Rychlá zpověď - "kapitán" Zdeněk Šafránek: Od sebevraždy mě odradila fotka mé rodiny
Před patnácti lety na něj spadlo 1,5 tuny železa a skončil na vozíku. Paradoxně pro něho plnohodnotný život tímto úrazem teprve začal. Zdeněk Šafránek se oženil, založil rodinu a začal sportovat, a to na vrcholové úrovni. Ve sledge hokeji dokonce reprezentoval Českou republiku na olympiádě. Nikdo mu neřekne jinak než „kapitán“. V posledních měsících měl ale velké zdravotní problémy, které mu přinášely i nejčernější myšlenky. Díky zveřejnění jeho příběhu se ale roztočil kolotoč pomoci a Luxury Prague Life mělo tu možnost navštívit tatínka tří dětí už po úspěšné operaci přímo u nemocničního lůžka. V rozhovoru se dozvíte, jestli může být člověk i na vozíku skutečně šťastný.
Jsme v pražské Vinohradské nemocnici, oddělení plastické chirurgie. Vy ale nevypadáte, že potřebujete plastickou operaci…
Jsem tady kvůli operaci dekubitu, protože jsem měl velkou díru na sedacím hrbolu. Byla tam díra, kam se dala strčit ruka. Bylo to ještě na místě, které relativně cítím, takže to bylo dost bolestivé. Mám za sebou už šestou operaci, a kdyby měla následovat další operace, tak už by to pro mě mohlo mít fatální následky. U mě už není prakticky kde brát svalstvo, jelikož jsem tolikrát operovaný. Svaly už jsou zničené.
Doufejme, že tahle operace už pro mě bude opravdu konečná. Hlavně se musí ještě hledat příznaky toho, proč se to pořád vrací. Už s tím bojuju nějaký osmý, devátý rok. Každý rok, rok a půl se mi to vždycky vrátí.
Co je dekubit jako takový? Proleženina?
Dekubitem se dá nazvat více věcmi. Je to prosezenina, proleženina. Když se řekne prosezenina nebo proleženina, tak každého napadne, že to má člověk ze sezení nebo ležení. Ale dekubit je ještě jiný, a to dekubit vnitřní, který vychází z nějakého zánětu. Takže i když sedíte, ležíte, odpočíváte, polohujete se, tak vám ten dekubit může vzniknout.
Máte někde v těle zánět, přijde oslabená imunita a v tu chvíli se někde začne něco dít, většinou v té nejpostiženější části těla, což je zrovna u mě zadek. A já to zjistím, až když už je pozdě, v tu chvíli mám na zadku obrovskou bouli, absces, který je plný zánětu a musí to všechno jít ven. Může to být dírka o velikosti jednoho nebo dvou centimetrů, ale jakmile se to otevře, do dvou až tří dnů je tam díra pět na pět.
To musí strašně bolet.
Předchozích pět operací jsem měl v místech, kde to relativně necítím, nebo skoro vůbec. Třeba před dvěma roky, když jsem měl dekubit, jsem s tím odehrál celou sezónu. Měl jsem ho obrovský, deset centimetrů na šest, takovou oválnou díru, prakticky stejně velký, jako je tenhle. Měl jsem ho ale na místě, kde jsem ho necítil. Staral jsem se o to, nebyl jsem tak často na antibiotikách a nemusel jsem brát žádné léky na bolest. Odehrál jsem s tím celou hokejovou sezónu a odboxoval dva profesionální paraboxerské zápasy. Prakticky mě ten dekubit v ničem neomezoval.
Tenhle poslední dekubit jsem měl na pravé noze, kde to relativně cítím, a provázely to šílené bolesti. Skončil jsem na opiátech, půl roku jsem doma trpěl a každý druhý týden jsem musel střídat jiná antibiotika. Bylo hrozně těžké, zdlouhavé, doma rodina, tři děti… Žena prakticky nevěděla, kam dřív skočit, jestli se starat o mě, nebo se starat o děti. Měl jsem bolesti a prakticky jsem nemohl vůbec nic dělat.
Jak se stalo, že se z takového sporťáka stane invalida?
Do jednadvaceti let, kdy jsem byl prakticky „choďák“, jak my, vozíčkáři, tomu říkáme. Fungoval jsem tak nějak normálně. I když sportovně nadaný jsem byl, nikdy mě ale pořádně nic netáhlo. Chytil jsem se party, jezdili jsme po fotbalech. Pak jsem byl na vojně, tam jsem se trošku uklidnil. Po vojně jsem začal dělat ve firmě, kde se mi stal ten úraz. V práci na mě spadl jeden a půl tuny železa, který mi přerazil obratel L1. Přerušilo to kompletně míchu a od té doby jsem skončil na vozíku.
To je jak dlouho?
Patnáct let, 9. ledna to bude šestnáct let.
A jak se zachoval zaměstnavatel?
Tam to dopadlo úplně supr, oni byli pojištění. Dostal jsem vysoké odškodné, za které jsem si zrekonstruoval barák, koupil jsem si auto a ještě mi nějaké peníze zůstaly. Beru doživotní rentu od firmy.
Jak se stane, že na vás spadne tolik železa?
Nebylo to zajištěné. Nedohledal jsem, kdo to měl zajistit, protože jsme na tom dělaly dvě směny. A nikdo nedokázal říct, kdo to kdy měl udělat. Dělalo nás na tom hodně lidí, a v tu danou chvíli, když to spadlo, nás pod tou plošinou bylo pět. Většinou jsme chodili na svačinu o deset nebo patnáct minut dřív, abychom si to trochu protáhli. Bylo asi tři čtvrtě na deset, a já říkám: „Chlapi, už bychom měli jít na svačinu, už přetahujeme.“ Začali odtamtud seskakovat, a já jsem pod tím zůstal sám – v tu dobu, kdy to spadlo.
Stál jsem a periferně, koutkem oka vidím rameno té plošiny, jak jde pomalinku dolů. V tu chvíli jsem si říkal „Tady je něco špatně!“ A začal jsem utíkat. Při útěku jdete tělem dopředu, což mi asi zachránilo život. Kdybych tam zůstal vzpřímený, jak jsem stál, tak by mě to rozdrtilo. Ale díky tomu, že jsem šel hlavou a tělem dopředu, tak to spadlo a zastavilo se mi to v oblasti L1 na páteři.
To pak musel být hrozný sled událostí. Co si pamatujete?
Potom už si pamatuju to, že tu plošinu hned zvedli, a v tu chvíli jsem přestal dýchat. Dokud na mě byla plošina, tak jsem dýchal. Ale když tu plošinu zvedli vysokozdvižným vozíkem, v tu chvíli ze mě opadl tlak a vyhodil se mi dech. Rukama jsem se zapřel o tu spodní plošinu a trochu jsem se přizvedl, tím se mi dech nahodil zpátky.
Začali se tam sbíhat lidi, že všechno bude v pohodě, a já říkám: „Hele, mně nepřijde, že to bude v pohodě.“ Cítil jsem něco v puse, tak jsem plivnul na zem a všude krev. Říkám: „No tak to nemá smysl ani volat nikoho, to jsem rozbitý, rozdrcený, stejně, než někdo přijede…“ Nevím, proč mě to napadlo, ale vyhrnul jsem si nohavici na pracovních montérkách a chytil jsem si nohu za chlupy. Zvednul jsem a pustil ji na zem. „Hele já jsem přeříznutý vejpůl,“ říkám. Tenkrát jsem nevěděl, co je to přeražená mícha.
Takže vy jste normálně mluvil?
Byl jsem celou dobu při vědomí. Kolikrát se mě ptají, jestli to bolelo. Ale to necítíte vůbec nic, šok, stažené svaly… Nic jsem necítil, necítil jsem nohy, jako kdybych je vůbec neměl, ale ruce a všechno ostatní jsem cítil. Pak jsem říkal, že asi pojedu do nemocnice, tak ať mi přinesou ze skříňky kartičku pojištěnce.
V té době, před těmi šestnácti lety, začínaly mobily teprve přicházet do módy, neměl ho každý. Mně nikdo do práce nezavolal, za ten rok, co jsem tam chodil, možná jsem měl jeden telefonát. Celou dobu jsem byl v pohodě, a když mi přinesli ledvinku, najednou začala zvonit. Říkal jsem si, že to je určitě máma, protože na mě v blízkém okolí nikdo číslo pořádně neměl. Vyndali telefon a tam bylo „maminka“. V tu chvíli jsem se rozbrečel. Tenkrát tam byl Tonda, tak jsem mu říkal, že to nemůžu vzít a ať to zvedne a řekne, že jsem třeba na záchodě, že jí potom zavolám. Samozřejmě to zvednul a říká: „Paní Šafránková vůbec se nebojte, nic se neděje, všechno bude v pořádku, on vám pak zavolá, až bude v pořádku.“ A položil to. Tak v tu chvíli jsem přestal zase brečet a říkám: „Tondo, ty jsi takový kretén, to není normální.“
Pak to samozřejmě záchranka asi dvakrát přejela, i když jsme tam v té době byli jediný červený barák. Dali mě do záchranky a řekli, že je to na helikoptéru, že musí přiletět vrtulník. V tu chvíli už jsem měl občas nějaké výpadky, chtěl jsem třeba sedět v té helikoptéře u okýnka. Přijeli jsme do nemocnice, sem na Vinohrady, kde mě operovali. Pamatuju si, že se mi představoval doktor a ptal jsem se ho, jestli budu ležet na břiše, nebo na zádech. On mi odpověděl, že jelikož mám poškozenou páteř, budu ležet na břiše. Spoustu věcí jsem si z toho pamatoval, ty konce už moc ne.
Co bylo dále?
Měl jsem po narkóze spát dva dny na přístrojích, ale probudil jsem se asi čtyři hodiny po operaci. Měl jsem v sobě ty přístroje, teď to za vás dýchá, nemohl jsem se nadechnout. Přiběhli tam všichni z JIPu, protože to začalo bláznit, bylo to jako diskotéka, ty přístroje. Přiběhli a říkali mi: „Nedýchejte, pane Šafránek, to dýchá za vás.“ Byl jsem už skoro fialový, když přiběhl doktor a vytáhl ze mě tu hadici. Nadechl jsem se a první, co jsem řekl, bylo, že se jim to říká, abych nedýchal, když člověk dýchá celý život.
Druhý den přišel doktor, který mě operoval. Řekl mi, že mám přeraženou páteř, poškozenou míchu a že když budu hodně cvičit, tak rozhýbu dvě až tři procenta svalů na stehnech. Že si možná tu nohu budu moc přizvednout, ale ať počítám s velkou atrofií svalstva. Od kolen dolů že to bude úplně mrtvý. A i tak se stalo.
To muselo být hrozné, když mladému člověku řeknou, že už nebude chodit.
Já jsem v tomhle divný. Tenkrát o mně vyšel i článek, že mnozí lidé říkají, že jsem divný, protože se mnou to nic neudělalo. Původně, když jsem ležel na JIPu a koukal do té postele, jsem si říkal „ty vole, tak já asi vůbec nemám nohy“, protože jsem je neviděl pod tou peřinou. Tak dobrý, musím zjistit, co bude dál. Ve finále mi doktor řekl, že nohy mám, a ještě mi odkryl peřinu, abych je viděl. Řekl, že nebudu moct chodit, a já jsem to v té době nějak neřešil. Za tři dny mě museli propustit z JIPu, protože jsem si tam dělal srandu ze sestřiček a chodilo tam za mnou tolik lidí, i když tam nikdo nesmí. A přitom v zástupu stálo třeba dvacet, třicet lidí, kteří mě chtěli vidět. (smích)
A to už jste měl manželku?
Ne, v té době jsem měl přítelkyni, se kterou jsem se znal rok před úrazem. Byli jsme spolu ještě další čtyři roky po úraze, pak to nějak nevyšlo. Ale nikdy jsem z toho neměl žádné deprese. Jediný, kdy jsem podléhal depresím, byl teď ten poslední půl rok, kdy jsem měl ty bolesti kvůli dekubitům. I když jsem na vozíku, tak prakticky všechno zvládnu sám. Nesnáším, a v životě bych to nechtěl, aby se o mě někdo musel starat. Jakmile bych zjistil, že okolo mě musí někdo běhat a starat se, tak vím, že tady dlouho nebudu.
Sám jste dříve popisoval, že jste měl myšlenky na sebevraždu…
Ano, měl jsem. Kolikrát jsem to chtěl udělat. Jenomže já přemýšlím ohledně těchto věcí trochu dopředu. Nevím, jestli to tak ti sebevrazi mají, nebo ne. Třeba si říkám, že kdybych chtěl spáchat sebevraždu, chtěl bych to udělat tak, aby se nic nestalo. Aby třeba nemusely být na dálnici kolony. Aby záchranáři nemuseli vyjíždět. Co kdybych udělal něco v lese, půjde tam rodinka s dětmi a najdou mě tam? Pak jsem říkal, že se třeba pověsím doma. Kdyby to šlo udělat humánně v nemocnici, přijít a říct „dejte mi injekci a použijte ještě nějaký věci, které budou zdravé někam dál“, tak je možné, že už bych tady třeba nebyl. Kdyby to šlo takhle jednoduše.
Ale abych přinesl „starost“ dalším lidem, to nechci. Takže jsem sice nad tím hodně přemýšlel, kolikrát tomu chybělo malinko, ale vždycky mě to zastavilo. Taky hlavně kvůli dětem. Vzal jsem si telefon, uviděl jsem tam fotku rodiny, dětí a říkal jsem si, že to udělat prostě nemůžu.
Našel jste si novou ženu a založil rodinu i přes takovýto handicap?
Ono to mělo nějakou cestu, nějaký vývoj. S přítelkyní jsme se rozešli a nějakou dobu jsem byl sám. Bál jsem se s tou přítelkyní rozejít a říkal si, že už si třeba nikdy nenajdu jinou ženu. A pak jsem zjistil, že na tom vozíku je to ještě stokrát jednodušší, než když člověk na vozíku není. Dneska už jsou vozíčkáři všude ve světě, je to zmedializované a lidi si na to zvykli. Tenkrát jsem ale vozíčkáře nikdy nepotkal. Je možné, že to přišlo i v dobrou dobu, kdy jsem se s tím dokázal smířit. Kdyby to přišlo později a člověk už třeba tu rodinu měl, bylo by to horší.
V čem je seznamování jednodušší?
Když člověk sedí u baru a pozve ženskou na panáka, tak ženská s vozíčkářem půjde spíš než s nějakým chlapem. Vozíčkáře jí je líto, takže to seznamování bylo takové jednodušší. Ty dva roky, co jsem byl sám, jsem si pekelně užíval. Když jsem skončil poprvé v nemocnici s dekubitem, potkal jsem tam manželku.
Byli jsme spolu pět let. První rok byl nádherný, hned po roce jsme se vzali. Zkoušeli jsme hnedka děti, jenomže nám to nešlo přirozeně. Byli jsme pětkrát na umělém oplodnění, ani jednou se nám to nepodařilo. Po čtyřech letech jsme si úplně přestali rozumět, tak jsme se rozvedli.
V té době jsem už hrál za Zlín a měli jsme tam s reprezentací zázemí. Když jsem měl narozeniny, šli jsme s trenérem a dalším mým kamarádem na diskotéku. Tam jsem potkal Kačku. Slovo dalo slovo, vyměnili jsme si telefony. Já jsem s tím ani nepočítal, tak nádherná ženská… Asi za dva dny jsme se sešli v kavárně a tam jsme si popovídali. Pár dní poté jsem odletěl na paralympiádu do Soči. Celou dobu jsme si psali a volali. A když jsem se vrátil, už jsme se začali stýkat víc. Pozval jsem ji potom k sobě domů. Říkáme tomu období, kdy přijela na návštěvu a už nikdy neodjela.
To je krásný příběh. A pak už hned přišly děti?
To bylo hrozně rychlé, my jsme to ani neřešili. Ten začátek jsme si hrozně užívali, začátky vztahů jsou vždycky nádherný. Já jsem od toho čekal ze začátku spíš takový postelový vztah, a najednou jsme za tři měsíce zjistili, že jsme těhotní. Narodila se Emička, což byl můj životní sen, mít dítě. A aniž bychom to plánovali dál, dva roky potom jsme zjistili, že jsme zase těhotní, a narodil se Filípek. V únoru to bude pět let, co jsme spolu, a máme čtyřleté a dvouleté dítě, plus Berču (Berenika, pozn. redakce), které je jedenáct. Tu má žena z předchozího vztahu.
Jak jste se dostal k tomu sportu? Říkal jste, že předtím jste nějak moc nesportoval.
Největším kamenem úrazu u nás je to, že v rehabilitačních centrech lidi neinformují, pokud se člověk nezačne sám ptát. Oni sami neříkají, jaké jsou možnosti. Já jsem se vrátil z rehabiliťáku a chodil jsem k mé doktorce neuroložce, která mi kontrolovala páteř a sezení. Ptala se mě, jestli nějak sportuji. Vůbec jsem o ničem takovém nevěděl, tak mi tenkrát dala kontakt na jednoho kluka z Kolína, který má na starosti sledge hokej. Nějak jsme si zavolali, já jsem to vyzkoušel a chytlo mě to. Je pravda, že jsem zkoušel i jiné sporty, třeba basketbal, ale to mě vůbec nebavilo.
Ten hokej je sport, u kterého se vyřádím. A hlavně je to pro mě život, je to moje životní náplň. Kolikrát jsem říkal, že kdybych chtěl umřít, tak umřít na ledě při hokeji. Já to miluju, pro mě je to všechno. Proto taky, když mi kolikrát doktoři říkali, abych už nesportoval, jsem se k tomu stejně vždycky vrátil.
Ve finále jsem ale zjistil, že zdravotní problémy u mě nejsou způsobené sportem nebo sezením. U mě je to nějakým zánětem, který vyvolává ty problémy. Spíše naopak, když jsem se bavil se sportovním doktorem, řekl mi, že mě sport naopak uzdravuje. Když sportuju, tak víc té okysličené krve jde do nohou a ty víc žijí, mají tam větší výživu. Jakmile nesportuju, krev běhá jen v horní polovině těla, v tom spodku skoro vůbec, a nohy skomírají, zadek to samé. Každý doktor, který se zabývá trochu víc sportovními věcmi, vám řekne, že sportování je dobré.
A také jste zmínil ještě něco o boxu…
Sledge hokej je pro mě na prvním místě. Pak mě chytlo MTB, handbiking. V tom jsem také vyhrál také mistrovství republiky. Díky narůstajícímu sledge hokeji jsem se ale na kola vykašlal. V rámci nějakého tréninku a zdokonalování fyzičky jsem začal dělat parabox u nás v Poděbradech. Nechtěl jsem jít nikdy do zápasu, ve finále jsem ale šel, a nakonec jsem měl ještě jeden zápas. Měl jsem jich mít víc, ale pak to ti moji soupeři odvolali. Oba dva profesionální zápasy jsem vyhrál. Už teď vím, že až se uzdravím a bude všechno v pohodě, začnu zase hrát sledge hokej. K paraboxu se také vrátím.
Máte nějaký vzkaz pro ty, kteří ať už jsou zdraví, nebo nemocní, mají pocit, že život za nic nestojí?
Samozřejmě je hezké mít peníze a hezký život, ale lidé se honí za nesmysly. Život je hrozně krátký. Měli by být vůči sobě i vůči svému okolí trošičku sobečtí, myslet víc na sebe a užívat si života. Dělat, co je baví, trochu si zasportovat, aby to tělo do staršího věku mělo nějakou funkčnost. Člověk nikdy neví, co se může stát. Srazí vás opilý řidič a skončíte na vozíku. Tím nechci říct, že tím život končí. Pro mě ten život začal.
