Drsné mládí Richarda Krajča: Maminka se za něj styděla. Zmlátila ho vodítkem na psa, prozradila manželka Karin
Manželé Krajčovi jsou mnohým trnem v oku za to, jak se prezentují a oblékají. Spolu tvoří ale harmonický pár, který se doplňuje a ve všem podporuje. Aktuálně se Richard potýká s komplikacemi a skončil v nemocnici. Na Slavicích měl pod frakem stále zavedenou kanylu, jak nám prozradil v rozhovoru. Bavili jsme se nejen o módě, ale i o kritice, s kterou se musí potýkat.
Byl jste nedávno v nemocnici, jak se cítíte? Už je všechno v pořádku?
Není, ale nechtěl jsem si nechat ujít tento večer. Jedu rovnou z kapaček, ještě mám zapíchnutou kanylu pod frakem a půjdu ještě doplnit.
Kdo Vás oblékal dneska?
Navrhla a ušila nám to Zuzana Lešák Černá, styling doladil Dušan Chrást, jako vždy a šperky máme od ALO diamonds a Hallady.
Jak se cítíte?
Richard: Já skvěle. Já se na to těšil, už od prvních skic, kdy jsme si to začali kreslit a všichni čtyři jsme si v tom tak rochnili. A vypadá to ještě lépe, než jsme si představovali.
Karin: Nás bavilo to, že to zase Zuzanu s námi baví, a že jsme byli všichni naladěni na stejné vlně. Hezky to proudilo a šlo to lehce.
Mluvíte do těch svých outfitů? Jak vznikají?
Sedneme si u jednoho stolu a začneme brainstorming a dojdeme k jednomu, dvěma, třem modelům a pak z nich čistíme.
Máte neobvyklou kabelku.
Není zas tak neobvyklá, pozor. Já jsem zjistil, že lidé nemají moc rádi pánské kabelky jako vloni. Tak jsem zjišťoval, co mají nejradši, dělali jsme si takový průzkum, děti chodily po ulicích, Karin chodila po ulicích, já chodil po ulicích a zjistili jsme, že nejčastěji lidé nosí igelitky.
Já jsem jim chtěl udělat radost, tak jsem si vzal něco, co mají všichni rádi.
Karin: Protože to chtěl zase všechno narvat ke mně a to se mu tam všechno nevejde a minule si to tam narval, tak letos si to tady takhle naskládal a je spokojený.
Rekonstruujete kostel v Chotěvicích, koho to napadlo a jak náročné to je?
Pořád je to v průběhu. Začali jsme asi před čtyřmi lety, ten nápad měla Karin. My jsme měli to štěstí se do toho kostela podívat před nějakou dobou, než jsme o tom začali uvažovat a zjistili jsme, že je zničený, zchátralý, zavřený od roku 1984.
Karin: Já když jsem tam venčila psy, tak jsem ho viděla, přišla jsem domů a říkala jsem Ríšovi:
„miláčku, jestli si ten kostel nevezmeme pod křídla, tak on asi spadne.“
No a Ríša je takový nadšený do všeho, takže aniž by zauvažoval nad tím, co to všechno přinese, aniž bychom si o tom nějak promluvili, tak v tom obrovském nadšení vzal telefon a začal obvolávat, jakým způsobem je možné sehnat a na sebe nechat převést kostel, což se mu podařilo.
Richard: Zhruba za rok a půl po jednání s církví se nám to povedlo.
Teď asi tak tři a půl roku ho máme, patří naší nadaci, pod kterou ho opravujeme a kombinujeme stará díla, která tam zůstala s moderními, která pro nás dělá pop-artový umělec Pepa Rataj.
Každý rok vymýšlíme něco nového, aby se tam lidé mohli vracet. Kromě toho se tam už udělala spousta věcí jako výměna elektřiny, podlahy, osvětlení, opravují se staré obrazy, varhany, částečná výmalba, část fasády.
Chystáte tam nějaký program v souvislosti s Vánocemi?
Karin: Příští týden sedmého, osmého je tam každoroční charitativní koncert, celý výtěžek jde opět na rekonstrukci kostela a potom na Štědrý večer máme takovou tradici. Po tom, co si rozdáme dárky a ukončíme to doma, tak odcházíme do kostela a ten otevíráme pro místní a to je vždy krásné.
Sejde se tam skoro celá vesnice, kostel je narvaný a my si povídáme, jíme, pijeme, zpíváme a je to krásné sousedské posezení.
Četla jsem, že v kostele je prý i odkaz Karla Gotta, je to tak?
Ano, souvisí to s varhany. Na ty se dělala sbírka, aukce a jeden z těch artiklů, který se tam dražil, bylo sako Karla Gotta, které používal při focení desky, myslím té jeho poslední desky.
Vydražilo se to myslím za čtyři sta tisíc, takže tím pádem tam Karel bude mít otisk u těch varhan.
Karin: Ivana tehdy říkala, že kdyby tehdy Karel žil, tak by nám chtěl s tím určitě pomoc, a proto do toho šla a my si toho moc vážíme.
Když se vrátím k oblečení, jste často přirovnávaný k Harry Styles, hledáte u něho inspiraci?
Já myslím, že Harry Styles je fajn, má výhodu, že je v zahraničí a ti lidé se na ty věci dívají úplně jinak, má za sebou módní domy, což si tady nemůžete dovolit. Já jsem chodil oblékaný jako Harry Styles ještě dříve, než byl Harry Styles na světě, takže já spíš pokračuji v té vlně.
A teď nás přirovnávají, protože on je světově odvážný, ale krásně odvážný, já ho mám rád.
Karin: Je fakt, že Ríša módu miluje, mě k ní přivedl a jeho maminka by vám mohla vyprávět. Už když mu bylo patnáct let, tak ho zmlátila vodítkem na psa, protože se odmítl převléct a trval na tom, že takhle bude chodit oblečený a ona se za něj styděla.
Takže já si myslím, že Ríša si razí tu svoji cestu tím stylem, který on má rád.
Kritika Vám nevadí?
Kdyby lidem vadila kritika na všechno, což už je takový trend, který tady je, tak by nemohl chodit ani oblečený ani nahý, nemohl by nic napsat, nemohl by nic zazpívat, nemohl by nic hrát.
Já si myslím, že to člověk musí brát s velkým, velkým nadhledem.
Karin: Mně kritika vadí asi více než Richardovi. Ten to snáší lehčí rukou, on se v tom světě showbyznysu pohybuje déle.
Ale když přijde taková obrovská vlna hejtů jako přišla třeba vloni na jeho kabelku, tak mě to svým způsobem zasáhne více než jeho.
Jsem vždycky zaskočena, jak málo tolerance je v lidech a kolik mají času, aby to vůbec řešili a aby si sedli k tomu stroji a napsali ten hejt. A hrozně mě to mrzí, protože my často o sobě říkáme, že jsme nesmírně tolerantní národ, ale pak když dojde na lámání chleba, tak se kolikrát ukáže, že to není úplně pravda.
Zdroj: autorský článek, vlastní dotazování
