Rychlá zpověď - Eva Hrušková: Role Popelky mě svedla na jinou cestu
Za každých okolností pozitivně naladěná dáma, která se na život dívá s úsměvem, se v rozhovoru pro Luxury Prague Life rozpovídala nejen o dárcích a nadcházejících Vánocích, ale i o pohádkách a proč po natočení Popelky pověsila herectví na chvíli na hřebík.
Vypadáte skvěle. Máte se skvěle?
Mám se velice dobře. Myslím, že to není úplná samozřejmost a člověk k tomu musí časem dospět a váží si pohody a situace, takové, jaká je, nehledá to, co není. Štěstí je v tom, být spokojený s věcmi tak, jak jsou.
Máte to tak nastavené vy sama?
Ano, mám a rozhodně se neotáčet! To je velmi špatné, když se někdo nechá ovlivňovat minulostí. Přijde mi to až na hranici nějaké psychické poruchy. Člověk by měl umět vystoupit z těch starých bot a nebát se jít dál. Příkořími by se neměl nechat ovlivňovat. Všimněte si, že ze spousty lidí, co zažili hodně špatného, jsou lidé, kteří jsou spokojení, usměvaví, šťastní.
Také to bývá ale naopak. Někoho to semele…
Každý má na výběr. Musíme si vybrat, jestli chceme být šťastní a nebo ne.
Vy jste říkala, že není dobré otáčet se zpátky. Nikdy jste takové období neměla?
Myslím si, že ne. Možná, že když kluci vyrostli, říkala jsem si, že jsem mohla být lepší kuchařka. Rozhodně ale třeba nemám výčitky, že jsem se jim málo věnovala. On ten čas uteče a už to nedohoníte. V tomhle mám čisté svědomí. (smích)
A jaká kuchařka jste teď?
(smích) joooo, tak nějakou svíčkovou a podobná jídla neumím. Mojí specialitou jsou polívčičky. Po revoluci jsem kdysi koupila kuchařku od Marie Ulehlové Tilschové. Ta je z 50.let a už tehdy se ta autorka zabývala zdravou výživou a radila, jaké potraviny kombinovat, aby to bylo plnohodnotné jídlo.
Řídíte se podle toho?
Rozhodně ano.
A co manžel?
On to má rád.
To máte ale výhru v loterii! Muži většinou taková jídla nemusí..
No to mám (smích). On po mně hlavně ani nechce, abych vařila a já opravdu vařím jen, když mám chuť a baví mě to. On jí ale absolutně všechno, takže kdybych mu dala párek s horčicí, tak by ho snědl.
Já si upřímně nedokážu představit, že by elegán, jakým váš muž je, jedl párek s horčicí.
Taky mu ho nedávám (smích). Není ale vybíravý a sní všechno. Také má rád návštěvy vybraných restaurací.
Dá se říct, že za restaurace hodně utrácíte?
Nechodíme moc často, ale když jdeme, tak na peníze koukat nemůžeme. To jsou restaurace s výhledem na Karlův most nebo v Obecním domě. Neriskujeme tam, kde to neznáme.
Máte to spojené s nějakým dalším programem? Randíte?
My už jdeme spolu, ale většinou tam na mě už čeká na stole růže. Ještě rádi chodíme o víkendu na brunche, protože tam ochutnáme spoustu různých jídel. Máme jednu restauraci, kde ho mají každý týden jiný, takže si to užíváme.
Co vy a diety? Slučuje se to vůbec s nimi?
Je to celoživotní běh na dlouhou trať. Pro nás oba.
Oba? Podporujete se? Ono to někdy takhle funguje…
My se podporujeme, ale také se podporujeme v tom hřešení. (smích) Jsme po dietní večeři, Honzík přijde a zeptá se, jestli nemáme nějaký dezert. Já se toho pochopitelně chytnu.
V pohybu se taky podporujete?
Honzík chodí pravidelně plavat.
To vím. Chodí do Podolí, že?
Ano, ano. Já už jsem začala taky. Jinak cvičím ještě kvůli zádům. Pohybu máme hodně. Taky mám ale ráda vážnou hudbu, balet a architekturu. Pak výtvarné umění.
A přemýšlela jste někdy nad těmito profesemi?
Ne, já jsem na to nikdy neměla. Na balet jsem neměla předpoklady vůbec, na vážnou hudbu trpělivost a na tu také musí být obrovský talent jako má třeba Václav Hudeček nebo Jarda Svěcený. Naše generace je takhle hezky zastoupená, já se jim do toho nebudu plést.
Vy zase vynikáte v loutkoherectví a lidé milují pohádku Popelka, ve které jste obsadila hlavní roli. Četla jsem ale, že jste se po natočení této pohádky rozhodla, že chcete jít úplně jinou cestou. Proč?
Já vůbec nevím, kde se to ve mně vzalo. Na chvíli ve mně asi převládla nějaká intelektuálka a řekla jsem si, že žádné divadlo dělat nebudu a místo toho budu dělat dějiny umění, dějiny divadla. Teď, když se s hrůzou zamyslím, co by se stalo… Touto dobou bych byla dávno v penzi a celý život bych trávila buď někde v knihovně nebo v archivu. Asi by to nebylo nic pro mě. Potřebuji se realizovat jako ta loutkářka a trochu se předvést.
Dá se za loutky schovat o něco víc než být “za herce”?
Myslím, že loutkoherec může být i člověk, který není sám o sobě takový extrovert. Všechno to jde přes ruce do loutky. S loutkami bych dokázala zahrát asi cokoliv, ale na jevišti ne. Je to velmi obtížná profese, ale je tady spousta lidí, co ji umí dělat velmi dobře.
A vy ji děláte velmi dobře?
Já si myslím, že jo. (smích) Snažím se to dělat tak, abych ty děti bavila..
Udržuje to ve vás duši dítěte?
Já si myslím, že ne. Člověk musí brát ty děti jako partnery, ale musí jim dát jasně najevo, že vy jste ta hlavní. Ne, že oni si tam budou něco vymýšlet, povídat si mezi sebou… Já se, mimochodem, umím velmi zle podívat!
Děti jsou pak zticha ve vteřině..
Je to hlavně musí bavit. Kdybych vystoupila s něčím, co by je nebavilo, začnou si tam lézt po hlavě a mají na to nárok. Ještě nejsou naučené, aby vydržely koukat dlouho na jeviště. Musí se k tomu vyjádřit a mají k tomu mít příležitost. Když jsem dělala první pohádky s režisérem Miroslavem Vildmanem, ten mě to i učil. Zpívala jsem tam takovou tichou písničku a ty děti si tam mezi sebou začaly povídat. On mi na to ale řekl, že si to musí ty děti říct a mám je nechat. Po první sloce ale děti ztichly. Znal přesně dětského diváka.
Když už jsme u těch pohádek, blíží se Vánoce. To je doba zásobená pohádkami. Díváte se?
Nekoukám. Strašně ráda čtu. Do Vánoc máme hodně práce. Dárky už mám od listopadu. Nechci kupivat blbosti a tímhle se z toho vystříhám. Navíc naši kluci, i když jim je už 22 a 26 let, jsou zvyklí psát Ježíškovi. Já taky musím psát, Honzík taky píše. Takže Ježíšek ten dáreček odněkud přinese…
Jaké dárky Ježíšek nosí?
Já jsem teď asi dvakrát kupovala klukům obrázky. Originály od jedné malířky Magdaleny Timplové. Honzíkovi jsem nechala udělat jeho vlastní sochu, ale běžně si dáváme knížky, knížky, knížky. Letí u nás také obrázky z české historie.
Jaké máte vlastně tradice?
Na Štědrý den chodíme do francouzské restaurace v Obecním domě na štědrodenní brunch.
Takže máte relax, pohodu, žádnou hoňku u plotny.
To je nádhera. Děláme to už 15 let. Vždy se tam sejdeme celá rodina. Letos tam poprvé jdeme i s naší první vnučkou Elinkou, která má tři měsíce. Bude mít čelenku a sváteční šaty. Teď jsou na ty děti tak nádherné věci.
A co na vás? Co vy a nákupy? A jak o sebe vlastně pečujete? Přijde mi, že jste hodně zhubla.
Trošku se snažím, ale je to fakt těžké. Pravidelně chodím pořád ke stejným lidem. K panu fyzioterapeutovi, pak na vlasy, na mani pedi, pro oblečení si chodím do Domku Módy a tam je kanadská firma, která dělá oblečení, které je sice krásné na mladých dámách, ale obléct ho mohou ženy různého věku.
Čím si vás nejvíc hýčká manžel?
To by byl nekonečný seznam, nikdy jsem to nezažila.. Jedna moje spolužačka z gymplu řekla: “S tvým mužem strávit měsíc a můžu umřít. Tak jsem říkala, že bych jí ho klidně půjčila. Toho ráno potkáte na chodbě a on mi hned řekne, že mi to sluší. přitom vypadám jako vrána. Všechno, co dělám, je pro něj správně…
Přece byste ho nepůjčila!
To je pravda. To neé.
Copak nejste žárlivá?
Nejsem. Myslím, že ne. V našem věku je to už o něčem jiném. A Honzík ani nedává najevo nějaký zájem o jiné, přestože se chová k ženám velmi galantně. A nejen k ženám. My třeba přijedeme na benzinovou pumpu a on se tam chová hezky i k panu pumpaři. Má dobré vychování.
Čím si hýčkáte vy jeho?
Třeba v tom, že nejsem úplně typická ženská, co musí mít ve všem pravdu, i když ji mám. To je zase jasné (smích). Jen ji tolik neprosazuji. Ve výsledku to je úplně jedno.
Používáte svůj ženský šarm, když potřebujete něčeho dosáhnout?
Já nevím, jestli je to šarm, ale my jsme na sebe pořád vlídní, my jsme se v životě, za těch 16 let, co se známe, nepohádali. Nesnášíme hádky. Jednou jedinkrát Honzík zvýšil hlas, ale hned to odešlo pryč.
Takže žádné usmiřovací fígly nemáte, protože se neusmiřujete.
Přesně tak. My se neusmiřujeme.
Co byste si přála v následujícím roce?
Aby celá naše rodina byla zdravá a alespoň částečně spokojená. Ti mladí pochopitelně nemůžou být spokojení. To je takový motor a to je správné. Byli jsme takoví taky. Teď už ale máme jinou část života. Teď jsme začali jezdit do Františkových Lázní a moc jsme si je oblíbili.
A máte vysněné místo, kam byste se chtěli podívat?
Ani ne. Máme moc rádi Benátky, tam rádi pojedeme vždycky, ty jsou krásné..
