Jana Macháčková je v první řadě velmi krásná. Napůl Češka a Vietnamka se cítí doma v Česku, kde se i narodila a dnes zde pracuje jako policistka. V rozhovoru Jana prozradila, jak se jí žije v Česku, co si myslí o jinakosti, jestli se setkala s xenofobií a o tom, jak se podle ní u nás žije národnostním menšinám a co si obecně myslí o Češích. LP-Life přináší další ze série rozhovorů a článků o xenofobii.
No, já si myslím, že Češi mají občas tendenci být xenofóbní. Neřekla bych, že pouze z hlediska cizinců, ale tak jako všeobecně se lidi bojí neznámého a cizího. Řekla bych, že se s tím občas setkávám. Občas jo. Ne všude, myslím si, že je to spíš problém menšiny, ale určitě se s tím dá setkat.
No, to já bych řekla asi jak kterým. Určitě bude rozdíl mezi tím, která je to menšina, ale myslím si, že určitě patříme mezi ty země, kde je to spíš horší. Jsou země, které jsou víc kosmopolitnější, já nevím, když jsem třeba cestovala, třeba v Americe jsem se s něčím takovým nesetkala nebo v daleko menší míře než tady. Takže si myslím, jak kterým menšinám, ale myslím si, že to není úplně špatný místo na žití pro menšiny, ale určitě by to mohlo být lepší.
No tak přece jenom je to daleko od domova. A kultura je hodně odlišná od české kultury. Oni mají úplně jiné tradice, úplně jinej pohled na svět, já jsem ve Vietnamu byla a ty lidi jsou opravdu hodně rozdílný, maj tendenci být naopak spíš šťastný. Tady se spíš setkávám s tím, že si lidé spíš na něco stěžujou. Ale třeba je to jenom můj dojem a já bych řekla, že je to hodně tím, že jinak ta kultura je od domova hodně odlišná, takže mají potřebu vyhledávat ty svoje příslušníky, který jsou stejné národnosti, aby se cítili alespoň trošku jako doma.
Já bych neřekla, že mohu odpovědět pozitivně. Já to nějak nevnímám. Já nevnímám ze strany vlády, že by nějak bylo dbáno na to, že jinakost je správná, ale možná že je to tím, že v poslední době se neřeší nic jiného než pandémie, takže tady to jde třeba stranou.
Já jsem tady doma, cítím se tady doma, ale myslím si, že velkou roli hraje to, jestli se člověk narodí tady nebo jestli sem přijde třeba, když je ještě dítě. To si myslím, že se pak ještě pořád cítí jako doma. Ale myslím si, že když sem člověk přijde….čím starší, ve straším věku, tak to přivykání tady na tu zemi a na kulturu je jako těžký. Já jsem tady od malička, cítím se víc jako Češka, takže já se tu cítím jako doma.
No vadí mi všeobecně, že lidi tady k sobě nejsou moc ohleduplní, že koukaj hlavně na sebe, jedou si to svoje a nekoukaj moc na ty druhý. To si myslím jako, že by se dalo hodně změnit k lepšímu.