Se Štefanem Margitou jsme si povídali o popularitě, o dnešní hudební scéně, o jeho cestě do San Francisca a také došlo na dojemné vzpomínání na jeho ženu Hanu Zagorovou, se kterou byl třicet let. Dle jeho slov na tento vztah nemůže zapomenout, a proto není divu, že ji tak často s radostí vzpomíná.
Samozřejmě, že to sleduji. Rád poslouchám mladé lidi. Poslouchám rád moderní muziku, ale pak tam jsou stálice, které mě vždy přesvědčí o tom, že ta úroveň je tak vysoko, báječně zpívají a to mě vždycky tak potěší. Není nic hezčího než když si sednete do hlediště.
Vždy na začátku koncertu, a to bez ohledu na to jestli zpívám nebo jestli sedím v hledišti, jsem vždy nervózní, aby to dobře dopadlo a když vidím, že ten zpěvák nebo zpěvačka je uvolněná, zpívá nádherně, tak to je ten nejkrásnější dar.
To je výtečná otázka. Popularita nemusí být vždy jenom to nejkrásnější v životě.
Popularita je strašně krásná věc. Je za tím obrovská dřina. Musíte se někam dostat, ale hlavně se tam udržet.
U nás v opeře je to jednodušší. My máme napsaná díla různých světových autorů, ale v populární muzice vám nestačí jeden populární šlágr, se kterým vydržíte. To bych přál mladým, ať mají písničky a ať mají co zpívat přesně tak, jak tomu bylo za éry Heleny, Hanky a Karla, že měli každý měsíc nový šlágr. To je dneska problém u těch mladých zpěváků.
A popularita má i stránku, která nemusí být úplně příjemná, kdy ti nefanoušci začnou vypisovat nepříjemné věci.
Dneska jsem si uvědomil, tedy už docela dávno, jednu věc, že dneska hodně novinářů žije z toho, kdo co vám napíše na Instagram nebo na Facebook. Teď si představte, že je tam člověk, který vám nepřeje, je zakomplexovaný, závidí vám a přeci ti novináři to nemohou použít v text, který napíší. To je velká chyba.
Hodně vzpomínek. Máme tam známou Michaelu, která je Češka a žije tam hodně, hodně let a ona mě posadila do auta a vozila mě na místa, kde jsme s Hankou byli spolu. Pak jsem si říkal, to musím vyfotit a propojit ty staré fotky, kdy jsem Hanku vyfotil na úplně stejném místě. Schází. Kdokoliv, cokoliv řekne: „pořád ji vzpomínáš,“ tak ano, vzpomínám. Těch třicet let nemůžete zahodit.
Všem bych přál, aby zažili takovou dobu, jako já prožil s Hankou a pak na to nemůžete zapomenout. San Francisco bylo krásné, ale i smutné.
Ano, byla spousta lidí, kteří mi v té době najednou, kdy jsem to nejvíce potřeboval po smrti Hanky, nepomohli. A to vás velice zamrzí. Pak se objevili lidé, se kterými jsem vůbec nepočítal a najednou jsem zjistil: „Bože, to je naprosto v pořádku.“ Jedna moje známa řekla jednu úžasnou větu:
„Nic si z toho nedělej, protože Pán Bůh ti ze života odstranil pár lidí, protože slyšel to, co jsi neslyšel ty.“
A to je svatá pravda.
Jsem připraven. Nechtěl bych zůstat sám. Jsou to dva roky, co Hanka zemřela, v tom bytě je hodně smutno. Proto strašně moc a rád pracuji, ale jakkoliv to vezmete, tak vás to doma chytne. Já jsem se jejích věcí vůbec nezbavil, ani jejích šatů, pořád je tam její šatna.
Ale nechtěl bych v tom bytě zůstat sám a já myslím, že v tom mi Hanka také pomůže.
Zdroj: autorský článek, vlastní dotazování