Herečka Sára Milfajtová: Až díky kartářce jsem pochopila, že má smysl zůstat v republice. Na osud věřím

Sára Milfajtová se narodila 20. září 1991 v Brně do umělecké rodiny, což významně ovlivnilo její kariérní směřování. Její umělecká kariéra začala už během školních let v roce 1998, kdy se objevovala v dětských rolích v operních a činoherních inscenacích Národního divadla Brno a později v Městském divadle Brno, kde získala stálé angažmá ještě před dokončením svých studií. 

Vedle divadelních vystoupení se Sára Milfajtová začala objevovat i před kamerami, a to již od roku 1998, například v televizních reklamách. V roce 2000 si zahrála v televizním seriálu Četnické humoresky a následně se objevila v dalších televizních seriálech. Co na sebe tato sympatická blondýnka prozradila?

Pronájem luxusní vily 7+1, Praha - Západ – 373,

Zobrazit nemovitost

Říkala jsi, že bys chtěla dělat něco s přírodou, pokud bys nebyla herečkou. Co si tím konkrétně myslela?

Já odmalička miluju kytičky, takže bych ráda dělala něco ve stylu zahradní architektury, nebo prostě vázala květiny na zakázku. No a pokud by to nešlo tím směrem, že bych se mohla věnovat květinám a přírodě, tak bych se chtěla věnovat jídlu. Chtěla bych třeba péct buchty, nebo se stát profesionální cukrářkou. To jsou takové dvě varianty, které mě napadají, že bych vlastně asi mohla dělat, pokud bych nemohla nebo nebyla jsem herečkou.

Ty jsi vlastně herečka a zpěvačka. Diváci tě mohou vidět v seriálu ZOO, ale také v pořadu Máme rádi Česko, je něco, čemu se chceš věnovat víc nebo svou práci nerozděluješ?

Já to mám opravdu vyvážený, neumím říct, že bych něco chtěla dělat víc. Teď v posledním roce je to opravdu 50 na 50 a jsem spokojená na obou stranách. Baví mě herectví, protože tam můžu poznat něco nového a jsou to pořád nové zkušenosti, ale také zpěv, protože tím zase dělám to, co umím a je pro mě čest zpívat nějaký hit od velkého zpěváka nebo zpěvačky. Takže obě profese jsou mojí vášní a jsem ráda, že můžu dělat to, co mě baví. Takové štěstí asi jen tak nikdo nemá a neumím si život bez své práce představit.

Natáčíš seriál, točíš pořady. Kde bereš potom čas sama na sebe nebo jak to celé stíháš?

Já vlastně nevím, jestli to mohu prozradit. Ale natáčení pořadu Máme rádi Česko probíhá většinou dvakrát do roka a když už se natáčí, tak vlastně se to jede v kuse, celý den, od rána do večera, točí se to na jeden zátah, takže není poté problém to skloubit s ostatními povinnostmi, které mám třeba na natáčení ZOO, protože to se někdy točí i každý den, někdy taky ne. Potom jsou tam různé noční scény, ranní vstávání, kdy už třeba v 6 hodin musíš být na místě, takže to náročnější je, ale zároveň je to práce, která tě tak neunavuje. 

Ty jsi původem z Brna. Co tě dovedlo do Prahy a nelituješ toho rozhodnutí?

Práce. Já jsem chtěla trochu změnit prostředí, víc zpívat, a to Brno je nádherné město, já ho mám ráda, ale je vlastně malé. Vzhledem k tomu, že všechno probíhá v Praze, castingy, filmové ateliéry, veškeré natáčení, tak bych to dojíždění už nezvládala. A tak jsem rozhodla jít na tu tzv. volnou nohu a povedlo se. Musím to zaťukat.

Máš někdy chuť se vrátit zpátky, protože máš pocit, že už je toho dost?

Ono bohužel u této profese je to tak, že někdy nevíme, do čeho píchnout, nebo toho máme fakt tolik, že makáme každý den. To se potom těším na to, že budu mít to volno. Ale jinak mám to štěstí, že mě ta práce baví, takže to není tak, že bych chodila někam do fabriky a pak jsem se modlila, aby už byl konec směny. To naštěstí ne. A tím, že já si tu práci plánuji hodně dopředu a vím, co mě čeká, tak si zároveň umím naplánovat, kdy budu mít volno a na co se můžu těšit. 

Pokud si dobře pamatuji, ty jsi vycestovala do Anglie. Co tě vedlo k tomu nakonec zůstat v České republice?

No já jsem vycestovala, žila jsem tam, chtěla jsem jít na uměleckou školu, ale přišel covid. To mě tedy vrátilo zpět do republiky a pak jsem dostala krásné nabídky pro televizi Prima a už jsem se tam nevracela. Řešila jsem dlouhou dobu, jestli mám odjet nebo nemám, a to se přiznám, že bylo velmi těžké období. Přiznám se, že jsem dokonce tehdy využila poprvé služeb kartářky, která mi řekla, ať zůstanu v Česku, protože přijdou krásné pracovní nabídky. Na cestování máš času dost. A vlastně tím, že jsem měla krásnou práci v České republice, a ta představa, že mohu být ve své zemi, blízko své rodiny, tak to u mě zvítězilo. A to fakt u mě bylo na prvním místě.

Věříš, že je něco mezi nebem a zemí? Nějaký osud, který člověka dokáže nasměrovat?

Já nevím, jestli funguje nějaký osud, jak se říká. Možná je něco napsané, má to tak být, ale myslím si, že každý náš krok má nějaký smysl, například, že kdybych to já nezkusila, tak by mě to mohlo mrzet. Teď si já v klidu mohu říct, že jsem to zkusila, ale vlastně tím, že do toho přišly ty různé okolnosti, tak ani nevím, jak to popsat. Poznala jsem v Anglii vlastně člověka, který hrál v muzikálu hlavní roli a ve 40 letech měl syndrom vyhoření. Poté zjistil, že je vnitřně nešťastný. Sice je ve své kariéře špičkový, jezdí na světové turné, hraje v Bídnících, ale hrál i Shreka, ale najednou se dozví, že není šťastný. Nemá děti, rodinu, jen vlastně žije pro svou roli a práci. Tím si nemůže tvořit žádné vztahy k lidem, a to jsem si řekla, jestli je to to ono, proč jsem tam jela. A tím jsem si odpověděla, že nemusím být nešťastná, že mě to vrátilo zpět do republiky a vlastně můžu dělat tu stejnou a krásnou práci, ale doma, a to v blízkosti své rodiny. Nebude to možná na světové úrovni, ale budu to dělat tak, jak nejlépe umím. Hlavně nechci obětovat rodinu a přátele.

Zdroje: redakce, autorský text, vlastní dotazování, rozhovor se Sárou Milfajtovou