci beru ve skutečných ženách, ale zároveň si je podle sebe hodně idealizuji. Aby tam ten styl, který bych chtěl udržovat, byl rozpoznatelný. Všichni galeristé říkali, že jednou maluju to a podruhé to, tak se to snažím nějak sjednotit dohromady, aby to každý hned poznal, že jsem to maloval nebo kreslil já. Tudíž sestylizovávám ty jednotlivé dívky na obrázcích.
Saudkovi ale mají všichni rádi ženy.
Ano a ani já nejsem výjimkou. (smích)
Maluješ na zakázku?
Ano. Teď dělám pro showpark. Je to takový podnik, jmenuje se Da Vinci, kde si holky pronajímají pokojíčky, kde vydělávají, a zároveň je tam kabaret, takže se tam tančí a tak. Majitel, co to má, mi dal takhle velkou zakázku za docela dost peněz. Po tom jsem hned skočil. V září tam budu mít dokonce vernisáž. Ty holky tam asi ten den ale nebudou. (smích)
Chtějí ti dívky stát modelem?
Radši používám to, co mám doma. Vždycky, když jsem s nějakou dívkou, tak ji časem dostanu do svých obrázků. Je to takové podvědomé. To, jaké má tělo, nebo rysy, to není důležité. Typ je důležitý. Třeba ty jsi typ půvabné dívky. A já jak sedím blízko tebe, tak aniž bych si to uvědomoval, tak tě později, třeba zítra, budu malovat. Ten mozek nebo ta inspirace takhle funguje, aniž bych se na to soustředil. Je to samozřejmé.
Za kolik prodáváš obrázky?
Ceny u autorských grafik začínají na třech tisících a končí to kdekoliv. Za jeden obrázek dostanu třeba 35 tisíc. Jako za olej. Každý obrázek je jiný, takže ceny se liší. Ale nechodím po hospodách a nenabízím své výtvory třeba za 500, to ne. (smích)
Přijde mi, že je tady strašně těžké prorazit.
Všude je to těžké. Každý se chce živit uměním, protože se to zdá snadné. Ale svým způsobem je to nejtěžší, protože musíš být zajímavý nejen pro sebe, ale hlavně pro někoho jiného, který si to z nějakého důvodu těžce vydělanými penězi koupí. V tom je to těžké. Zadarmo si to vezme každý, ale když už za to zaplatí a víme, že umění není laciné, tak už pro to něco musí udělat. Jídlo se s ní, toaletní papír použije a vyhodí, ale umění je něco navíc. Proto mají lidé doma prázdné stěny. Nenapadne je tam něco dát. Lidé se bojí něco nakoupit. Chtějí, aby jim spíš někdo doporučil, co mají koupit, když už něco fakt chtějí. Proto jsou takoví ti galeristé, co si berou 50, 70% z ceny od umělců, i tak jsou ale umělci rádi, protože jim někdo prodává.
Máš na zdi někoho jiného než sebe?
Nemám. Mám tam nějaké osobní věci jako je krucifix nebo židovskou hvězdu. (smích)
Myslela jsem slavného umělce!
Nemám, fakt. Mně se to tam tak strašně točí a já vlastně používám své bydlení nebo svůj ateliér k tomu, aby to byla veřejná galerie. Takže když mi někdo zavolá, že chce můj obrázek, tak přijde ke mně, kde si vybere a já ho nechci plést, že by tam byl obrázek někoho jiného, protože by pravděpodobně vzal právě to. (smích)
Od táty něco máš? Myslím tím, že to nakreslil přímo pro tebe.
Ano. Ale to mám na bezpečném místě. Celou tu pozůstalost, včetně obrázků, které mi táta nakreslil, jsme uložili na bezpečném místě.
Co s tou pozůstalostí bude? Po Kájově smrti se hodnota minimálně zdvojnásobila, ne?
Ano. To je zajímavé, co? Že po smrti umělce se zvedá hodnota... Prodávat to nebudeme, protože nemáme důvod. Já chci prodávat svoje věci a ne tátovy. Samozřejmě kdyby asi byla nouze a nebylo na chleba, tak se prodá cokoliv. Musíš dát přednost svému životu a umění nebo tyhle rodinné věci je až druhá věc. Z obrazu se nenajíš.
Za co rád utrácíš své tvrdě vymalované peníze?
Já jsem skromný, moc si nevyskakuji, ale miluji moře, cestování. Ale ne takové to pachtění po Albánii v horách. Já mám rád válení v Itálii u moře a mít na to. Nemít starost, že jsem chudák. Chci se tam opít stejně jako tady. To je příjemné si jednou za čas vyjet a nebýt tam za chudáka. Oblečení je pěkná věc, ale to mě nebere, auto nemám, vlastně ani řidičák...
Ty nemáš auto ani řidičák? To ti ho sebrali nebo jsi ho nikdy nedělal?!
Ale jo, dělal, ale ne tady v Čechách. Po revoluci jsem odjel do Ameriky, kde jsem si ho udělal a nějakou dobu jsem na to jezdil i tady, když jsem se vrátil. Takže to sebralo třeba deset let. Pak mě ale otravovalo ho pořád někde parkovat, byla to starost. Zjistil jsem, že si dojdu všude pěšky nebo na kole. No a ten řidičák nemůžu najít, určitě je stejně propadlý. (smích)
To je hrozně zvláštní, že nemáš auto.
V Praze ho ale nepotřebuješ. To chodím pěšky nebo když jsem unavený, tak taxíkem. A když jedu na výlet, tak většinou letím a pak si vezmu taxíka. Všude se dostaneš vlakem nebo autobusem nebo na kole. Prostě jsem zjistil, že ho nepotřebuju.
Mně přijde, že chlap by měl mít auto.
To už mi taky pár slečen řeklo, že je divné, že nemám auto, že to je, jako by mi chyběla pravá ruka, ale já mám pocit, že chlap by měl být zajímavý něčím jiným než autem.
Čím jsi ty zajímavý ty? Tedy kromě toho, že jsi Saudek a hezky maluješ?
Vždycky jsem se snažil ženu zaujmout. Tou radostí ze života a z toho okamžiku, že si spolu dáme víno, dobré jídlo, povídáme si o ní, jejích rodičích, o jejím životě. To je lehkost bytí. Mě to baví. Mě to skutečně zajímá, já nepředstírám.
Ty máš osmnáctiletou dceru, jde také v uměleckých stopách?
Ona je velmi zajímavá, je těžké ji odhadnout. Ona je, jak se tomu říká, jak si dělá černé vlasy a tak – emo člověk. Je to ale hodná holka. Zatím nevím, jak se k ní mám postavit a ona asi ke mně. Pořád jsem ten trapnej fotr. (smích)
Co zbytek Saudků, kolik máš neteří a synovců a bratranců a sestřenic?
Ježíš, to já vůbec nesleduji. Jsme v kontaktu, ale nepovídáme si o dětech. Oni se nezajímají o nás a my zase o ně. Neumím si ani představit, kdybychom se měli všichni sejít u jednoho stolu nebo spíš v jedné místnosti. Navíc s Janem je to těžké. Má občas průpovídky a na své nejbližší je takový až moc tvrdý, přitom když mu to chceš oplatit, tak je tak nesmírně citlivý, že se málem rozbrečí. Vyškolil mě, ale to táta taky. Mám díky nim hroší kůži, i když jsem také citlivý.
Když vynechám ShowPark, kam bys mě ještě pozval na svou výstavu?
Tradičně mám výstavu v prosinci a lednu v Karlových Varecha v kavárně Freedom a budu mít ještě v listopadu jednu ve vinárně Na břehu Rhóny. Určitě se přijďte podívat.
