Poslanci minulý týden schválili zvýšení schodku státního rozpočtu o neuvěřitelných 500 miliard korun. Balancujeme na okraji ekonomické tragédie, ale když budeme chytří a půjčené peníze smysluplně využijeme, mohlo by se riskování vyplatit.
Nejhorší bilanci rozpočtu jsme měli v roce 2009 kvůli dopadům světové ekonomické krizi, a to konkrétně minus 192 miliard korun. V letošním roce kvůli koronakrizi míříme na více než dvojnásobek – poslanci „odklepli“ sekeru ve výši 500 miliard korun. A to nemusí být konec, ministryně financí Alena Schillerová už naznačila, že číslo může být na konci roku dokonce vyšší.
500 miliard korun. Napišme si to číslem: 500 000 000 000 korun. Co to zatraceně znamená? Prostě to, že Česko nemá peníze na to, aby zaplatilo svůj vlastní provoz, a proto si je půjčí na mezinárodním trhu. Jinými slovy, někdy v budoucnu budeme muset tento dluh zaplatit, jinak Česko zkrachuje, podobně jako se to před lety stalo třeba Argentině.
Mít tak velký dluh přitom není snadné, protože je nutné platit úroky. Ty už dnes činí bezmála 50 miliard korun ročně, a s dalším rekordním zadlužením ještě porostou. Jinými slovy, každý rok „vyplázneme“ desítky miliard, aniž bychom postavili jediný metr nové silnice nebo zaplatili plat jediného hasiče nebo policisty. A je to jako v životě, pokud se nám dluhy vymknou kontrole, spadneme do dluhové spirály a už nám nikdo další nepůjčí.
A to se klidně může stát i Česku. Tedy pokud budeme hloupí a tento rekordní dluh jednoduše „prožereme“ nebo utratíme za nesmysly. Naopak, je nutné tyto peníze vzít a nasměrovat lidem a firmám. Chytře, promyšleně a tak, aby se to za pár měsíců a let začalo vracet rostoucí ekonomikou, prosperujícími firmami a tím pádem i vyšším výběrem daní.
Bohužel to zatím na přílišnou promyšlenost nevypadá, v tom má opozice pravdu. Vláda zatím nepředložila jasný plán, kam peníze půjdou a co se od toho čeká. Co když je jen rozhází? Je nutné, aby ministři v čele s premiérem přestali machrovat, že všechno zvládnou, a naopak se poučili z toho, že dosavadní koronavirová podpora firem nebyla zrovna ukázkou promyšlenosti a účelovosti. K mnoha firmám se pomocné peníze dostaly pozdě, a nebo dokonce vůbec. Některé „covidové“ programy jsou tak složité a mají spoustu výjimek, že tomu ani chytří podnikatelé nerozumí. Je to zbytečné, a nyní je šance to změnit. Poučme se, počítejme, plánujme a hlavně používejme mozek.
Pokud totiž peníze investujeme dobře, vyjde nás tato krize levněji. Ekonomika se vzpamatuje a ve výsledku na tom už brzy můžeme být dokonce lépe, než v uplynulých letech. Příjmy z daní i platy porostou, firmy budou mít na investice, takže poroste naše konkurenceschopnost. A Česko bude atraktivním místem, kde budou chtít být i zahraniční investoři se svými penězi.
Kdybychom jen škrtali, propouštěli úředníky (kteří pak nebudou utrácet a skončí na pracáku) a nepodporovali firmy, tak začnou mnohé z nich krachovat a propouštět. A výsledek? Bez práce budou statisíce lidí a oslabené české firmy koupí třeba Číňané, Rusové nebo Němci. Za pár let, až se firmy vzpamatují, začnou zisky odtékat mateřským firmám do zahraničí. A Česko na tom bude zase bídně. Jen bude mít na krku brutální dluhy.
A to stejné se stane, když peníze z rekordního schodku jen „projíme“ a utratíme za hlouposti typu zlevněných jízdenek nebo dotování různých linek na výrobu toustových chlebů jen proto, aby byly křehčí na jazyku a déle nám vydržely ve spíži. Pak si sice užijeme rok nebo dva rozhazovačného mejdanu, ale následovat bude bolavé vystřízlivění. Jen už nebudeme mít žádné peníze na to, abychom si koupili colu na spravení žaludku.
O tolik korun byla státní kasa v minusu za prvních šest měsíců letošního roku. Horší výsledek Česko nemělo nikdy v historii od roku 1993, ani v době vrcholící ekonomické krize v letech 2009 a 2010. Špatná zpráva je to zejména kvůli tomu, že ještě nezačala hlavní vlna propouštění.