Rychlá zpověď - Expertka na etiketu o prohřešcích prince Williama, vévodkyně Kate i českých politiků

Od kdy se etiketě naplno věnujete?

Nejdříve jsem se obklopila takovým úžasným týmem lidí, kteří byli odborníci ve svém oboru a začala jsem dělat kurzy pro ženy. Měla jsem specialisty na vizáž, zdravou výživu, psychologa, psychiatra, atd. Podařilo se mi dát dohromady tým předních odborníků. Kurz trval tři dny, byl pravděpodobně první tohoto druhu u nás. Probíhal v tehdejším v hotelu Fórum Praha. Někdy jsme skutečně byli sami překvapeni, jak se za tři dny z těchto žen staly úplně jiné osoby. Kolikrát přijely ženy z venkova, takové šedé myšky, některé měly nízké sebevědomí, jiné měly problémy v manželství... Celé ty tři dny měly, docela bych řekla, náročný „výcvik“ od rána do večera. Pak odjížděly s úžasným sebevědomím. Ale přihlásily se i ženy, které vypadaly tak dobře, že jsem si říkala, proč vlastně přišly.

Chodily mi od nich pak dopisy, které mi udělaly radost. Že jim to zachránilo manželství a tak. To bylo prostě skvělé. Dařilo se to. Na základě těchto kurzů jsem pak dostala nabídku z novin, zda bych mohla psát sobotní sloupky o společenském chování. Byl to tehdy deník Telegraf. Přijala jsem a od té doby píši.

Kde jste na to přišla? A hlavně - kde jste se to vy sama naučila?

Vdala jsem se za hoteliéra. Můj muž byl generálním ředitelem mezinárodního hotelu a prezidentem Národní federace hotelů a restaurací. Předtím jsem pracovala na Klinice rehabilitačního lékařství na Vinohradech, žila jsem úplně jinak, nepohybovala jsem se ve společnosti, tak jsem sama měla někdy problémy. Musela jsem se mnohé naučit. Měla jsem dobrý základ z rodiny, ale někdy potřebujete vědět víc, mnohem víc. Můj muž byl velmi striktní, vyžadoval mě po svém boku, velmi často jsem byla hostitelkou. Jezdila jsem s ním po světě, já tomu říkám, že jsem mu dělala křoví (smích), tak jsem vše musela dostat pod kůži. Taky jsem studovala na Mezinárodní škole pro estetiku v New Yorku a učila se, kde se dalo. A když jsem ve společnosti pozorovala lidi, všímala jsem si, že mívají problémy, co jsem měla já. Protože nejistota se vždy projeví a je vidět.

Nebylo to tou dobou?

Ne, ty problémy mají ženy pořád! (smích) To nebylo dobou, to se moc nemění. V každé době jsou nějaká pravidla etikety, ta jsou daná a přes ty nejede vlak.  Když jsem ve společnosti pozorovala, jak jsou někdy ženy nejisté stejně jako jsem byla já, tak mě napadlo, že napíšu malou knihu o etiketě a napsala jsem Společenskou nápovědu. Byla to malá knížka. Chodili za mnou známí a říkali, proč jsem toho nenapsala víc .... Takže takhle to všechno začalo.

Jak je možné, že když se řekne slovo "etiketa", tak mě napadne Ladislav Špaček a ne vy, přitom to už děláte tak dlouho?

Pan Špaček začal psát o etiketě pravděpodobně později než já, protože on v té době byl u Václava Havla. Jako jeho tiskový mluvčí byl samozřejmě hodně vidět v televizi a později se mu díky tomu dobře nastartovala kariéra mistra etikety.

Říkáte, že v každé době platí pravidla etikety, ale mně přijde, že ji nikdo nedodržuje, že je ta doba až moc uvolněná.

Rozhodně. Etiketa se samozřejmě změnila. Už i docela nerada se obracím na Gutha Jarkovského, od jeho dob se změnilo hodně. Samozřejmě se všechno uvolnilo, ale takový ten základ etikety bude vždycky stejný - tedy slušnost, zdvořilost, čestnost, slušné vystupování. To se nezměnilo, to bude platit vždycky, za každé doby, za každého režimu. Uvolnilo se ale oblékání, to se uvolnilo nesmírně, i způsob, jak jíme. Začal se používat nůž tam, kde se dřív nepoužíval, jsou nové technologie, dřív nebyl mobil, musela vzniknout nová pravidla. Základ etikety, slušné chování, bude ale platit vždycky. Lidé nemají rádi agresivní lidi, hulváty, nemají rádi, když se někdo neumí chovat u stolu. Nikdo nechce stolovat s někým, kdo u stolu krká a dělá i jiné věci, protože naše evropská kultura je prostě taková. Některá dřívější pravidla jsou díky tomu, jak se změnila doba, někdy úsměvná až komická.

Luxusní mezonetový byt na prodej na Praze 6, Praha 6

Zobrazit nemovitost

Jaká?

Hodně se ve společnosti změnilo postavení žen. Třeba dřív nemohla žena jít sama do hotelu. To bylo něco nepředstavitelného. Asi nejvíc se uvolnilo oblékání. Například v hotelu byla pravidla přísná. Ve dne stačil vycházkový oblek s dlouhými kalhotami, večer se v každém dobrém hotelu bylo nutné převléct. Ve velkém hotelu pouze do smokingu. Krátké kalhoty a „turistické punčochy“ jak bylo psáno, patřily pouze do hor. Plavky se hodily pouze k pobytu na jezeře nebo k vodním sportům. Ve městě nosily ženy vždy klobouk. Na velké premiéry a do opery byla nutná velká toaleta. Dáma musela mít vždy večerní plášť. Muž mohl nosit kapesník vždy jen v kapse kabátu nebo kalhot. Do vnější náprsní kapsy mohl zastrčit jen čistý ozdobný kapesníček, který měl svá pravidla. Kapesníčky s barevnou obrubou se nenosily ke společenskému obleku. Kapesníky s krajkami byly nepřípustné. Stolování vyžadovalo striktní dodržování pravidel. Správné používání příborů bylo nutností. Knedlíky, noky a podobné přílohy se nekrájely nožem, nýbrž vidličkou v levé ruce. A mnoho dalších věcí...

Mně tedy přijde, že se neumí chovat strašně moc lidí.

Každá generace si stěžuje. Je fakt, že to tak někdy působí, někdy mám pocit, že si někdo řekne, že může jít v čem chce, že nemusí dodržovat předepsaný dress code, když to situace vyžaduje. Může, ale pak se nesmí divit, že je za hlupáka. Vždycky, když je někde napsané, na pozvánce nebo přímo na stránkách restaurace, tak je potřeba hostiteli vyhovět. Když je někde dresscode black tie, což znamená motýlek, tak je prostě povinností toho člověka si vzít motýlka, a ještě ke všemu černého, ne žádného jiného barevného, protože to je prostě směšné. A to bude platit vždycky.

Vy jste o etiketě napsala několik knížek.

Moje poslední, co měla na konci listopadu křest, Etiketa se šarmem, byla čtvrtá. O vaření jsem jich napsala už sedm.

Jak se tam dostaly ty kuchařky?

Strašně mě jídlo baví. Díky manželově práci jsem vždy byla u zdroje společenského chování a úžasné gastronomie. Procestovala jsem s ním velký kus světa, navštívila ty nejlepší restaurace. Když jsme se účastnili světových kongresů nebo pobývali v hotelech společnosti Intercontinental a v jiných hotelových řetězcích, tak kuchaři byli vždy na nejvyšší úrovni. Díky tomu jsem byla u zdroje skvělého jídla. Mohla jsem si s kuchaři povídat, být s nimi v jejich kuchyních a učit se od nich. Strašně ráda jím a vařím, je to opravdu můj velký koníček.

Jednou jsem byla na dovolené a pamatuji si, jako by to bylo dnes, že jsem tam viděla nádhernou kuchařku a já si řekla, že až přijedu domů, tak napíši taky krásnou kuchařku. Všimněte si, že na všech kuchařkách české kuchyně byla na titulní straně knížky vyfocená kachna, šest knedlíků, zelí a přetékající talíř. To mě popuzovalo, protože jsem měla pocit, že i česká kuchyně si zaslouží pěknou prezentaci. Navíc jsem znala u nás kuchaře, kteří byli výborní, senzačně vařili a jejich gastronomie byla na vysoké úrovni. Takže jsem dala dohromady českou kuchyni v odlehčeném tónu a moderním pojetí. Gastronomie a etiketa se velmi prolíná. Jeden bez druhého nemůže být a vždy říkám, že nejtěžší kapitolou etikety je, jak se chovat u stolu.

Proto vždycky, když jsme spolu, tak jsem nervózní. (smích)

To ne! To je zbytečné, protože já nikdy nikoho nepoučuji, protože to by byl největší prohřešek etikety. Když se mě někdo zeptá, tak mu ráda poradím, ale nikdy bych nikoho sama nepoučovala. Nejdůležitější se, když někdo něco neví, tak se nebát zeptat. Nesnažit se předvádět, že všechno vím, všechno znám, protože každý, kdo etiketu ovládá, tak stejně za chvíli ví, že to není pravda. Když jsem s někým u stolu, tak po pár minutách vím, jak si stojí se společenskými pravidly. Nejdůležitější je se chovat mile a přirozeně, na nic si nehrát, to pak každý všechno odpustí.

Odpouští se smrtelníkům, ale těm, co jsou například vidět v televizi, těm už ne. Vnímáte nedostatky?

Vnímám. Ale začala bych tím lepším. Myslím, že třeba pro dnešní generaci mladých lidí je úžasným příkladem vévodkyně Kate, manželka prince Williama. Ona se velmi dobře obléká, rozlišuje situace a příležitosti, na které jde. Výborně se prezentuje a má přirozený šarm. V každém případě má poradce, ale já vnímám, že to má hlavně i v sobě. Líbí se mi. Ne každý stylista všechno vychytá. Ona má cit pro věc a styl, což považuji za to nejdůležitější. Umí si sama velmi dobře z nabídky vybrat a je příkladem toho, jak by měla vypadat mladá dáma. Je moderní, je milá svým chováním. Ještě jsem na ní nezaznamenala nic, co by mi vadilo. Má vždy správnou délku šatů, kalhot, sukně. Má skvělý střih, co sedí její postavě. I kdyby měla sebelepšího stylistu, tak ona sama si s tím umí pohrát.

Co její manžel?

Muži mají velkou výhodu v tom, že když mají dobrého krejčího, tak oblek jim vždycky sedne. Pak už toho nemůžou moc zkazit. Když chtějí vypadat dobře, tak si vezmou kravatu, když je black tie, tak je předepsaný motýlek a princ William vždycky dostane senzační oblek a na volný čas je vždy taky dobře oblečen, myslím, že mu Kate i ráda poradí. Zdá se mi, že ženy velmi dobře formují i oblékání muže. Jak se říká, za vším hledej ženu. Chytrá žena umí vždycky nenápadně poradit, pokud se jí právě nelíbí, co si manžel oblékl.  

A co to horší chování?

Za nechutné a manipulativní chování považuji například producenta Weinsteina, který produkoval se svým bratrem řadu veleúspěšných filmů včetně snímků Zamilovaný Shakespeare, Králova řeč, Frida, Anglický pacient. Příklad toho, jak je silná pozice moci a strachu, když nevyhovíte, sexuálního harašení v opravdovém slova smyslu. Ozvalo se spousta žen, a hereček, které s ním pracovaly. I Kate Winslet. Kritizovala jeho chování, nedalo se s ním vyjít, byl velmi nepříjemný. O některých věcech není prý ani připravena veřejně mluvit, přestože se jí netýkalo přímo sexuální obtěžování.

A když se podíváme na naši politickou scénu?

K té mám hodně výhrad... Naši polici nedělají vůbec nic pro to, aby vypadali reprezentativně, tak jak veřejně činná osoba vypadat má. Někdy je to skutečně k pláči, jak se prezentují. Třeba takový základ je, mít umyté vlasy. A to nemluvím o tom, že by muži měli mít sestřih vlasů, upravené vousy. Vrátil se trend vousů a knírů.  Měli by je mít však perfektně upravené. Ale i to jsem schopna odpustit, ale ty nemyté vlasy ne. A to nemluvím o jejich chování, myslím tím vulgární výrazy, povýšenost, aroganci projevu.

Co potom říkáte na Ivana Bartoše nebo na Vladimíra Franze, co kandidoval na prezidenta?

To je vizitka člověka. Když se člověk rozhodne, že vstoupí na veřejnou scénu, tak s sebou nese i povinnosti a jednou z nich je dobře reprezentovat náš stát. A k tomu nepochybně patří celkový vzhled. Dredy ani tetování nejsou standardní. Pana Bartoše zachraňuje název strany, že tak trošku jako pirát vypadá. Co u něho pozitivně hodnotím, je vždy oblek a u toho mu není příliš co vytknout. Ty vlasy si i trošku ostříhal, ale rozhodně si nemyslím, že je to ideální.

S tím už ale nejde udělat nic jiného než to oholit.

Asi ano. Já ho naprosto chápu, že je to jeho image, snaha se odlišovat, ale myslím, že časem možná sám dojde k jinému rozhodnutí...  

Někdo by řekl, že tohle všechno oblékání je drahá záležitost.

S tím nesouhlasím. Ten, kdo má vkus, tak se dokáže obléct i za málo peněz. Navíc dnešní móda hodně kombinuje - staré s novým, značkové s neznačkovým, laciné s drahým. Nikde není napsané, že člověk musí být zahalen od hlavy až k patě ve značkovém oblečení. Někteří jsou oblečení za statisíce a stejně to nevyzní dobře. Zase je to o vkusu a stylu a umění se v tom dobře pohybovat.

Jak jsou na tom Češi oproti zbytku světa?

Já si myslím, že české ženy, muže nevyjímaje, mají velký zájem na tom, aby dobře vypadaly, stejně jako všude na světě. Navíc Češky jsou většinou krásné. Zajímají se o módu a hezky se oblékají. Je škoda, že někdy ztroskotají na detailech.

Jakých?

Třeba jsou hezky sladěné, ale pak si vezmou například špatné punčochy. Silné tělové punčochy, takový detail. To jsou sice drobnosti, ale ty rozhodují. Když si musíme vzít punčochy, tak ty nejtenčí, které existují, aby neměly lesk a aby byly neviditelné.

Co říkáte na ponožky v sandálech?

Toho se asi už nikdy nezbavíme. Tomu už dnes říkám prohřešek.

Jenže oni na to odvětí, že mají ponožky, aby neměli puchýře, nebo jim noha neklouzala.

Všechno se dá vyřešit. I ortopedické boty mohou vypadat slušně. Nebo si mohou vzít dlouhé kalhoty. Navíc sandály už nejsou vůbec žádoucí, stejně tak, jako kraťasy. Když si muž chce vzít krátké kalhoty, tak to musí promyslet. Hodí se na pláž nebo do hospody na pivo, ale ne na večeři do restaurace.

Ale nejsme ostuda světa, že?

Ne, určitě ne. Ale je prostě škoda, když se stylizujeme do něčeho, co nám nesedí. Každý by si měl vytvořit svůj vlastní styl, toho se držet.  Aby se cítil dobře, protože pak se chová přirozeně. To jde ruku v ruce.

Evo, moc děkuji za rozhovor.