Emerson Fittipaldi koukal smrti do tváře: Ty sekundy trvaly věčnost, říká legenda v rozhovoru

Dvakrát vyhrál mistrovství světa F1, poprvé jako nejmladší jezdec v historii (v roce 1972 mu bylo 25 let a 273 dnů). Rekord držel třiatřicet let, než ho v roce 2005 překonal Fernando Alonso. Emerson Fittipaldi dvakrát triumfoval také ve slavném závodě Indianapolis 500, stejný počet titulů má na kontě v sérii CART. V historii není příliš mnoho závodníků, kteří by toho dokázali víc. Brazilec je navíc velmi populární nejen v rodné zemi, ale prakticky po celé planetě.

Když dnes jede na závody, tak hlavně kvůli svým potomkům, kteří jdou v jeho stopách. Snaží se jim vštípit nejen jezdecké dovednosti, ale i myšlení. Rodák ze Sao Paula byl v dobách své největší slávy také výborný stratég. Díky tomu se také jako jeden z pouhých třech Brazilců v historii dostal až na vrchol F1.

Nejmladší potomek z motoristické rodiny miluje Prahu. V české metropoli se objevuje pravidelně, většinou kvůli pracovním povinnostem. Většinou si ale najde čas, aby se hlavním městem prošel a „nasál“ atmosféru.

Prodej pozemku 1200 m2, Praha, Praha 5

Zobrazit nemovitost

Váš tatínek Wilson i maminka Juzy byli aktivními závodníky. Bylo vůbec myslitelné vydat se jinou cestou?
Pamatuji si, že mě táta vzal už v nějakých pěti letech na Interlagos. Od té doby jsem měl sen, že budu závodit. Takže ano, díky tátovi i mámě jsem to měl nastavené jasně. Oba rodiče měli závodění rádi.

Začínal jste ale na motorkách. Proč?
Tehdy byla pro motokáry minimální věková hranice sedmnáct let, zatímco pro motorky to bylo čtrnáct. Takže jsem závodil na motorkách, později na hydroplánech i na člunech. A když to šlo, přešel jsem na motokáry, později pak na auta.

„Když jsem ztratil kontrolu nad letadlem a ono se nahnulo směrem ke stromům, měl jsem čas říct synovi pouze to, že se zřítíme.“

V roce 1985 jste se svým pětiletým synem havaroval s letadlem...
Byly to okamžiky, kdy jsem se nejvíce bál, že zemřu. Když jsem ztratil kontrolu nad letadlem a ono se nahnulo směrem ke stromům, měl jsem čas říct synovi pouze to, že se zřítíme. A bylo to velmi tvrdé „přistání“. Na druhou stranu tyto okamžiky jsou velmi jedinečné. Díky této události jsme se se svým synem ještě více sblížil. Děkuji Bohu, že jsme přežili a mohu být tady. Užívám si Českou republiku a moc mě to baví.

Zmínil jste, že jste synovi jen stačil říct, že spadnete. Jak dlouho trvalo, než jste spadli, kolik sekund?
Asi tři nebo čtyři. Trvaly ale strašně dlouho, jako věčnost.

Ptám se proto, že i na okruhu jste často věděl, že budete bourat. Dají se tyto momenty nějak srovnat?
Když jedete v závodním autě a ztratíte nad ním kontrolu, během chviličky se stáváte z řidiče pasažérem. Podobné je to v tom, že zase dvě, tři sekundy trvají věčnost. Víte, že nabouráte, a že to asi bude tvrdé. 

Jméno Fittipaldi je stále velmi úspěšné. Jste hrdý?
Jistě. Začalo to mým otcem, pak se mnou, závodí můj synovec, moji vnuci a samozřejmě i můj syn Emmo. Závodění ho hrozně baví.

V Brazílii jsou ale i další slavné rodiny, například Sennové a  Piquetové. Panuje mezi vámi rivalita?
Motorsport je velmi soutěživý. Když jste na trati, vyhrát může jen jeden, to je příběh celé hry. Ale mimo trať jsme kamarády. Loni v prosinci jsem v Sao Paulu v ulicích města řídil Ayrtonův první vítězný vůz, jeho Lotus. Byla tam Ayrtonova sestra, máme se rádi, jsme přáteli. Stejně jako s Piquetovými, s rodinou Nelsona Piqueta. Pedro Piquet, Brunno  Senna a vnuci Enzo i Pietro jezdili  pro Tonyho Charouze a naše rodiny si vždy mimo závodiště byly blízké.

„Olympijské hry mohou Česku přinést ještě větší význam z pohledu celého světa.“

Když jste byl v Praze poprvé se svým týmem A1 GP, podporoval ho právě Charouz Racing System. Vzpomínáte na to?
Ano, velmi dobře. Praha je nádherné město a Tony mě sem vždycky lákal s tím, že je tu krásně. A měl pravdu.

V minulosti probíhala jednání mezi vámi a primátorem Prahy o možnosti uspořádat zde olympijské hry. Co si o tom myslíte?
Je to dobrá myšlenka. Mám rád sport. Čím více mladé lidi v jakékoli zemi pobídnete, aby sportovali, dostanete je z ulic a od drog. A olympijské hry mohou Česku přinést ještě větší význam z pohledu celého světa. Je to zajímavé pro turisty, pro budoucnost. Něco podobného se stalo i v Brazílii.

Byl jste na olympiádě v Riu?
Ano. Postavili olympijský park na místě, kde bylo závodiště. Jel jsem ve formuli 1 právě v těchto místech. Pro Brazílii to bylo skvělé. Motivovat lidi sportovat je výborné.

Vy jste do Evropy přišel velmi mladý, vracel jste se však na kontinent, kde jste měl kořeny. Jaké to pro vás bylo?
Bylo to něco úžasného. Vždycky jsem chtěl jezdit Velké ceny, proto jsem opustil Brazílii. Když jsme poprvé letěli do Evropy, dírou mezi mraky jsem viděl nějakou zeleň v Anglii. Hned jsem si říkal, že toto je země Grahama Hilla, Jima Clarka a Jacka Stewarta - všech těchto mistrů F1 a já přistanu v jejich zemi. Mým cílem bylo závodit v Anglii ve Formuli Ford, což bylo dostupné. To bylo poprvé, když jsem viděl Evropu.

Velmi brzy jste se však podíval do Itálie, je to tak?
Ano, za měsíc jsem závodil ve Vallelunze. Kdykoli jsem v Itálii, cítím se tam díky našim předkům jako doma. Dokonce jsem tam pak kandidoval na senátora.

Byt na prodej na Praze 2 - 29 m², Praha 2

Zobrazit nemovitost

Trvalo pouhý rok, než jste dosáhl na své první vítězství v F1. Dnešní generaci to trvá mnohem déle...
Především za tuto možnost musím poděkovat Bohu. Jsem člověk silné víry, protože moje babička byla oddána pravoslaví. Říkala, že je velmi důležité, abychom měli víru a věřili, že Bůh nám může pomoci. U mě se to stalo. Když jsem se dostal do Evropy, byl jsem vždy ve správnou dobu na správném místě, měl jsem kolem sebe správné lidi. Vše mě naučil Colin Chapman, díky Bohu za něj.

V roce 1972 jste vyhrál první mistrovský titul. Měl jste pak ještě motivaci pokračovat?
To je dobrá otázka. Mým snem bylo jezdit Grand Prix. Nečekal jsem, že budu mistrem světa. Když jsem se vrátil domů do Švýcarska, hned den poté jsem tátovi a bráchovi říkal, že skončím. Co ještě víc bych mohl dosáhnout? Můj táta tehdy velmi moudře řekl, že mě zná, a že za půl roku budu chtít být zpět v kokpitu a bude pro mě mnohem těžší se vrátit, než když budu dále pokračovat. Přijal jsem jeho radu, měl velkou pravdu. Takže poslouchejte své otce.

Mnoho lidí se i dnes ptá, proč jste opustil McLaren a začal závodit za Copersucar. Stále nelitujete?
Víte, člověk musí mít v životě vždycky novou výzvu. Dvakrát jsem se stal mistrem světa, bavilo mě stavět auta, což jsme dělali s bratrem už v Brazílii. A on budoval brazilský tým, chtěl jsem být jeho součástí. Nikdy jsem toho nelitoval. Hodně jsem se toho naučil jako člověk a později mi to také dalo šanci jít do USA jezdit Indy Car.

Říkal jste, že závodění v USA byla nejlepší část vaší kariéry. Proč lepší než F1?
Pro lidi je možná těžké to pochopit, ale mimo kokpit je tam všechno velmi přátelské. Integritou toho sportu je respekt. Když jdete do závodu, každý každého respektují. Nezáleží na tom, jakou máte národnost. Tak to tam prostě je. To se mi líbí. Ve formuli 1 je mimo kokpit příliš velký tlak, závodníci si sport nemohou užívat. F1 by v tomto ohledu měla následovat americkou cestu, být více otevřená.

„Když jste starší a starší, bolest v hlavě je stále větší. V mém slovníku neexistuje slovo důchod.“

Váš syn i vaši vnuci rozvíjejí kariéru v Evropě. Radil jste jim někdy, aby šli do USA?
Ne. Pietro začal s NASCAR v Americe, vyhrál titul v Charlote. Potom s týmem Tonyho vyhrál s Lotusem šampionát Formula V8 3.5. Mimochodem, bylo to přesně 45 poté, co jsem já s Lotusem získal titul v F1. Každopádně formule 1 je top, je to sen každého mladého závodníka. Ale doufám, že Emmo se po formuli 1 podívá do Indianapolis. Tak jako já.

Co si myslíte o současné F1?
Jak jsem řekl, je to to nejlepší z celého světa. Nic F1 nikdy nesesadí. Ale doufám, že až se za dva roky změní pravidla, dá to větší možnosti menším týmům, že budou více konkurenceschopné s menším budgetem. Otevírají se tím šance pro mladé talenty, kteří nemají sponzory, přitom jsou ale rychlí. Dnes je to pro ně těžké, spousta talentů v různých zemích po celém světě nemá šanci se do F1 dostat.

Říkáte, že člověk je stále mladý, pokud před sebou má nové výzvy. Byl to pro vás projekt stavby vlastního vozu Fittipaldi EF7?
Určitě! Měním teď tento vůz na elektrický pohon, protože to je podle mě pohon, který se stane globálním. Sportovní vůz postavený na elektřině by byl velmi zábavný a moderní. Dnešní problém s covid-19 městům ukázal, že když v ulicích bylo málo aut, snížilo se znečištěn ovzduší. Snižování emisí je cesta, která bude žádána. Minulý víkend jsem ve Španělsku testoval elektrické auto a je to fantastické.

Vy jste byl nedávno v České republice kvůli natáčení filmu Stáří není pro sraby. Předpokládám, že tohle byste podepsal.
Když jste starší a starší, bolest v hlavě je stále větší. V mém slovníku neexistuje slovo důchod. Člověk je jako jízdní kolo. Když přestanete šlapat na pedály, nabouráte. Můžete zpomalit, ale ne zastavit. Každý člověk by měl být rád za každý nový den. Že je zde a má nové výzvy. Vždycky máte naději, že budoucnost bude lepší než přítomnost.

Niki Laudovi říkali krysa, vám myš. Na rozdíl od vašeho bratra, který byl velký tygr. Uráželo vás to?
Ne, byla to velmi pěkná přezdívka. Byl jsem malý, bylo mi jedenáct let a byl jsem mechanikem motorek pro mého bratra. Všude jsem pobíhal a lidé pak volali: koukejte, támhle je myš! A také jsem měl obrovské přední zuby. Asi každý má nějakou přezdívku a mně se ta moje líbila. 

V Česku se občas říká jezdíš jako Fittipaldi. Líbí se vám to?
Ano, je to pro mě čest. Ale také doufám, že ten, kdo jezdí jako Fittipaldi nejezdí jen rychle, ale také bezpečně. Je požehnání mít takovouto vzpomínku. Jezdíš jako Fittipaldi, to je báječné!

V České republice jste byl i za „rebela“, když jste řídil pendolino...
Jo, byla pak z toho pěkná polízanice. A byl to Tonyho nápad, on rád vymýšlí podobné legrácky.