/KOMENTÁŘ RADIMA ČERVENKY/ Odkaz listopadových demonstrací, který si státním svátkem připomínáme, vývoj posledních let v jednom ohledu uctil velice poctivě. Naposledy jej oslavili odpůrci vlády v čele s Jindřichem Rajchlem a jeho neparlamentní stranou PRO. Zářijová demonstrace proti současné vládě přitáhla do ulic tisíce lidí. Jakkoliv se musí Václav Havel nad výroky doprovázející poslední protiestablišmentový protest otáčet v hrobě, stávky a demonstrace byly zásadním průvodním jevem, který předcházel pádu československého komunistického režimu v roce 1989.
Jestli předejde pádu Fialovy vlády, na to si ještě musíme počkat. Ale jeho předchůdce ve funkci Andrej Babiš (ANO) si může vzpomenout na největší demonstraci v historii samostatné ČR proti své osobě, kde se několik stovek tisíc lidí sešlo na pražské Letné, aby se vyjádřilo proti mocenskému duopulu Zeman-Babiš.
Jakkoliv byli všichni jmenovaní vrcholní politici zvolení ve svobodných volbách, jejich pohled na to, co znamená svoboda v demokratické společnosti, se lišil. Každý totiž dobře chápe, že svoboda je volnost dělat věci podle své vlastní vůle, ale zároveň za své skutky musíme nést odpovědnost. Tuto tezi najdeme nejen u filozofů rozebírajících svobodu, ale také v Deklaraci práv člověka a občana vyhlášené během Velké francouzské revoluce, která byla předzvěstí rozvoje republikánství a demokracie napříč celou Evropou.
Pojďme se podívat, jak tyto výrazné politické figury na svobodu pohlížely. Ex-prezident Miloš Zeman si byl své odpovědnosti dobře vědom. Věděl, že nezřízený životní styl se podepisuje na jeho zdraví a podobně věděl, že všechny jeho politické provokoce od vulgarit v médiích, až po pokus o posun naší parlamentní demokracii v prezidentský model vzbudí u poloviny národa silné opovržení. Sice také počítal s tím, že druhá polovina mu bude v potřebných volbách stačit (jak sám uvedl, polovina národa má podprůměrnou inteligenci).
Divočejší bylo u Zemana určité pohrdání konceptem svobodné společnosti. Jak jinak si vysvětlit fascinaci uspořádáním společnosti v komunistické Číně. Nad nevinnými obdivy směrem k nejlidnatější zemi světa bychom se měli mít na pozoru. Zdánlivý pořádek v mezilidských vztazích je totiž pouhým obrazem brutální totality zasahující do každodennosti každého "občana" tamějšího režimu. Nehledě na miliony zbídačených a zavražděných lidí z politických důvodů.
Zemanův dobrý spojenec ex-premiér a předseda největší současné politické strany (podle průzkumů ještě větší, než podle počtu zástupců v aktuálním Parlamentu) Andrej Babiš o filozofických premisách svobody nebo demokracie zcela jistě nikdy ani nepřemýšlel. Mnohem více myšlenek jistě věnoval svobodě směrem ke svému soukromému majetku. Ten se rozhodl maximalizovat všemi jemu dostupnými prostředky, které v prvé řadě nesmí omezovat jakákoliv odpovědnost.
Abychom Andreji Babišovi nekřivdili. Rád na sebe vždycky bral odpovědnost na tiskových konferencích. K vysvětlení tohoto přístupu k odpovědnosti pomůže středověká filozofie a její termín Flatus vocis nebo-li prázdný zvuk, což je konstatování bez jakéhokoliv odrazu v realitě. Vzpomeňme na jeho dušování o veškeré odpovědnosti, kterou ponese za průběh koronavirové krize a pak se prošel po křížích symbolizujících desetitisíce mrtvých v důsledku pandemie.
Někoho možná překvapí, že současného politického lídra, premiéra Petra Fialu zařadíme na závěr jako spojovník našeho ohlédnutí za hegemony české politiky několika posledních let. O myšlenkovém konceptu svobody toho ví podobně velké množství jako Miloš Zeman, koneckonců je Petr Fiala stále uznávaným univerzitním profesorem a odporníkem na poli politologie. Také o ní rád mluví během svých četných projevů k veřejnosti. Zatímco Zeman přešel od podpory NATO a Evropské unie k obdivu k totalitní Číně a autoritářskému Rusku, Fiala západním pilířům svobodné společnosti zůstává věrný.
K odpovědnosti má zase podobný přístup jako Babiš. Ocenit je však nutné jeho odosobnění. Ignoraci politické odpovědnosti nechce pro sebe, ale především pro své (ne)milované straníky z ODS. Naposledy jí vyjádřil slovy podpory pro ministryni obrany Janu Černochovou. Ta sice svou nepoučenou snahou o vystoupení ČR z OSN udělala ostudu nejen Fialovi, českým občanům, ale zejména boji za svobodnou společnost. Život v takové společnosti totiž není ve světě, na rozdíl od Evropy vůbec samozřejmostí. I současná OSN je nástrojem k takovému boji, jakkoliv bezzubým proti arsenálům jaderných mocností, které lidskou svobodu potlačují.
Ale v ODS zásadně platí, že svoboda je zásadně bez odpovědnosti, především pro členy vlastní strany, jak jsme viděli také na příkladu ministra spravedlnosti Pavla Blažka. Nepříliš odpovědné je i volání po odstřižení od okolního světa, které zaznělo na zářijových demonstracích. Osobně mi připomnělo můj starší rozhovor s generálem Jiřím Šedivým, který mi upřímně vysvětloval, jak absurdní je myšlenka zajištění bezpečnosti tak malé země jakou je ČR, pomocí vlastních ekonomických zdrojů.
Demonstranti ovšem mají právo na své názory, jakkoliv nepoučené a ještě větší právo mají je říkat sebevíce nahlas, abychom věděli, jaké názory ve společnosti rezonují. Politici ve svobodné a demokratické společnosti mají v popisu práce nést odpovědnost, obzvláště za to, co nahlas říkají a dělají. V této otázce je dnešní den boje za svobodu také dnem prohraných bitev mezi politickými lídry.
Autorský článek