Nemovitosti v časech socialismu. Rekonstrukce se dělaly nelegálně a kšeftovalo se na černém trhu

Letos se všichni vlastníci nemovitosti dočkali zvýšení daně z tohoto druhu vlastnictví, což nejen na sociálních sítích rozhořelo diskuzi o návratu komunistického hospodaření. Ovšem dílčí regulace trhu s nemovitostmi prostřednictvím vyššího zdanění má k přístupu k nemovitostem z časů reálného socialismu ještě dost daleko.

Nákup vlastnického bydlení je tématem pro většinu Čechů. Podle okřídleného přísloví "odříkaného chleba největší krajíc," se na trh s nemovitosti vrhli Češi s velkým zaujetím, jelikož v časech minulého režimu v dnešním slova smyslu nakupovat nemovitosti nešlo.

Prodej luxusního mezonetu 4 + 1, Praha, Praha 5

Zobrazit nemovitost

V jádru byl nesmysl o právu na osobní užívání

Budovatelská ideologie komunistické strany, která se chopila moci ústavním převratem v roce 1948, byla takřka do krajnosti aplikována na všechny tehdy existující nemovitosti. Stejně jako dnes, tak i v časech československé první republiky, podobně jako za Rakousko-Uherska, byly všechny domy a byty soukromých vlastnictvím. Ty však komunisté agilně zestátnili, jinými slovy se nemovitosti staly majetkem všech, a zároveň nikoho, chtělo by se dodat.

Situace, která je dnes už těžko představitelná, měla svou oficiální právní oporu. V jejím jádru byla zákonná úprava tzv. osobního užívání. Pro zjednodušení je možné vnímat tento podivný termín jako zákonem ošetřený druh nájmu. Ten se netýkal jen bytů, ale v podstatě všech nemovitostí. V roce 1991 se termín zákonem změnil na nájem, jen v případě pozemků na vlastnictví. Člověk si tedy nemovitost pronajímal, ale měl právo ji výlučně užívat, které mu mohl odejmout pouze soud a v některých případech Národní výbor (tj. obecní samospráva).

Není žádným tajemstvím, že komunistické ideje narážely v každodenní praxi na realitu, která byl velmi vzdálená zamýšlenému cíli. Zatímco původní záměr měl zajistit bytové potřeby všem lidem a zlepšit životní situaci chudých dělníků, kteří se mnohdy do té doby tísnili ve velkých počtech v malých bytech, v realitě se poskytování bydlení stalo výsadou komunistických straníků. Dekret k užívání bytu tak často neprůhledně bytové komise přidělovaly svým známým anebo lidem, kteří si u nich opatřili protekci prostřednictvím úplatků.

Ovšem pokud si někdo k nemovitosti skrze dekrety dostal, nehodlal se svého práva jen tak vzdát. Ačkoliv oficiálně jednotlivec nic nevlastnil, mohl s právem na užívání "kšeftovat". Byty se tak daly směnit výměnou dekretu, jakožto práva k jeho užívání. Touha člověka po osobním vlastnictví se tak projevovala v rozvíjení černého trhu se směnou bytů, jejich přenecháváním apod.

Dalším specifikem takovéhoto druhu vlastnictví bylo, že oficiálním orgánům na bytech příliš nezáleželo. Drtivá většina rekonstrukcí tak probíhala bez jakýchkoliv povolení nebo oznamování úřadům a řada staveb se tak v časech socialistického hospodářství proměnila, aniž by bylo k vykonaným přestavbám možné dohledat jakoukoliv dokumentaci. S tím se současní obyvatelé těchto nemovitostí potýkají dodnes.

Od družstev k investičnímu boomu

Systém státního bytového fondu se stával čím dál méně efektivní. Teoretici socialismu jako např. Lenin si představovali, že zestátněním majetku nejbohatších, do kterého nastěhovali jejich chudší sousedy vyřeší problém s nedostatkem bytů. Ovšem i zde narazili na demografickou realitu, po konci 2. světové války populační křivka opět začala stoupat a bytů bylo nedostatek a stát je sám o sobě neuměl vybudovat. 

Proto vznikla stavební bytová družstva. Ty už mají blíže k jednomu ze současných modelů bydlení. Členstvím v družstvu člověk získal nárok na obývání bytu. Zasloužit se musel zpravidla prací na stavbě nemovitosti nebo jinými odpracovanými brigádami ve stavebnickém sektoru (např. při výrobě panelů na stavbu panelových bytů). Následně pak splácel podíl na státním úvěru poskytnutém na stavbu konkrétní nemovitosti. Takováto splátka pak byla podstatně vyšší než platba za "osobní užití" státního bytu. Mohlo jít o částky cca 2x větší.

Celý systém se začal bořit se zánikem právního institutu "osobního užívání". V 90. letech postupně docházelo k deregulaci státních nájmů a privatizaci bytového fondu, kterou doprovázely obdobné problémy jako celý privatizační proces. Na svůj boom si muselo české investování do nemovitostí ještě několik let počkat. První hypotéky sice banky začaly poskytovat už v roce 1995, ale úrokové sazby kolem 11 % oslovovaly jen malou část populace. V novém tisíciletí však začala výše úroků klesat a brána pro nakupování nemovitostí byla otevřená.

Zdroje: penize.cz, hypoindex.cz, e15.cz, wikipedia.org, autorský článek