Rychlá zpověď - Karlos „Terminátor“ Vémola: Sám je v kleci jako lev, teď si chce jednoho koupit

Proč jste teď ve stresu? Máme neděli, většinou lidé odpočívají. A vy nevíte co dělat dřív. Co se děje?

Protože já nemám čas odpočívat. Přes týden trénuji dvakrát, třikrát až čtyřikrát denně. Neděle je můj volný den. Dneska jsem vedl dva kruhové tréninky, dva semináře a mám jít za doktorem na kapačky. Ale teď ještě dělám rozhovor s vámi. Dodělává se moje autobiografie, takže mi kvůli tomu pořád volají. Všichni vědí, že mám v neděli volný den, takže se chtějí se mnou potkat.

Neděle je pro mě tedy největší chaos. Přestože jsem dnes vedl už dva tréninky, v pět mám další, v sedm třicet mám mít podepisování smlouvy, ať už s touto stranou, nebo s touto. Opravdu toho mám dneska moc, zastihli jste mě v ten nejhorší den. Ale zase v jiný den bych neměl čas, protože trénuji. Takže za mnou lidí musí chodit do posilovny.

Vy jste teď všude, kam se podívám. Mám pocit, že na mě vypadnete i z mojí lednice. Jdou po vás média a já se ptám proč.

Do té lednice snad zapadnu brzo na nějakých z kvalitních produktů, takže mě budete vidět i v lednici. A proč? Asi proto, že se s nimi snažím spolupracovat. I když například nemám čas, tak si na média vždy čas udělám, stejně jako dnes. A snažím se ten sport hnát dopředu.

Pronájem mezonetu Josefov 2+kk, Praha, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Myslím si, že v Česku jsem tváří toho sportu. Prostě si říkám, že když to neudělám já, kdo jiný to za mě udělá? Kluci trénují a na tohle trochu kašlou. Zapomínají, že časy, kdy jsme jenom trénovali a byli v posilovně, už jsou dávno pryč. To nikoho nezajímá. Lidi chtějí vidět náš život, co děláme. Přiblížit jim, že to není nějaká válka buranů. Máme život za zády té klece, shazujeme, držíme diety, máme tréninky a do toho máme rodinu a povinnosti jako každý jiný. Lidi to chtějí vidět. A jako je Conor McGregor je tváří světového MMA, tak si myslím, že jsem tváří českého MMA.

Opravdu neošidím nic, neodmítnu žádného reportéra, odpovím na každou otázku. Makám a dřu, dělám semináře pro kluky, protože mám právě v hlavě to, že pokud to neudělám já, tak za mě to nikdo neudělá a ten sport bude v pravěku, jako byl před pěti lety, než jsem začal.

Nemyslím, že na tom „pracuji“ dlouho. Pět let je krátká doba. Když jsem před pěti lety nastoupil a vyprodali jsme Top Hotel, kde bylo tisíc lidí, tak mě každý plácal po ramenou, že je to úspěch a jak to bylo super. A tak koukám kolem a říkám: „To nemyslíte vážně. Sky is the limit. Tohle není ta meta, máme jiné mety.“ Měl jsem v hlavě hokejové stadiony a ty se povedly vyprodat okamžitě. Poté jsem si vzal do hlavy O2 Arénu a taky povedla vyprodat. Teď už je vyprodaná podruhé.

Muhammad Ali byl první člověk, který udělal zápas pod otevřeným nebem, „Rumble in the Jungle“. Já chci být první Čech, který to udělá také pod otevřeným nebem. Už jednáme s promotéry, že to uděláme v létě na fotbalovém stadionu. Nedávám si malé cíle, dávám si velké cíle. Chci k tomu sportu přitáhnout víc lidí a chci, aby to byl uznávaný sport, stejně jako je u nás hokej a fotbal. Myslím si, že je špatně, že jsem jeden z mála zápasníků, kteří se tímto sportem živí, spočítal bych nás na prstech jedné ruky. A hokejistů, fotbalistů a tenistů jsou u nás tisíce, kteří se svým sportem živí. Nemyslím si přitom, že se ti kluci na tom nadřou víc než my. Ten sport je nedoceněný a někdo pro to musí něco udělat. Já musím být ten, co vstane z postele. Ten, co to udělá.

Když Vám bylo pět let, po čem jste toužil? Určitě to nebylo MMA…

Určitě nebylo, ale život mě k tomu navedl. Už v těch pěti, šesti letech, kdy jsem začínal zápasit, jsem měl velké cíle, sledoval jsem Rockyho Balbou, sledoval jsem velké zápasníky. Můj vzor byl tenkrát Alexandr Karelin a už tenkrát jsem chtěl vyhrávat. Měl jsem touhu po vítězství. Možná jsem neměl v hlavě, že ze mě bude nejslavnější MMA zápasník, ale měl jsem v hlavě, že ze mě bude zápasník. Že ze mě bude sportovec a velkej, silnej, slavnej chlap. Jako jsou ti v televizi. A pomalu a jistě se mi to daří.

Opravdu to byl vždy sport? Nechtěl jste být třeba hasičem, policistou?

Když se mě ptáte, jak to bylo v pěti letech, pamatuji si, že jsem velice rád říkal, že ze mě bude buď popelář, nebo kriminálník. Mně se totiž líbila jejich uniforma a říkal jsem všude „kriminálník“, protože jsem si pletl slovo kriminálník a kriminalista. Chtěl jsem říct, že budu policajt, a každému jsem říkal, že budu kriminálník.

Nakonec jste se ale do kriminálu podíval.

Ve finále dnes dělám obojí. Do kriminálu jsem se podíval a vedle svého vězeňského čísla mám vyznamenání a různé policejní metály od české policie, které dělám semináře. Už mám doma tři, takže nesuďte knihu podle obalu. Všechno se dá napravit, každý dnes může jednou šlápnout vedle. Podívejme se, český skvělý sportovec Tomáš Řepka – taky to vypadá, že šlápnul vedle.

V životě se to může stát každému, a proto bych na tyto lidi úplně nezanevřel. Nikdy jsem nechtěl být jeden z těch příkladů pro mladý kluky, že každý zápasník musí být v kriminálu, ale bohužel se to stalo. Teď chci jít jiným směrem, abych jim ukázal, že takhle nemusí skončit. Nemusí takhle dopadnout a dá se to dotáhnout někam jinam.

Jenže bohužel MMA zápasníci mají tu vizitku, že mají většinou nějakou kriminální minulost.

Většina z těch kluků měla těžký život. To je základ. Když je člověk odmalička měkkej, hýčkanej a rozmazlovanej rodinou, má dobré rodinné zázemí, tak se možná v životě odkloní k něčemu jinému. Kluci, kteří vyrůstají na ulici, mají rozvrácená manželství, bití v rodinách, jsou většinou tvrdší. Jsou životem víc zatrpklí a jsou zvyklí na horší variantu, takže volí drsnější sporty, aby si vybili zlost.

Možná je to tím, ale sám si to nemyslím. Naopak, v dnešní době dělá MMA kde kdo, dělá to plno vysokoškoláků. Dělám semináře na vysokých školách a to, že většina zápasníků má kriminální minulost, je už jen věc minulosti, pravěku. Toho, co se tu dělalo před pěti nebo deseti lety. Dnes už je ten sport úplně někde jinde.

Jak vedete své děti? Co myslíte, že jednou budou dělat? Vím, že pocházíte z chudších poměrů a nyní vyděláváte velké peníze. A rodiče většinou chtějí pro své děti úplně to nejlepší. Jak je to u vás?

Kompenzuji dětem to, co jsem v životě neměl. Já se v životě nadřu a moje děti mohou mít vše, co budou chtít, a to je moje určité motto. Je to jeden z mých motivů, které mě ženou dopředu. Ať už se děti rozhodnou pro cokoliv, tak je v tom podpořím, ale ať to dělají dobře. Od malička jsem byl vychováván v tom, abych nedělal pět věcí napůl. Dělej jen tohle, a támhleto nech pro tamtoho. Pokud se rozhodneš pro jednu věc a je jedno, jestli je to balet, krasobruslení, tenis, karate či box, dělej to pořádně a naplno. Dělat dvě věci napůl nemá cenu, jak v životě, tak v práci, ve sportu a vůbec v ničem.

A co vzdělání, je to důležité?

Vzdělání je určitě důležité, protože sportovní kariéra může být krátká, nebo nemusí být žádná. Nikdy nevíme, kam nás život přivede, a každý by měl mít nějaký plán B. To, že jsem sportovec, to mohu být jeden den, ale druhý den být nemusím. Když člověk nemá plán B, je to špatně. Člověk vždy musí mít plán B a tím je právě vzdělání.

Prodej pozemku 1200 m2, Praha, Praha 5

Zobrazit nemovitost

Zajímá mě váš plán B. Slyšela jsem, že máte v plánu ještě deset let zápasit. To vám pak bude 43, a to je stále brzo na důchod.

Určitě ne. Já jsem tím životem tak strhán, že si ho budu užívat. Zatímco lidé jezdívají na dovolenou a užívají si život s dětmi, já na tohle nemám čas, jsem od rána do večera v posilovně. Děti skoro vůbec nevidím, na žádné dovolené jsem nebyl. Takže pokud si budu moci dovolit důchod, budu jen rád. Doufám, že mám před sebou pět let, a ne deset.

Myslím tím pět let dobrých a pět let špatných, pokud je budu potřebovat. Doufám, že mně nebude třicet devět, čtyřicet let a nebudu se nechávat mlátit od mladých kluků, jako to někteří zápasníci dnes dělají, protože se celý život rvali zadarmo, a dnes za nimi přijde promotér s tím, že mu dá milion dolarů. Tak si řeknou: „Ty jo, milion dolarů, je mi dvaapadesát, ale za milion tam vlezu a nechám se zmlátit.“ Doufám, že to potřebovat nebudu. Doufám, že budu na důchod dobře zajištěn a budu se moci věnovat věcem, které budu chtít dělat.

Samozřejmě chci u sportu zůstat, ale budu se více věnovat spíš manažerování, promování a podobným věcem než trénování jako takovému. Pokud chcete být trenér, zase obětujete spoustu času. Nemohu své rodině udělat to, že teď třicet let budu v posilovně a poté budu v posilovně třicet let znova jako trenér. Trenér s těmi kluky musí v posilovně trávit čas. Můj trenér je v posilovně od rána do večera.

Věřím, že když lidem doporučuji něco, tak s tím musím mít zkušenost. Když jim píši dietu, dělám ji podle sebe, když jim píši trénink, dělám je podle sebe. Já chci být jednou dobrý manažer pro ty kluky. To tady v Česku právě chybí, kluci nevědí, kam mají jezdit na tréninkové kempingy, kde mají zápasit. Neumí si domluvit sponzorské smlouvy a podobně.

Od momentu, kdy mi před dvěma lety vypršela smlouva s manažerem, si to dělám sám. Dělám si to sám z jediného důvodu, abych se to naučil a zažil si jednání s promotéry, se sponzory. Abych si to zažil na vlastní kůži a potom nedoporučoval klukům něco, v čem sám neumím chodit. Možná to nedělám úplně nejlépe, protože jsem zápasník a dělám dvě věci dohromady, ale snažím se sám svůj zápasnický život organizovat a manažerovat sám a získat během své praxe zkušenosti.

Když potom přestanete aktivně čtyřikrát denně v posilovně trénovat, co to udělá s tělem?

Pokud člověk dodržuje životosprávu, může vypadat dobře, aniž by trénoval. Strava je základ. Myslím si, že stravu budu držet. Nebudu sice trénovat čtyřikrát denně, ale budu trénovat jednou denně. Toho sportu jako takového nezanechám.

Jsou dvě varianty a přítelkyni jsem na to připravoval. Buď se zblázním a budu si užívat chlebíčky, dortíky a budu hrozně tlustej a hnusnej, anebo mi to zůstane, budu trénovat jednou denně, budu dodržovat dietu a bude ze mě takový ten dobrý nabušený, potetovaný, vousatý padesátník, šedesátník, a každý mi bude říkat, že na své roky vypadám dobře. Já nebudu něco mezi, vždy budu extrém, buď na jedné, nebo druhé straně. Ale spíš si myslím, že kulturistika je moje životní láska a po ukončení kariéry se jí budu věnovat, pojedu si takové to líné posilování kulturistů a budu vypadat na stará kolena dobře.

Čím hřešíte? Každý člověk někdy zhřeší a něco si dá…

Mám velkou slabost na sladké, musím si odříkat každý den. Miluji dorty, pudingy a takovéto věci.

Žijete tady a zároveň v Anglii. Jak to hodláte později vyřešit, kde chcete žít?

Nikdy to nebudu řešit, já jsem spokojen s tím, jak žiji. Když jsem jel do Olomouce za svým tátou minulý týden, tak mi cesta trvala čtyři hodiny. Z Londýna jsem doletěl za hodinu a půl. Pro mě je jednodušší dostat se z Londýna do Prahy než z Prahy do Olomouce, takže v tom problém nevidím. Kvůli svému životnímu stylu jsem si koupil dům u letiště, mám to na letiště pět minut, skočím na letadlo a za hodinu a půl jsem tady. To není Amerika, to není Afrika, to není Austrálie, není to žádná světová dálka. Mám zázemí tady, i tam. Takhle mi to vyhovuje.

Jak byste porovnal české a britské podmínky v tom, co děláte?

Na to, co chci dělat, tady vůbec nemám podmínky. V Česku je to pro mě taková dovolená, ne dovolená, ale něco úplně jiného. Když jsem v Anglii, tak tam je jasný režim, trénuji a spím, spím a trénuji. To je pro mě práce. Připadám si jako manžel na služební cestě. Když odlítám do Londýna, jedu do práce. Nedělám nic jiného, než že makám. Když přijedu sem, tak tu řeším i jiné věci. Mám trochu víc času, můžu se najíst, můžu si jít někam sednout, můžu si povídat s vámi.

Kdybych tohle dělal v Londýně, tak mě za to trenér zabije – že místo tréninku tady s vámi vykecávám. Už mám po tréninku a trenér mi kolikrát zavolá a řekne: „Proč mi zvedáš telefon?“ A já říkám: „Proč bych ti ho nebral? Mi voláš, tak ti zvedám telefon.“ A on řekne: „Nemáš po tréninku spát? To je jedno, kdo ti volá. Telefon máš mít vyplej a máš chrápat.“ Takže tam mám tu kontrolu úplně jinou. Trenér mi zavolá, aby mě seřval, že mu zvedám telefon. Říká: „Tak si ten telefon zvedej, buď si na telefonu a uvidíme, jak ti půjde večerní trénink.“ Má pravdu, mám se najíst a jít spát. Takový je život profesionálního sportovce.

Jako profesionální sportovec vyděláváte spoustu peněz…

To je strašně relativní. Vy budete říkat spoustu peněz a pro někoho jsou to drobné. Nemyslím si, že je to správné označení.

Stává se vám, že vám například píšou lidi, že potřebují pomoc a jestli byste jim něco nezaplatil?

Pro to nemusíte vydělávat velké peníze a ptát se vás na to vždy někdo bude. Znova, co jsou velké peníze? Možná mám velké peníze, co se týče MMA, nejsem ale ve sférách jako Jaromír Jágr, Pavel Nedvěd a další. Je to strašně relativní, co je hodně peněz. Pro každého je to jiné číslo, pro někoho to může být sto tisíc, pro někoho to může být milion a někdo nechá milion za večer v klubu. Jarda Jágr ho třeba nechá v kasinu, nemá s tím problém. Já bych milion v kasinu nenechal. Nedokážu odhadnout, co je spousta peněz.

Jste spokojen s tím, co vyděláváte?

Nikdy nejsem spokojen. V momentě, kdy začnete být spokojení, přestanete být hladoví a přestanete mít motivaci. V momentě, kdy začnete být spokojení, život končí. Jak je člověk spokojen, nemá žádný motor. Všechny peníze, který vydělám, zcela zásadně utratím, protože potom zjistím, že je nemám a musím je vydělat. Peníze se nemají šetřit, peníze se mají točit a vydělávat. Řídím se tím od třinácti let, šetřením nedosáhnete nikdy ničeho. Tím, že peníze nemáte, jdete, zvednete svůj zadek a něco uděláte, abyste je vydělali. Tím se vydělávají peníze. Bohatí lidé peníze vydělávají, nešetří.

Kromě toho, že máte doma vzácné motýly, chováte i drahé psy a žraloky. Proč máte doma proboha žraloky?

Proč ne? Jsou to dravý ryby. Vystihuje to speciálně mě, že lvi žerou první. Když hodíte kus masa do akvárka, žralok je tam vždy první. Je to prostě krásná, agresivní, dravá ryba a mě to po tréninku uklidňuje. Každý máme svého koníčka, každý má mít něco, co by ho naplňovalo. Když přijdu domů z posilovny, chci si nakrmit žraloky. Vždy, když přijde návštěva, hodíme tam kus masa a žraloci žerou a trhají.

Miluji přírodu jako takovou, a kromě žraloků mám i krokodýly. Je to prostě skvost přírody. Lidi, protože o tom nic nevědí, si myslí, že je to něco, na co člověk nemůže dosáhnout. Že je to drahé a nereálné mít doma krokodýla. Lidi mají doma labradory, retrívry. Psi v dnešní době běžně stojí patnáct, dvacet tisíc. Nebudeme si nalhávat, že dnes člověk za psa dá i třicet tisíc. Krokodýl stojí deset tisíc korun, takže to není úplně nereálná částka.

Ale potřebujete obří akvárium.

To není pravda, krokodýl je malý, doroste do akvárka. Potřebuje ale čas, musíte se mu věnovat, je to práce a starost, jako vše ostatní. Když je člověk líný, tak toho krokodýla mít nebude. Na druhou stranu krokodýl je nenáročný. Dáte mu nažrat každý den, tak ok, když mu dáte nažrat jednou za čtrnáct dní, také v pořádku. Když mu dáte nažrat jednou za tři měsíce, tak to vydrží. Jestli je, nebo není voda zkažená, jemu to je jedno, má hroší kůži. Ale za mě zase, když k němu přijdete se živou zvěří, s kusem masa, a ten krokodýl trhá, je to zážitek.

Máte z něčeho strach? Například, kdybych vám navrhla se jít potápět se žraloky…

Já jsem se se žraloky potápěl tolikrát, potápěl jsem se s krokodýly. Sice v kleci, protože úplně bez klece bych to nerisknul, ale z takových věcí strach nemám. Žijeme jen jednou, tak si to pojďme užít.

Co si chcete ještě splnit?

Lva. A pokud se tady nezmění zákony, jak se o to snaží kvůli Berouskům, tak si to určitě splním. Už bych ho měl dávno, nemám ho jen proto, že pro něj nemám podmínky. Nemám na něj čas, o lva se musí člověk starat, aby nebyl agresivní, aby neútočil. V momentě, kdy ukončím kariéru a budu častěji doma, nebudu létat do Londýna a zpátky, tak si určitě pořídím živého lva. To jeden z mých nesplněných snů. Jinak všechny ostatní jsem si splnil.

Moc děkuji za rozhovor.