Rychlá zpověď – Nejlepší česká harfistka Jana Boušková: Jenom jsem dřela, první alkohol jsem ochutnala v osmadvaceti letech!

Jste jedna z nejlepších českých harfistek. Jak jste se k tomu dostala?

Narodila jsem se do rodiny maminky, která byla sama harfistkou. Bohužel mě ale před měsícem navždy opustila, s čímž se stále velmi těžko srovnávám. Byla jsem s tímto nástrojem spjata už od narození. A tím to všechno bylo samozřejmé a přirozené. Vlastně ani nevím, jak a kdy jsem na ten nástroj začala hrát.

Kolik už je to let?

Už hodně, pár desítek. (směje se). Začala jsem hrát asi v šesti nebo sedmi letech, takže je to vlastně 40 let.

Být z muzikantské rodiny ale nestačí, musela jste tvrdě trénovat. Jak vypadalo vaše dětství? Lezla jste třeba s kamarády na stromy a běhala s ostatními holkami za chlapci?

Nemyslím si, že bych dětství neměla. Když ale potom vidím, jak děti normálně žijí, musím říct, že jsem ho asi měla více okleštěné. Veškeré dětství jsem věnovala nástroji, hraní a muzice jako takové. Jezdila jsem s rodiči na jejich koncerty a s tímto hudebním světem a způsobem života mých rodičů jsem srostla od malička.

Luxusní byt na prodej s terasou a výhledem, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Přitom jsem si také hrála ráda venku s holkami a kluky, měla jsem kamarádky a kamarády, později známosti. Žila jsem normálním způsobem, ale nechodila jsem na diskotéky, nechodila jsem pít do barů, poprvé jsem si dala skleničku asi v osmadvaceti letech. Opravdu jsem vůbec nepila, nechybělo mi to. Pivo jsem poprvé ochutnala v pětatřiceti, a to v Irsku. Byl to Guinness se symbolem harfy.  Žila jsem takovým čistým, nepoznaným světem. Ve 22 letech jsem se už vdala, ale jinak jsem byla pořád obklopená jen hudbou. Nic jiného mě vlastně ani nezajímalo a nepřišlo důležitější než ten klidný život.

Za tu dobu jste určitě musela projít určitým vývojem. Kdy se vědělo, že budete hrát i za hranicemi Česka?

Tak asi se to vědělo už brzo, protože já jsem jako velmi malá už hrála v Německu a měla jsem opravdu velice krásné kritiky, které hlásaly v titulkách „Bravo, Jana!“, „Auf wiedersehen Jana!“ A to mi bylo jenom deset let. Takže od té doby se mi trošku ty dveře do světa už otevřely. V patnácti jsem již byla sólistkou anglického orchestru z Brightonu.

A jak jste se dostala do Ameriky?

V devadesátých letech neexistovaly skoro žádné harfové soutěže. Ve světě byly jenom dvě nejvýznamnější. Jedna byla v Izraeli a druhá v Americe. Pokud se chtěl člověk nějaké zúčastnit, měl šanci pouze v těchto dvou největších soutěžích.

Poprvé jsem zkusila své štěstí na soutěži v USA, když mi bylo 18 let. Byla jsem do soutěže vybrána, přitom mě nikdo neznal. Byla jsem vůbec první Češka, která se takové soutěže zúčastnila, hned se na prvním ročníku umístila a z 50 soutěžících získala šestou cenu Maria Damm Rensch Award, což byl opravdu neuvěřitelně obrovský úspěch. O tři roky později jsem se přihlásila do izraelské soutěže. Ani tam se člověk lehce nedostane, protože porota musí nejdříve vybírat účastníky z velkého množství přihlášek podle nahrávek. Mně se i tady poštěstilo, že jsem byla vybraná. A přestože tato soutěž už měla letitou tradici, byla jsem v historii soutěže úplně první účastnice z Československa také. A na této soutěži jsem se mezi padesáti účastníky z celého světa umístila už skoro na nejvyšší příčce. Dostala jsem druhou cenu.

Ten jeden chybějící krůček k první ceně byl pro mě zklamáním, ale zároveň velkou motivací. A tak jsem si řekla: „Za čtyři měsíce je opět další ročník té soutěže v Americe. A já to ještě zkusím, abych snad konečně už získala ten nejvyšší post.“  Věděla jsem, že to obnáší naučit se za čtyři měsíce úplně nový program, který se normálně učí dva roky. Čtyři měsíce jsem tedy za harfou seděla doslova celé dny, někdy až 12 hodin denně, a ten nový program jsem se opravdu naučila. Můj čas, který jsem tomu věnovala, se opravdu nakonec zúročil. Soutěž jsem vyhrála a tím získala vytouženou harfu, která mi v Izraeli o jedno místo utekla.

Kolik Čechů se do takové soutěže dostane?

Od té doby se izraelské soutěže nezúčastnil z Čech ani Slovenska nikdo jiný, takže stále jsem v historii našich dvou zemí vůbec první soutěžící, která se nejen zúčastnila, ale která se i takto vysoce umístila. A co se týká americké soutěže, tam byly už kromě mě ještě další tři Češky, dokonce jedna soutěžila přímo se mnou v tom ročníku, který jsem vyhrála. Ale všechny kolegyně se vždy probojovaly maximálně do druhého kola z celkového počtu čtyř kol.

Jak je tohle možné? Je to dar z nebes, nebo vaše těžká píle?

Někdo tvrdí, že posuzovat hudbu je subjektivní. Možná bych dokázala polemizovat s těmi, kteří toto tvrdí. Byla jsem v porotách soutěží několikrát. Pokud se sejdou mezi soutěžícími jen průměrní hráči a pak posuzujete, že jeden má dobrou techniku, ale není muzikální, a zase ten další je velký muzikant, ale technika mu dělá problém, pak ano, tam se může shledat argument, že hodnotit je subjektivní, protože každý porotce musí upřednostnit někoho, kdo je pro něj osobně zajímavější. Ovšem pokud slyšíte interpreta, který vás hned svým výkonem posadí do křesla, protože se v jeho hře skloubí úplně vše, tak najednou všichni hrající před ním jsou tímto výkonem zastíněni. Nejde pak přeci o subjektivitu, je to jasný důkaz toho, že ten nejlepší se dá rozpoznat hned, pokud se v tom velkém počtu soutěžících objeví.

Jinak si myslím, že bez daru od Boha, což je něco navíc, ten talent, který se nedá naučit, a také bez píle to nejde. Já jsem harfě obětovala, dá se říci, veškerý svůj život. Velmi mě to bavilo, neberu to jako oběť, ale slovo jiné k tomu není, protože jsem opravdu u toho nástroje seděla od rána do večera. Už od těch deseti let jsem se na to vlastně i těšila, vždycky jsem přišla domů ze školy a místo úkolů jsem šla hned k harfě a těšilo mě, že se naučím něco nového. Bavilo mě i hrát etudy, což lidi většinou odsuzují. Pro mě to byla dřina, která mě posouvala dál. A já jsem věděla, že jenom díky píli si můžu zahrát třeba někdy i v tom západním zahraničí, což pro mě byla v té době opravdu velká motivace.

Se kterými skladbami jste v Americe vyhrála?

Byl to čtyřhodinový program, takže těch skladeb bylo opravdu hodně. Byla to čtyři kola, každé mělo hodinu a bylo to opravdu nesmírně dlouhé. Jednalo se o dlouhý seznam skladeb od barokních až po soudobé autory.

Cesty na soutěž do Izraele a Ameriky jsou finančně nákladné. Musela jste mít velkou podporu v rodině…

My jsme peníze neměli. Vzpomínám si, že jsem tenkrát měla podporu ministerstva kultury, protože to byla opravdu výjimečná akce. Tenkrát to takhle asi fungovalo, že ministerstva přispívala na talentované lidi, kteří mohli Česko reprezentovat. Té pomoci bylo třeba, protože moje rodina by si to nemohla dovolit. Co se týká mé první cesty do Ameriky v 18 letech, tak tam mi letenky koupil můj kmotr, který žije v Německu, a ubytování pak zajišťovala přímo soutěž, takže ani tam další výdaje nebyly.

Harfa je velký nástroj, velmi drahý, velmi těžký. Věřím, že v dnešní době už jsou harfy odlehčené, ale jak to bylo tehdy v 90. letech?

Ani v dnešních dobách nejsou harfy lehčí než dřív. Jsou stále vyráběné ze dřeva, a to něco váží. My jsme tady vůbec neměli k dispozici harfy, tady se nedaly dostat jiné nástroje nežli ruské a české výroby. Tyto harfy byly svou kvalitou dobré spíš jen na cvičení nebo na školní vystoupení. A i toto byla jedna z velkých motivací, protože na zmíněných dvou velkých soutěžích světa je vždy první cena harfa americká, která je pro harfisty pojmem, jako Rolls-Royce mezi nástroji. To byl vlastně jediný můj sen, takový cíl, který jsem chtěla dosáhnout, hlavně ta harfa, ta první cena.

Samozřejmě jsem věděla, že zvítězit na takové soutěži mi otevře ještě víc dveře v koncertní kariéře, přesto jsem ale jako hlavní důvod zúčastnit se a zvítězit viděla v tom nástroji, který bych si jinak nemohla nikdy sama z vlastních finančních zdrojů pořídit. Cenově je tak strašně drahá a moji rodiče na to finance neměli. Takže jsem opravdu dřela, cvičila a měla od studijních let stále neskutečně silnou motivaci. Sedět u nástroje osm až dvanáct hodin denně mi nepřišlo nic zvláštního. Byl to velký základ pro to, co můžu dělat celý život, sólově koncertovat a čerpat stále z této velké práce, kterou jsem tomu dala v letech mého studia.

Pronájem luxusního bytu, Praha 2 Vyšehrad, Praha 2

Zobrazit nemovitost

Jsem rodičům nesmírně vděčná za to, jak jsem byla jimi vychována a vedena k poctivé práci, protože úspěch, kterého se mi později dostalo, byl mnou poctivě na harfu vycvičený.

V Americe jste tedy vyhrála novou harfu. Co se stalo s tou vaší původní?

Tu mám doma, dostala jsem ji od rodičů, když mi bylo osmnáct. Byl to nástroj ruské výroby. Do té doby jsem hrála jen na nástroje mojí maminky, které byly velice staré. Harfa není jako housle, čím starší, tím lepší, je to opačně. Cena se snižuje a nástroj není už tolik dokonalý. Ten můj ruský je pro mě nástrojem, na kterém jsem si svou budoucí úspěšnou kariéru vydřela, a proto se ho nechci vzdát, přestože na něj již nehraji.

Kolik stála?

Tenkrát ruský nástroj stál sedmdesát tisíc, což bylo v té době jako auto.

Zmínila jste, že nejdražší harfa, kterou máte, stojí milion korun…

Ona ta moje není nejdražší na světě. Takový nejcennější nástroj stojí až kolem pěti miliónů. Tu si ale opravdu jen tak nikdo nekoupí. A tak drahé nástroje ani soutěže za vítězství neposkytují. Pořizovací cena harfy, kterou jsem vyhrála, je přes milion korun, což také není malá částka.

Na to si musíte vzít hypotéku, ne?

Kdybych si ji kupovala, tak ano… Naštěstí tuto jsem vyhrála.

A máte ještě nějaké jiné?

Mám ještě jednu, tu jsem si pak už koupila. Měla jsem po soutěžích tolik koncertů, že jsem si na nový nástroj dokázala po pár letech sama vydělat.

Na to musíte mít speciální pojištění…

Mělo by to tak být.

Jak je tedy harfa těžká? Jak ji může taková malá drobná žena jako vy utáhnout?

Má asi pětačtyřicet kilo, ale já ji nenosím. Mám takový rudl, na který ji naložím.

Ale když hrajete čtyři hodiny v kuse…

Ten nástroj je vyvážený v určitém místě, takže stojí sám. To je ten trik harfistek, že to musí vědět. Pokud nevědí, mají pak problémy se zády, tíha padá na ně. Když se ale nástroj lehce podpírá koleny v tom určitém vyváženém bodě, tak vlastně tíhu vůbec necítíte a můžete si s harfou pohrávat jako s lehkým nafukovacím míčkem.

Kde všude hrajete?

Já jsem různě pracovně rozložený člověk. Práce, která mě nejvíce naplňuje, i když mě naplňuje úplně všechno, je, když mohu předávat hudbu já sama. Když hraju sólově, jsem to já, která se dělí o hudbu a o mé momentální pocity s publikem. To mě naplňuje úplně nejvíce.

Jinak jsem sólo harfistkou České filharmonie, což je pro mě velká pocta, protože to je zase úplně jiný přístup k práci, jiná spolupráce s lidmi. Samozřejmě mám možnost hrát jiné skladby než sólové a je to opravdu nesmírně naplňující a obohacující, stejně tak jako příležitosti komorních koncertů s jinými nástroji třeba v duu či triu.

Mimo to se věnuji pedagogické činnosti a učím na třech vysokých školách. Jedna je v Praze, což je Akademie múzických umění, druhá v Bruselu, Královská konzervatoř, tam učím od roku 2005, a třetí školou je Royal College of Music v Londýně. Tam jsem nově od září tohoto roku jmenována profesorkou. Tato škola je jedna z největších a nejlepších hudebních vysokých škol na světě. Moje štěstí a radost z vítězství v konkurzu, který byl loni koncem listopadu, asi není nutno vyjadřovat. Je to jednoduše opravdu tak obrovský úspěch, který potvrzuje fakt, že jsem v historii úplně první Čech, kterému se této pocty dostalo.

Vystupovala jste i například v Japonsku.

Tam jezdím často hrát sólové koncerty. Tentokrát jsem tam představila svůj recitál s tématem Má vlast. Upravila jsem totiž pro harfu dvě části ze symfonického cyklu Bedřicha Smetany, konkrétně Vyšehrad a Šárku. A protože Vltava již v úpravě pro harfu existuje, už moje maminka ji proslavovala ve světě, a já jí také měla dávno v mém repertoáru, tak jsem ji k těm dalším dvěma částem jen přidala. A polovina cyklu Má vlast pro sólo harfu je tak na světě.

K tomuto programu jsem připojila ještě další skladby českých velikánů, například Antonína Dvořáka a Josefa Suka, a program slavil velké úspěchy. Japonsko se řadí mezi štace, kde sólově koncertuji už pravidelně. Stejně tak ale koncertuji i v jiných zemích a světadílech, a tak mi tyto vzdálené země nepřijdou už ani neobvyklé.

Jak se to všechno dá zvládnout?

To se mě ptá každý, ale moje motto je: „Všechno jde, když se chce.“ Mám svůj režim naplánovaný vždycky hodně, hodně, hodně dopředu. To znamená třeba i rok a půl až dva roky. Vděčím za to asi disciplíně, kterou jsem se naučila od dětství a bez které bych to zřejmě nezvládla.

Rok dopředu si musím přesně rozplánovat učení ve všech třech školách, nakoupit letenky do Bruselu a Londýna, a to vše skloubit s plánováním příprav na své sólové koncerty a s termíny koncertů samotných, stejně jako vše sesynchronizovat s harmonogramem zkoušek, koncertů a zájezdů s Českou filharmonií. A ještě mít čas na své děti. Takže ano, všechno se dá zvládnout, ale přiznám se, že volný čas skoro vůbec neexistuje. A když je, pak stejně musím dělat věci jako každý jiný. Chodit na poštu, po úřadech, prát, uklízet. A hlavně být s mými dětmi a rodinou.

Jak jste děti stihla? Cestovala jste, byla jste pořád pryč…

Vždycky jsem věděla, že hlavní důvod, proč na tomhle světě jsem, je mít děti. Strašně jsem je chtěla mít, byly ale samozřejmě povinnosti, které jsem musela nejdřív zvládnout. Měla jsem v té době víc než 100 koncertů ročně a zároveň jsem po dobu čtyř let organizovala Světový harfový kongres v Praze. Bylo toho mnoho.

Naštěstí jsem ale nebyla tenkrát ještě ani členkou orchestru, ani jsem neučila v zahraničí. Byla jsem jen sólistkou, takže jsem byla svým pánem času. Do třiceti let jsem ty děti chtěla mít a také mi to bylo asi sneseno z nebes. Obě děti mně vyšly přesně do mého jediného volna. Věděla jsem, že za devět měsíců mi skončí určité zahraniční turné a že pak mám měsíc volno, tak jsem řekla, že to zkusíme. Vyšlo mi to s oběma syny vždy takto okamžitě.

Bývalý manžel vám toleroval, že tak často nejste v Česku?

On byl také muzikant, hraje v České filharmonii. Já do tohoto tělesa přišla až při rozjeté sólové kariéře, takže se lidi spíš divili, proč vůbec jdu do orchestru, když mám vybudovanou takovou pozici, po které všichni sní. Ten postup je totiž v hudebním světě většinou opačný. Lidé jsou nejprve členy orchestru a teprve potom se začnou věnovat sólové dráze.

Já jsem měla sólovou dráhu na největší světové úrovni. A šla jsem do orchestru, když mi bylo 35 let a uvolnilo se místo v České filharmonii. Sólovou dráhu jsem však tím neupozadila, měla jsem už děti a chtěla jsem být co nejvíc s mým tehdejším manželem, který se stal mým kolegou. Kdybych tenkrát neměla partnera muzikanta, určitě by to bylo těžší. Takto jsem měla doma potřebnou toleranci, klid na svou práci i koncertování a oboustrannou důvěru, prostě vše, co jsem vnímala jako samozřejmé. A tak i různá časová úskalí se neshledávala s neporozuměním.

Vaše děti jsou také muzikanti, předpokládám…

Ano, také.

Když se ještě vrátím k vašemu dětství, jak to šlo dohromady se školní docházkou, když jste byla pořád pryč?

Do školy jsem samozřejmě normálně chodila. V té době byly hranice pořád zavřené, takže dostat se do zahraničí byl velký počin, když se to vůbec podařilo. Školní docházku jsem zvládala úplně normálně, ještě ve dvanácti letech jsem udělala zkoušky na přípravku konzervatoře. Od dvanácti let jsem dělala dvě školy najednou, normální základku a konzervatoř, kam jsem v patnácti nastoupila už jako řádný student. Konzervatoř už pomáhá studentům s volným časem natolik, aby se svému povolání mohli plně věnovat. Je už tam flexibilita i na výjezdy do zahraničí.

Jak jste se cítila jako mladá dívka, když jste vyhrávala tyto prestižní soutěže?

Já jsem byla tolik nadopovaná prací, že jsem si strašně věřila. Byla jsem neskutečně sebejistá, protože mi nic ve hře nedělalo problémy. Mnohé zahraniční harfistky vyzvídaly, jak některé technické prvky dokáži zahrát v takových tempech, které byly kolikrát až násobné těm u ostatních hráčů. Stala jsem se pro zahraniční harfistky inspirací, a to vám dodává sebedůvěru a jistotu, že se k vám vzhlíží. A tak máte velkou šanci mít ve světě to místo nejvyšší. Bylo to už tenkrát opravdu krásné období, protože už v takto mladém věku jsem neshledala žádnou skladbu obtížnou. Cítila jsem se krásně, ale věděla jsem, že to nemám zadarmo, že jsem do toho dala svoji opravdu velkou práci.

Když jste přijela poprvé do Ameriky, jak jste to vnímala?

To byl jiný svět, to bylo fantastické, všechno bylo úplně jiné. Dokonce o mně dělali titulní stránku do novin. Bylo to těsně po revoluci a psali o mně, že jím ráno párky. My jsme se tomu smáli. V Čechách se tenkrát párky k snídani jedly normálně, nepřišlo mi to divné, ale oni z toho byli úplně na větvi, že si dávám párky s hořčicí. Přístup lidí byl pro mě úplně jiný, všichni byli tak přátelští. Setkání Američana s Evropanem, který tenkrát přicházel z Východního bloku, bylo asi zajímavou zkušeností nejen pro nás, ale evidentně i pro ně.

Musím přiznat, že mě trochu mrzelo, že jsme pro ně byli ti, kteří asi spadli ze stromu. V rodině, u které jsem bydlela, mi paní představovala zařízení kuchyně, říkala „tohle je lednice, sporák, mikrovlnka“. Až mě to uráželo. Ale jinak pro nás Amerika byla nádherný svět, ta svoboda a hojnost všeho… Dnes už je to všechno tak globalizované, že není nic, co by nás překvapilo, ale tenkrát to byl pro nás opravdu krásný nový svět.

Hrála jste i pro Havla, pro dánského prince a mnoho slavných lidí. Dostalo se vám i pocty od státu…

Dostala jsem cenu Talent roku 97, cenu Hudebního fondu za propagaci české hudby a reprezentaci českého interpretačního umění v zahraničí v roce 2002. A také od prezidenta republiky Václava Klause cenu Lady Pro v roce 2004, jakožto jedna z deseti nejvýznamnějších žen České republiky. To bylo asi takové nejvyšší ocenění od státu.

Co mě vždy trápí a přijde nespravedlivé vůči výjimečným muzikantům, je to, že reprezentujeme zemi, tvrdě na tom pracujeme celý život, ale široká veřejnost o nás skoro neví. Ne že bychom naši práci dělali pro medializaci, děláme ji proto, aby se umění a ta opravdu dobrá klasická hudba dostala blíže k lidem, abychom přiblížili lidem tu nádhernou a ničím nenahraditelnou krásu umění, která dělá základ dobré společnosti. Abychom kulturně lidi vzdělávali a přinášeli jim duševní obohacení. Reprezentujeme naši zemi stejně tak jako sportovci po celém světě, ale přitom se dává často víc zájmu těm, kteří ke své slávě přišli úplně jinou cestou, než opravdu celoživotní poctivou prací a prokazatelnými nezpochybnitelnými světovými úspěchy.

Má dnešní generace zájem o harfu? Je to chtěný obor?

Je teď hodně velký zájem, na AMU mám devět žáků, v Bruselu jedenáct. A kolik bude v Londýně, to ještě nevím, tam ještě nezačal školní rok. Celkově tam ale bylo doteď na škole asi šestnáct studentů. Zřejmě se my všichni tři harfoví profesoři budeme o ně dělit.

To se mi oproti takové ekonomice zdá malinko.

To ano, ale v nástrojích můžeme mít jako profesoři maximálně čtrnáct studentů, jinak se toho víc odučit nedá.

Je pak pro všechny uplatnění?

To je s harfou trochu komplikované, i v tom orchestru, kde jsou maximálně dvě harfy. Nemluvím vůbec o sólové dráze. Těch, kteří jsou opravdu světoví sólisti, je méně než prstů na jedné ruce. Naštěstí se teď alespoň začala harfa vyučovat i na hudebních školách, tak se uplatnění pro studenty trochu rozšířilo.

Je místo, kde jste ještě nehrála a chtěla byste?

Mně bylo poštěstěno hrát, dá se říci, úplně všude. Hrála jsem sólově v Lincoln Center v New Yorku, v Berlínské filharmonii, ve Vídeňské filharmonii, v Kolínské filharmonii, v Concertgebouw v Amsterdamu, v Theatre de la Ville v Paříži, v Santory Hall v Tokiu, v pražském Rudolfinu i Smetanově síni, Španělském sále na Pražském hradě a mnoha dalších.

Ale jsou stále sály, v kterých bych si ještě přála zahrát. Jako členka filharmonie jsem tu možnost měla, ale sólově ještě ne, jako například Royal Albert Hall či Wigmore Hall v Londýně nebo Carnegie Hall v New Yorku. Čím je ale člověk starší, tím je skromnější, a myslím, že už jsem toho dosáhla tolik, že jsem nesmírně za to vše vděčná. Samozřejmě pokud něco přijde, budu vždy poctěna a šťastná. Člověk s věkem přehodnocuje priority a vím, že mi bylo dáno víc, než se jinému poštěstí za celý život. Myslím, že v mém jediném životě jsem těch životů už prožila minimálně deset.

Na vystoupení oblékáte nádherné šaty i boty. Máte na to někoho, nebo si všechno vybíráte sama?

Vybírám si to sama, pro mě je to velké hobby. Jakmile vidím obchod s večerními šaty, musím tam vkročit. Prodavačky se vždycky diví, protože doma mám šatů dvakrát víc než oni v obchodě. Je to pro mě dá se říct sběratelská vášeň.

Na to musíte mít speciální úložný prostor!

Mám na to speciální šatnu, kde mám všechny šaty. Někdo sbírá kabelky a boty, které teda taky sbírám, a k tomu mám ještě ty večerní šaty. Pomalu se mi to ale nikam nevejde… (smích)

A máte profesionály na vlasy a líčení, nebo se připravujete sama?

Líčím se sama, učešu se sama. Jak se v tom člověk pohybuje od dětství, tak to okouká. Já jsem vždy chtěla být raději soběstačná, abych nikoho neobtěžovala. Život mě naučil i věci, o kterých bych dříve nesnila, dokáži si opravit drobnou domácí techniku, sestavit nábytek atd. Doma jsem jednu dobu stříhala celou rodinu jako kadeřník. I make-up a účes si před koncertem dokáži udělat sama.

Samozřejmě, když je nějaká výjimečná událost, natáčení nebo focení, tak si pozvu profesionála. Upřímně se přiznávám, že se ráda nechám hýčkat. Tím, že se mi manželský vztah zhroutil, a další naděje nebyly zatím úspěšné, tak nemám momentálně životního partnera. A má snaha být soběstačná je mi teď velkým pomocníkem.

Kde vás mohou zájemci vidět a poslechnout si vás? Je to i pro normální smrtelníky, nebo jen pro královské rodiny?

(směje se) Ráda těším lidi, hudba má být předávána a jsem šťastná, když sama přináším lidem hudbou to štěstí, které z nich pak po koncertech vyzařuje. Mimo to, že hraju opravdu ve velkých sálech světa, tak samozřejmě ráda přijímám i nabídky ke koncertování v menších městech, menších vesnicích. A to přijetí je vždy velice vřelé a mnohdy i nezapomenutelně krásné. Veškeré informace o mých koncertech najdou posluchači a diváci na mých webových stránkách www.janabouskova.com.

Moc děkuji za rozhovor.