Rapper Raego: Za svůj život jsem moc žen nezažil, styděl jsem se svléknout si i tričko

Ladislav Pham-neboli Raego. Ladi, jak tě napadl tento nickname?

Tak, že jsem se podíval do knížky, viděl jsem to tam, zavřel jsem jí, už jsem to tam neobjevil a říkal jsem si, že to bude asi nějaký boží signál a vzal jsem si to.

Luxusní penthouse na Praze 1 - 226m, Praha 1

Zobrazit nemovitost

A víš, co to znamená?

Teď už je to moje jméno.

Předtím to tedy nemělo žádnou spojitost.

Přečetl jsem si,  že je to bouře, ale vzhledem k tomu, že už to tam pak nebylo, tak jsem si říkal, že to musí být nějaký nějaký znamení. A asi bych se tak měl jmenovat.

Já se přiznám, že když jsem hledala na Googlu, našla jsem něco jako "moudrý". Ty máš za sebou fenomenální příběh, nebo to alespoň říkáš... V čem je fenomenální? Já jsem si to trošku nastudovala a ty jsi říkal, že z toho outsidera, kluka, který si prošel šikanou, je teď úspěšný mladý muž. 

Já myslím, že to kouzlo toho celého je, že se mně v šestnácti zrodil v hlavě sen, že bych chtěl zpívat. Měl jsem sto třicet kilo. Tenkrát jsem se zamiloval a kvůli tomu, že jsem sám sobě chtěl dokázat, že na to mám, tak jsem zhubnul. Začal jsem se vlastně zajímat o muziku. Potkal jsem se se spolužákem, který měl doma studio. Začali jsme chodit k němu do sklepa o velké přestávce. Tam jsem nahrál nějaké demo. To se pak začalo roznášet po Kladně, že je to super. No a to byla vlastně první věc, která se mi v životě podařila, protože do té doby jsem žil fakt jako outsider. A protože jsem měl nějakou krizi identity, říkal jsem si, do jaké skupiny vlastně patřím, jestli patřím do tatínkovi strany, který je z Vietnamu, nebo jestli patřím do maminčiny strany. Tím, že mě "děcka" ze školy moc nebrala a já ještě k tomu jsem měl obrovskou nadváhu. K tomu jsem měl prostě problémy. Připadal jsem si jako outsider a ta hudba byl pro mě svým způsobem únik, protože jsem tam spatřoval lidi, kteří prožívali vlastně to samé vyloučení ze společnosti. A protože jsem uměl dobře anglicky, tak jsem se s tím dokázal ztotožnit a strašně se mi líbilo, že na tom je někdo stejně. A když jsem pak odcestoval do USA, tak jsem viděl, že jsou tam lidi různý, že jsou lidi silní, jsou lidi, kteří jsou barevní. Vím, že mě tam prostě vzali do různých čtvrtí a najednou jsem pochopil, že svět je hrozně barvitý a že každý přemýšlí jinak.A to pro mě byl první signál k tomu, že v tom světě mám svoje místo a že ten můj život má nějaký smysl. A pak už se to postupně začalo všechno nabalovat.

Zanechalo ti to nějakou újmu v životě, nějaký komplex?

Myslím si, že ta dětská traumata tam pořád budou. Když jsi ve věku šestnácti let, tak potřebuješ, aby tě kolektiv nějakým způsobem bral, což mě nebral. Do nějakých dvaadvaceti jsem trpěl tím, že se mi lidi smáli. Pak už se to přeložilo. Ve třiadvaceti jsem začal dělat v rádiu a lidé na mě ukazovali, ale já jsem si pořád myslel, že je to v tom negativním smyslu. Takže když na mě ukazovali v tom pozitivním smyslu, bylo důležité překopat vlastní myšlení. Ten obdiv byl hrozně důležitý a stává se mi to i někdy dodneška. Trpěl jsem nějakou paranoiou, kdy si říkáš, že ta nadměrná pozornost je třeba negativní.

Prodej investičního ateliéru 19m2-Praha, Praha 10

Zobrazit nemovitost

Teď máš naopak pozitivní.

Pozitivní i negativní. Ale ono je to fajn a je to i super, protože když máš jakýkoliv obdiv, tak je to důležitý a pro mojí práci je nejdůležitější, když to někoho opravdu zasáhne, udělá mu to dobrý den. To je to poselství mojí práce. Když to děláš jenom pro to, aby si třeba na někoho zapůsobil, tak si myslím, že se pak strašně rychle vyčerpáš, až dojde k nějakému vyhoření. A proto je pro mě strašně důležité, abych v životě nevyhořel a dělal to. Protože třeba zrovna v neděli přišla paní, která byla na vozíčku a přišla jako první a psala mi na Instagramu a já jsem odpověděl: "Jo, jasně, přijďte" a zapomněl jsem. Úplně jsem na tu zprávu zapomněl a ona pak přijela z hrozný dálky a přijela se podívat jenom na ten koncert a stála v první řadě. My jsme ji pak vzali na pódium, zazpívali jsme jí písničku a byl to neskutečný zážitek. A teď jsem viděl, jak mi ještě zpětně psala do těch komentářů, že to byl pro ni úžasný zážitek. A když máš tu možnost dělat lidem takovou radost a je to jenom tím, že se jim věnuješ, nebo tím, že jim třeba věnuješ nějaký okamžik, který by pro ně byl výjimečný, tak to pak promění celé to, co děláš na něco trošku víc. 

Ty to máš trošku i tak nastavené, že tu hudbu děláš pro radost. Takže chceš, aby lidi těšila?

No chtěl bych, aby jim pomáhala. Chtěl bych, aby je léčila. Myslím si, že hudba má být společník, ať jdeš běhat, cvičit nebo když jsi smutný. Tak, aby tam pro tebe ten zpěvák byl v těch těžkých časech.

To je hezké, že jsi se rozhodl takhle lidi motivovat a pomáhat jim. To jsi řekl v hodně rozhovorech, ale mě spíš právě zajímalo, jaký to má na člověka psychický vliv. 

Já jsem měl jednu volbu a to bylo buď zpívat pro hiphopové publikum, které mi bylo dost vzdálené. České hiphopové publikum mi v tu dobu, kdy jsem dělal hudbu, která se tomu podobala, mi bylo dost vzdálené. Neměli jsme k sobě blízko. Chodil jsem na různé battly, který byly o tom, že někoho zesměšňuješ. A některé jsem vyhrál. Mám doma nějaký pohár, dokonce jsem vyhrál první dotykový telefon tenkrát, což bylo strašně super a porazil jsem i některá velká jména. Ale řekl jsem si, že to není publikum pro mě. Pak jsem začal dělat v rádiu a spustil jsem písničku Ty a já. A to publikum si našlo mě, protože já jsem vždycky byl svým způsobem uvnitř citlivý. Nestyděl jsem se za svoje emoce a bral jsem to tak, že když jsi autentický a otevíráš se publiku, tak pak to publikum má skutečně možnost poznat tebe. To kdo jsi a to, co ze sebe vysíláš. Já mám rád dobrou atmosféru ve vzduchu. Mám rád, když přijdu na koncert a je tam spousta lidí, která tě skutečně chce vidět. Já jsem si radši zvolil tu cestu, že chci být autentický a chci být sám sebou i za cenu toho, že je lepší být souzený za to kdo jsi, než mít obdiv za to, kdo nejsi.

To je hezky řečeno. Ládi, tvůj tatínek pochází z Vietnamu a maminka je Češka. Co se stalo? Vrátili jste se do Česka? Vím, že tatínek byl ve válce. Jaký máš na válku v dnešní době názor?

Můj tatínek byl ve válce, protože začala válka a on se do války narodil. Myslím, že to tak nějak bylo, protože ve Vietnamu byla vlastně komplikovaná situace s tím, že válčili s Francií, protože to byla kolonie a Vietnam se pak nějakým způsobem sjednotil a Západ pak zápasil s velmocí. On bydlel na severu a odcestoval tenkrát v rámci nějakého programu, který byl, do Československa. Učil se být kovářem. Potom jel vlakem přes Ural a trvalo mu to. Přesně nevím, jak dlouho to trvalo. A v Česku potkal mojí maminku a zůstal tady. Do Vietnamu už se nevrátil.

Byl ses tam někdy podívat?

Určitě bych se tam chtěl podívat. Ještě jsem neměl tu možnost. Je to země, která je bohatá na pracovité lidi a naši mě vždycky vedli k pracovitosti a k tomu, abych ze sebe něco dokázal. A hlavně abych se snažil být ve svých textech slušný a reprezentoval je.

Jsi pokaždé slušný? Třeba písnička "Nadržená." Není to trochu na hraně?

Je to autentická písnička. Napsal jsem písničku autentickou ve vztahu, ve kterém jsem to prožíval.

Tu nadrženost?

No tak je to o přitažlivosti. Muže se ženou. Chápu, že někoho to může pohoršit, ale...

Mě to nepohoršuje, ale jenom přemýšlím, jak by se na tom mohla dívat společnost nebo slečny, které tě poslouchají. Ty dáváš na Instagram různé příspěvky, které se snaží ženy povzbudit. Jaké jsi na to měl reakce? 

Na píseň? Myslím si, že intimní láska je součástí jakéhokoliv fyzického kontaktu mezi mužem a ženou a že tohle může urazit jenom člověka, který to třeba nezažívá.

Ale chce to zažívat.

Tak já si myslím, že to je to nejhezčí, co může být mezi mužem a ženou, když je tam ta vzájemná chemie, ty prvotní pocity a i o tom je potřeba zpívat. A když jsem to tak tenkrát vlastně cítil, tak bych to nevzal zpátky. Přijde, že to je hrozně hezký, když to někdo zažívá. A když je tam mezi těma partnerema vzájemná důvěra a a cítíš, že je to člověk, se kterým chceš být na celý život.

Co tedy považuješ za největší úspěch tvým životě? Najít lásku nebo hudbu?

Za největší úspěch ve svém životě považuju to, že jsem se rozhodl dělat skutečně to, co mě baví, že jsem odešel z firem, které mi nabízely velké peníze. Rozhodl jsem se, že chci skutečně plnit si ten svůj sen, že se mi to ve finále vyplatilo. A nejvíc oceňuju to, že jsem se rozhodl, že budu na sobě neustále pracovat. To je prostě taky podle mě strašně důležité rozhodnout se, že nesmíš usnout na vavřínech a neustále to posouvat dál. Také to, že jsem se vyhrabal z věcí a od lidí, kteří na tebe mají špatný vliv, protože to si myslím, že je v životě zásadní rozhodnutí. Říct si, že touhle cestou chci jít. Chci mít kolem sebe lidi, kteří mě podporují a kteří nejsou radioaktivní.

A k tomu se hodí i tvé motto: Věř. Běž. Dokážeš. Jak tě to napadlo?

Prostě mě to nějak napadlo, protože já jsem příznivcem toho, že by sis měl jít za svým. Jenom když si jdeš za svým, jsi šťastný. A myslím si, že člověk by měl být šťastný v životě, že to je to nejdůležitější, nebo když ne šťastný, tak minimálně zkoušet být šťastný.

Ty jsi napsal i knihu se stejným názvem. Tu si koupilo hodně lidí a dokonce to má jako tetování skoro tři sta lidí v Česku. Takže se to chytlo dobře!

Jelo to dobře, ale ta knížka se paradoxně chytla až později. Prodalo se toho tisíce výtisků, což jsem vůbec nečekal. A dodneška chodí lidi s tím, že by tu knížku chtěli podepsat a že ta knížka byla úspěch. Za mě je skvělé, že někdo chce přečíst tvůj příběh. Je to fantastické, protože ten příběh má co předat.

Co bys vzkázal lidem, kteří si prochází nějakou krizí, ať už třeba chudobou nebo zažívají rasismus?

Všechno je to o každodenních rozhodnutích. Vlastně ten úspěch je soubor nějakých malých věcí, kterými se začneš řídit každý den. První je podle mě nastavení mysli, že ty si řekneš ty jo, tak já se rozhodnul, že prostě chci na sobě něco změnit a ten úspěch, než se dostaví, to trvá hrozně dlouho. Ale myslím si, že nejdůležitější je prostě říci, že chceš něco na sobě změnit, že na sobě chceš zapracovat, že se chceš stát třeba i lepším člověkem a postupně začít dělat malé věci, kterými si za tím jdeš. Je to o tom být trpělivý, snažit se. Snažit se očekávat víc sám od sebe. Taky je důležité položit si otázku: Co když to dopadne líp, než jsem čekal? To je strašně důležitá otázka, kterou si jako nikdo nepoloží, protože každý si říká spíš co budou dělat, když to nevyjde. A ty si musíš položit opačnou otázku a říct si, co když to dopadne líp, než jsem čekal? A co když se mi vlastně všechny ty sny splní a budu to ještě lepší, protože pak se to stane?

Splnilo se ti všechno, co sis přál?

Skoro.

A máš nějaké velké přání?

Jo, ještě bych si přál mít krásnou velkou svatbu a a oženit se s s láskou svého života. Ale to je všechno ještě v procesu. A to byl vlastně můj prvotní sen, když jsem byl mladý.

Před hudbou?

Tak každý si přeje poznat svojí lásku. Já si myslím, že tyto tak taky máš.

Muž, který se netají tím, že by se chtěl oženit. Přece jenom někteří zpěváci jsou takoví staří mládenci do konce života. Ty se tím netajíš vůbec.

Já kdybych potkal úplně tu pravou lásku a věřil bych tomu, že to je láska na celý život a cítil bych to uvnitř, tak bych do toho šel. No, nečekal bych. Myslím si, že když potkáš tu pravou ženskou, tak bys do toho měl jít po hlavě.

Pro svou kariéru sis zvolil platformu YouTube. Jak to, že máš tolik zhlédnutí?

Myslím si, že je to proto, že jsem tam deset let nebo nějakých dvanáct let. Já jsem byl jeden z prvních youtuberů ještě někdy v roce 2008 a dával jsem tam nějaká videa, která jsem si prostě dělal. Mě to video vždycky nějakým způsobem lákalo. Stříhal jsem si ho sám, dělal jsem si ho sám ještě v programu, který byl dostupný. Já jsem nikdy neřešil to, že něco nemám. Ano, koupil jsem si kameru za dva tisíce, natočil jsem si to, vzal jsem si to do počítače, které byl starý, stříhal jsem si to, vzal jsem si starý mikrofon, do toho jsem něco namluvil a vlastně mě to bavilo. Takže jsem nikdy neřešil to, že to jako není dobrý, ale řešil jsem, jak se v tom vždycky zdokonalovat. A pak, když přišly zrcadlovky, tak jsem si začal točit první videoklipy.

Co bys vzkázal lidem, co se bojí začít?

Když chceš jít s kůží na trh, tak ti ta kritika musí být svým způsobem jedno. Na jedné straně. Prostě máš lidi, kteří tě budou milovat, aniž by tě neznali a na druhé straně tě budou nenávidět lidi, kteří by tě neznali. Ale hlavně tě to musí naplňovat a ty musíš cítit, že ta láska k umění je volná. Láska k tomu, co děláš, je pro tebe víc než to, co řekne někdo jiný.

Ty jsi letos získal bronzového slavíka. Bylo to velké překvapení, nebo sis na něj dělal zálusk?

Jako jestli jsem čekal toho zlatého?

Bronzového. Bronzový je úspěch.

Čehokoliv, čeho jsem v životě dosáhl, si hrozně moc vážím a bylo pro mě nejhezčí prožívat ty dny před tím. To už ti nikdo nesebere. To, že máš bronzového slavíka. Samozřejmě v té kategorii to bylo ještě větší překvapení, protože moje hudba je vlastně trošku mix rappu a popu, takže to považuji spíše jako autentickou hudbu než za žánr. Ale byl jsem samozřejmě rád, že jsem dostal hlas od lidí. A když tě lidé mají rádi, tak je to to nejhezčí, co může být.

Chtěl bys zlatého?

Chtěl bych být zdravý a šťastný a chtěl bych jednou potkat správné lidi v životě. To je ta cena. Ta cena je hezká. Ale že bych se za ní hnal? Samozřejmě je hezké, když ji člověk obhájí. A jestli si někdo myslí, že bych si to zasloužil, tak mi samozřejmě může poslat hlas.

Určitého úspěchu jsi dosáhl. Samozřejmě chceš jít dál, ale teď by se ti líbila třeba rodina... 

Tak já bych si přál vyprodat nějakou halu, to by bylo hezké. 

O2 arenu?

Zatím bych začal něčím menším. Přál bych si to. Mě strašně bavilo, když jsem tohle léto mohl objíždět všechna města a mohl jsem poznat všechny své fanoušky a nasbírat i nějaké nové. Bylo to skvělé. To byl fantastický pocit, vyjet na ta náměstí. Já mám své fanoušky strašně rád.

Jak jsi na tom s ženským publikem? Píšou ti hodně zpráv, zvou tě na rande?

Dřív hodně. Když jsem byl jako v té mladší kategorii. Podle mě fanouškovská základna je teď průřez celou populací a nestává se mi to tak často. A já jsem toho za svůj život moc s ženami nestihl.

To ti máme věřit? 

Je to tak. Já jsem se v jedné písničce svěřil, že mám na obličeji velkou jizvu, která se mi pak udělala i na zádech, a dlouhou dobu jsem se styděl sundat si i tričko. Takže jsem se nikdy nedostal do toho, že bych se urval z řetězu. Takže jsem těch žen moc nezažil za svůj život. Jestli se ptáš na tohle, tak ti na tohle takhle odpovím a občas mám pocit, že mám trošku krizi středního věku.

Potřebuješ ženu?

To potřebuju! 

Není důležitý počet, ale najít tu správnou...

No je důležité je najít někoho, kdo je tady pro tebe. Myslím si, že záleží hlavně na kvalitě než na kvantitě.

Krásně řečeno Raego. Děkuji za rozhovor.

Také děkuji.