- CZ
- EN
- SK
Cizinka v Paříži NA VLASTNÍ PĚST. I v Evropské unii je problém jazyková bariéra a porozumění
Ty jdeš bydlet do Paříže? To máš ale štěstí. Hned bych s tebou měnila ... a podobně. Ti z vás, kteří toto čtete a žijete někde v zahraničí, jste se pravděpodobně setkali s podobnými komentáři vašeho okolí.
Roky jsem žila v Praze, kde jsem jako Slovenka sice také byla cizinka, ale s rozdílem, že jsem se tu od začátku cítila jako mezi svými. V Paříži jsem se ale „probudila“ stejně jako Alenka v říši divů.
Krok do neznáma
Zcela neplánovaně, bez znalosti jazyka, bez přátel, a navíc všechno velmi rychle. Plus jsem měla plné ruce práce s mou tehdy dvouměsíční dcerou.
S odstupem času si říkám, že jsem byla opravdu odvážná, když jsem to všechno, co jsem si v Čechách sama vybudovala, pouze jen tak zahodila a začala od začátku.
Kolik řečí umíš…
Asi se ptáte, proč jsem toto vše absolvovala s tak malým dítětem. Stěhovala jsem se za manželem, který v Paříži pracoval a naštěstí jsem měla jeho velkou podporu.
Přesto jsem se cítila velmi sama. Dosud si pamatuji, jak jsem se učila francouzskou frázi, jak si vyžádat bagetu. Když jsem si pak tu bagetu mou lámavou fráninou objednávala, paní v pekárně obrátila oči v sloup a arogantně mi řekla, že mi nerozumí ... Podobné situace jsem zažívala denně.
Papírování a nekončící byrokracie
Na úřadech se ke mně chovali jako k emigrantovi a mnohokrát jsem jim musela vysvětlovat, že Slovensko patří mezi země Evropské unie a že nepotřebuji vízum. Můj muž jim zase musel vysvětlovat, že má francouzské občanství a je slušný občan, který platí daně i přesto, že je černoch.
Na kartičku pojištěnce jsem čekala přes půl roku, a i pak jsem si musela nakonec založit společnost, abych se jí vůbec dočkala.
Žádání dokumentů a vyplňování papírů bylo nekonečné.
Ani sami Francouzi neuměli pochopit, co tu vlastně dělám a proč nepracuji. Ve Francii je totiž obvyklé, že matky jdou už 3-4 měsíce po narození dítěte do práce. Jenže má dcera Alya byla právě v období, že jsme museli navštěvovat lékařku jednou měsíčně, a k tomu jsem všechny návštěvy a očkování musela sama plně hradit.
A najít lékaře, který mluví anglicky? Téměř nemožné!
Možná se tomu divíte, ale opravdu se v mnoha případech v Paříži anglicky nedomluvíte. Buď neumějí, nebo nechtějí umět.
Výjimkou je, když jdete v centru města do restaurace, do dražšího butiku nebo do hotelu.
Komunikace s lékaři – nejtvrdší oříšek
Když jsem zůstala podruhé těhotná s dvojčaty, můj stres se začal stupňovat. Ptala jsem se sama sebe, jak to jen celé zvládnu?! Sice jsem si už uměla objednat bagetu a obstojně se domluvila, ale konverzace s lékařem byl stále problém. Tam moje slovní zásoba ještě nesahala.
Naštěstí jsem našla velmi dobrého odborníka, a dokonce i soukromou nemocnici, v níž jsem se mohla domluvit anglicky.
Celý systém zdravotnictví ve Francii funguje jinak než v Čechách. Mnohdy chybí empatie. Na všechno existuje aplikace a lidskost se vytrácí.
Porod jsem měla dopředu dohodnutý a zaplacený, hradila jsem si i pobyt v soukromé nemocnici. Dopadlo to ale nečekaně.
„Sestry v akci“
Nikdo mi v nemocnici nerozuměl, rodila jsem „císařem“ a už o 5 hodin později mi chtěli nechat dvojčata na pokoji, přestože jsem se ještě nedokázala postavit na nohy. Musela jsem volat manželovi, aby jim to francouzsky vysvětlil. Děti si na pár hodin vzali a ráno mi je přivezli.
Když jsem zvonila na zvonek, protože jsem potřebovala vodu a tabletku na úlevu od bolesti, čekala jsem dvě hodiny. Skutečně, nepřeháním!
Přede dveřmi do pokoje jsem slyšela, jak se personál dohadoval, kdo ke mně vstoupí. Sestry byly totálně vystresované, že se mnu musí mluvit anglicky.
Po 3 dnech, kdy mi absolutně nikdo nepomohl a já nakonec volala muži, aby mi tablety na bolest přinesl sám, jsem se rozhodla odejít z nemocnice.
Naštěstí děti byly v pořádku a měly hotová všechna vyšetření.
Ještě před odjezdem jsem si vyslechla, že jsem neschopná a přes manžela mi bylo tlumočeno, že pochybují, že jsem schopna se o mé děti postarat, protože jsem dopustila, že 6 hodin nejedly... Jak to?
Ve Francii kojencům, kteří jsou krmení umělým mlékem, odmítají ohřívat vodu. Z toho důvodu nechtěla dvojčata v nemocnici jíst. Alespoň jsem si to tak vysvětlila a laktační poradkyně mi mé tvrzení potvrdila. Když jsem se na to ptala francouzské pediatričky v den odchodu z porodnice, na mou otázku, proč dávají kojencům studené mléko, jen stručně řekla: „Kdo má dnes čas na to ohřívat vodu?!“
Už stačilo
Další děti neplánujeme, ale pokud bych se pro to ještě někdy rozhodla, ve Francii bych do toho znovu určitě nešla.
Byl to pro mě velmi traumatizující zážitek.
Moje děti se po příchodu z nemocnice měly výborně a já také. Konečně jsem měla možnost si odpočinout a nemusela jsem hodiny čekat na sklenici vody.
Na negativitu a aroganci Francouzů si stále zvykám, ale jde mi to pomalu. Mám obrovské štěstí na skvělé lidi, kteří mě obklopují, a to mi to celé usnadňuje.
A proč neodjedu? Život v Paříži je pro mě příležitost, Paříž miluji a momentálně bych neměnila.
Ale jedno ponaučení vám dám: Pokud plánujete život ve Francii, zaběhněte předem občas na francouzštinu a bude dobře!
