Ve chvíli, kdy se potkáte s Pavlem Mackem, nemůžete se mu přestat dívat do očí. Vyzařuje z nich vnitřní klid a jistá magie bojových mistrů. V rozhovoru pro LP-Life.cz nám prozradil, jak se dostal ke studiu a později i k aktivnímu provozování čínských bojových umění, která ho přivedla i k filosofickým směrům, které ctí. Zavzpomínal na své dobrodružné začátky v San Francisku a na pocity při prvním setkání s opravdovým mistrem. Promluvil o přínosech správného dýchání pro lidské tělo i mysl a odhalil nám, co ho těší a co dělá nejraději, když zrovna nevyučuje ve své škole.
Já jsem se k filosofii dostal právě přes bojová umění, protože můj tehdejší učitel na jednom z tréninků řekl, že čínská bojová umění, tedy konkrétně kung-fu, jsou filosofií. Tak jsem si řekl: „Aha, filosofie.“ Poprosil jsem pak mojí maminku, jestli by mi na prázdniny nekoupila o filosofii nějaké knížky. Byla tak laskavá, že je koupila a ještě ke všemu měla šťastnou ruku. Vybrala mi knížky filosofa Friedricha Nietzscheho, kterého jsem si od té doby velmi oblíbil, a knihy o buddhismu. Postupně jsem se začal těmto učením věnovat hlouběji, vlastně to bylo už někdy na střední škole. Později jsem šel studovat humanitní vědy na vysokou školu. De facto jsem plánoval i univerzitní kariéru, protože mi to docela šlo a moc mě to bavilo. Ale mnohem víc a mnohem intenzivněji jsem se věnoval cvičením bojových umění. Právě díky nim jsem se dostal do San Franciska, následně do Hongkongu a do pevninské Číny. Pak jsem si otevřel i vlastní školu, začal jsem hlavně učit a univerzitní kariéru jsem pověsil na hřebík. Ovšem v zásadě jsem se k tomu obratem zase opět dostal zpět, protože se snažím vyučovat bojová umění tak, aby to byla nejenom kultivace těla a sebeobranných dovedností, ale i růst ducha i charakteru.
Můj hlavní styl, kterému se věnuji, se jmenuje Hung Kyun a na mé škole vyučujeme jeho praktickou formu, tedy Practical Hung Kyun. Myšleno je to tak, že chceme, aby to bylo praktické, a to nejen pro zdraví, ale i pro kondici, sílu, sebeobranu a zároveň pro osobní rozvoj v tom nejširším slova smyslu. Kromě toho jsem začal před několika lety studovat spřízněný styl, který se jmenuje Hap Kyun, a zároveň i jeho takovou měkkou vnitřní variantu, která se jmenuje „jehla v bavlně“. To jsou tři hlavní styly čínských bojových umění, kterým se věnuji. Jinak už dlouhá léta cvičím a vyučuji moderní Mixed Martial Arts (MMA) a praktickou sebeobranu. Myslím si, že tradiční bojová umění, moderní sport a praktická sebeobrana jsou vynikající kombinace.
Obecně žijeme v bezpečné společnosti. Takže hlavní sebeobrana je proti sedavému způsobu života a proti nezdravému způsobu života, což znamená zlepšení dýchání, pohybových dovedností, síly, kondice a zdraví všeobecně. Řekl bych, že to je ten hlavní přínos. Samozřejmě, že sebeobranné dovednosti je lepší umět a nepoužít, než naopak. Jak se říká, je lepší být válečník v zahradě, než zahradník ve válce. Takže to je asi další z benefitů. Důležitý je i obecný osobní rozvoj, snažit se pomáhat lidem a ne jim ubližovat. Kontinuálně na sobě pracovat tak, aby byl člověk lepší a přínosnější pro celou společnost a pro celý svět.
Vůbec bych si mistry bojových umění neidealizoval, jsou to také lidé. Zamlada to byli často pěkní syčáci, ale jak postupně dospěli, zjistili, že není cesta jenom být nejlepší, nejsilnější a všechny jen porážet. Každý z nich jde posléze více do hloubky. Řekl bych, že to přijde s věkem. Já jsem začal cvičit jako malý kluk tady, v zásadě v rámci velkého náboru. A cvičil jsem několik let. Za skutečně svého prvního učitele a mistra v tomto slova smyslu, považuji Wong Yew Ching Sifu ze San Franciska. Jemu v té době bylo něco přes sedmdesát. Setkání s ním se událo tak, že mně a mému kamarádovi Alešovi, se kterým jsme za ním přijeli studovat do San Franciska, řekl: „Vítejte. Ukažte, co umíte.“ Zasmál se, zatleskal a řekl: „Tak se do toho pustíme. Tréninky jsou od tolika a do tolika.“ A tak jsme začali. No a ten klid a ta vyrovnanost, to je jeho hodně osobnostní rys. Zažil jsem spoustu nerváků i spoustu kliďasů. Jsou to lidé, jako každý z nás. A ta představa, že každý mistr bojových umění musí být nutně ten zenový mnich vznášející se na obláčku vždycky v klidu a pohodě? Ne vždy to tak musí být, ale řekl bych, že minimálně pro mě je to určitě nějaký cíl pracovat na vnitřním klidu, na mindfulness a na soustředěnosti. Pak jde totiž všechno o hodně lépe a nejenom, co se týká bojových umění, ale obecně, co se týče života.
Tak určitě nadšení. Chtěl jsem se prostě učit a najednou před vámi stojí někdo, kdo to umí. Nejen nadšení, ale i obdiv. A velmi jsem se těšil, až konečně začnu cvičit.
Já jsem původně alergik a astmatik. Měl jsem těžké astma, takže pro mě dech bylo téma už od malička. Každopádně jenom tím, že jsem začal cvičit a začal se hýbat, tak astma i alergie byly najednou pryč a já jsem v průběhu dalších let a dalšího studia začal pracovat více na síle a více na kondici. Vždycky to šlo ruku v ruce nějak s tím dechem. Po letech jsem svá studia, co se týče dechu, ještě více prohloubil a vlastně mi došlo, jak je to extrémně důležité. Už z toho hlediska, že všichni dnes řešíme stravu, ale bez jídla vydrží člověk poměrně dost dlouho, a to i na špatné a nekvalitní stravě. Samozřejmě mu to neprospívá, ale přesto přežijeme. Ovšem dýchat potřebujeme mnohem častěji, než jíst. Za den dáme nějakých, řekněme šestnáct tisíc, dvacet tisíc a víc nádechů a výdechů a závisí na tom, jaká je jejich kvalita a jaké opravdu jsou. Takže zlepšení dýchání v běžném životě ovlivní všechno ostatní, včetně dýchání ve sportovních činnostech. U sportovních činností máme pro jednotlivé či konkrétní aktivity i specifické způsoby dýchání, kdy je člověk schopen výrazně a okamžitě zvýšit svojí sílu nebo zlepšit flexibilitu. Nebo pomocí jednoduchých dechových cvičení zlepšit fyzičku, kardiovaskulární vytrvalost, zklidnit mysl nebo zbavit se zadýchávání. Takže dech je absolutně klíčová záležitost, a to jak v běžném životě, tak i ve sportovním výkonu. Navíc je to most čistě mezi tím tělesným a duchovním. Je to prostě spojka, pomocí které může člověk ovlivnit spoustu věcí. Jde například těžko se pokaždé v mžiku uklidnit nebo si zpomalit srdeční tep, nebo něco dalšího podobného. Ovšem pomocí dechu se dá dosáhnout hodně. Takže od čistě té fyzické složky, potřebuji zlepšit sílu a kondici přes jistou mobilitu, flexibilitu. Potřebuji zlepšit rozsah pohybu až po zklidnění mysli a obecně i více pohodovější život.
Já mám to štěstí, že jsem studoval u několika mistrů, kteří skutečně pocházejí z velmi renomovaných a velmi dlouhých linií, které jdou x generací nazad, a myslím si, že to není něco, se dá úplně plánovat, ale co se prostě přihodí. Takže já se spíše soustředím na to, abych byl dobrým žákem a jako učitel předával tu esenci. Spousta lidí si dle mého názoru mylně myslí, že kdysi dávno byl vynalezen nějaký styl bojových umění a ten styl se předává z generace na generaci v neměnné podobě, protože tenkrát to bylo nejlepší a teď už se to jenom zhoršuje. Já si myslím, že je naopak potřeba předávat tu esenci. A co se týká bojových umění, tak je to zcela jistě zdraví, síla, kondice, sebeobrana. A protože doba se mění, tak je potřeba aktualizovat to dané curriculum a daný systém. A pokud se předává to skutečně funkční jádro toho daného systému, tak se předává právě z generace na generaci. A když se podaří nést tu pochodeň dál, tak to je na mně a na mých žácích. Je to v rukách osudu, tak uvidíme.
Úplně ne a zcela vám to neřeknu. Já jsem se zajímal jak o západní astrologii, tak o tu východní. A teď myslím tu skutečnou, ne prostě „sloupeček“ v časopise. Ale v Číně je systém, který se jmenuje „8 znaků“ a je to velmi rafinovaná metoda, spíš bych řekl psychologie, než astrologie a horoskopy. Na západě de facto platí to samé. Skutečná astrologie má mnohem blíže řekněme k jungovské hlubinné psychologii a Carl Gustav Jung se jí opravdu hodně věnoval. Jeden čas mě to dost zajímalo, ale pak přišly jiné zájmy a začal jsem se věnovat i jiným věcem. To, že jsem Ohnivý drak, o tom není pochyb, to se zeptejte všech mých kamarádů a žáků. Co však přinese tento rok Kovového buvola, jak jste říkala, tak to absolutně netuším. Přinese to, co my sami do něj vložíme a vše to, co budeme dělat.
Já učím víceméně každý den v pracovním týdnu. Ani bych tomu neřekl pracovní týden, protože mě to baví a učení je pro mě zároveň cvičení a potkávání se s lidmi. No ale jinak mě zajímá spousta věcí. Poslední dobou místo toho, abych se na něco více koukal nebo o něco více četl a byl v těchto činnostech aktivnější, mnohem raději trávím čas v tichu. Ať už to je řekněme sezení a čumění do blba, anebo potřeba trávit co nejvíc času v přírodě. Tak to je to, co mě nyní nejvíc obohacuje.
Děkuji za pozvání a těším se někdy na viděnou.